Co se Sacharin honí hlavou

Znáte knihu Navždy plynule? Je to publikace o tom, jak se svépomocí naučit jazyk. Občas se podobnými texty nechávám inspirovat. A letos došlo na tenhle titul. Díky čemuž jsem objevila třeba techniku zpětného řetězení slov, která pomáhá s výslovností těžkých slov. Jde o učení se slovíčka od konce. VEVERKA = A = KA = RKA = ERKA = VERKA = EVERKA = VEVERKA

A funguje to!

Ale hlavně jsem tam narazila na zajímavý tip - platformy, kde si jazykový nadšenci mají vzájemně pomáhat s učením jazyka. Ideálně to funguje takhle: mluvíte třeba anglicky a chcete se naučit francouzsky? Spojíte se s někým, kdo mluví francouzsky, ale chce se naučit anglicky. A vzájemně si vyjdete vstříc. Jednou mluvíte anglicky, pak zase francouzsky. Je to o domluvě, bez poplatků, založené čistě na lásce k jazykům.

Už jsem o těchto stránkách slyšela, žádnou jsem ale neznala. Navíc jsem si v jiném jazyce než v češtině a španělštině nevěřila natolik, že bych to chtěla s někým vyměňovat. A kdo by stál o češtinu, že? Na druhou stranu jsem si později vzpomněla na youtubery Dream Prague a TadyGavin… a pokud se oni učí česky, není vyloučené, že někde sedí další cizinec, který by se rád češtinu naučil. A tak jsem si řekla, že to zkusím.

Problém nastal hned vzápětí. Protože první webová stránka, která měla tenhle typ komunikace umožňovat, vůbec nenabízela český jazyk. Jdeme dál. Druhá platforma už dávno na tomto principu nefungovala - byla to spíš obdoba italki – tedy placené lekce s lektorem. Teprve třetí stránka byla trefa do černého. Ale jelikož je doba kapitalismu, už to tak úplně není zadarmo. Respektive pokud si nezaplatíte členství, jste závislí na tom vyplnit si profil, sdělit co hledáte a počkat, kdo napíše. Kontaktovat ostatní mohou totiž pouze platící členové. Vy můžete až odepsat tomu, kdo se ozve vám. Šla jsem to pouze vyzkoušet, tak jsem zůstala v té bezplatné zóně a čekala…

A ozval se mi David. Američan z New Yorku. Nabídl, že mi pomůže s angličtinou. Upřímně jsem z toho nebyla úplně nadšená, protože mým primárním zájmem byla španělština. Ke všemu jsem zrovna začínala oprašovat němčinu a zdálo se mi, že už by toho mohlo být moc. Na druhou stranu si nenechávám ujít nové příležitosti. Ameriku nepovažuji za ideální místo pro život, ale dozvědět se o ní něco přímo od zdroje? A mít známého mimo Evropu by taky nemuselo být špatné… Nakonec jsem souhlasila a s Davidem jsme si začali vyměňovat emaily. V angličtině. Koketoval s tím, že by se začal učit česky, ale nakonec se na to necítil. Místo toho jsme se soustředili na mezikulturní přenos informací.

Je to rodilý Newyorčan. O dost starší než já, ale mně na věku nezáleží. Má malého syna Erika, kterého vychová sám. Pracuje jako lodní inženýr. A díky své práci spoustu času tráví i mimo USA. Jestli se ptáte, kde se v takovou chvíli nachází Erik, tak pobývá na internátní škole. Ale táta mu moc chybí. Mají k sobě opravdu blízko. Sdílí spolu například vášeň pro AC/DC. Smála jsem se mu, že to je opravdu zvláštní vkus na tak malé dítě. A on pobaveně odpovídal, že se prostě potatil… David miluje Central Park - kus zeleně v jinak v betonovém městě. Celkově zbožňuje přírodu. Takže kdykoliv se naskytne příležitost, vyrazí na výlet autem po Americe (nebojte i s Erikem). Nejvíce ze všeho si užívá rozmanitost jednotlivých států a tamní přírody. Od pouště přes lesy až po skalní útesy a moře. Miluje zimu a zimní sporty. Proto taky uvažuje nad tím, že by se časem mohl přestěhovat do Kanady. Jeho snem je skočit bungee jumping. „Tak o tom pořád nepřemýšlej. Prostě to udělej. Život je krátký,“ připomínám mu pořád dokola. Prý potřebuje impuls. Když jsem mu navrhla, ať si to nadělí jako svůj příští narozeninový dárek, nadchlo ho to.

Emaily od Davida jsou vždycky strašně dlouhé. Což je skvělý. Má v podstatě ke všemu co říct. Zpočátku jsem se bála být k němu úplně otevřená, protože přece jenom Amerika je známá svojí cancel culture. Takže musíte být hodně korektní a opatrní, abyste někoho neurazili, nebo se ho nedotkli. Ale po internetu jsem vlastně neměla co ztratit. A chtěla být při té kulturní výměně upřímná… K mému překvapení mě naprosto chápal. Téměř ihned jsme souzněli. Rozebírali jsme spolu zločinnost v Americe i přírodní katastrofy. Také třeba jazykové rozdíly mezi angličtinou a češtinou. Ale i naprosto odlehčenější a osobnější témata jako jeho oblíbená místa v New Yorku, nebo nejmilejší vzpomínku z dětství (jeho první výlet s rodinou, který ho nejspíš přivedl k lásce k přírodě). A když jsem se mu kvůli nemoci začala ozývat nepravidelně, psal mi, jestli jsem v pořádku, že si o mě dělá starosti… Jo, David je kamarád.

Jenže… Přesto všechno, jak čas plynul, začala jsem mít podvědomě téměř bez jakéhokoliv důvodu z konverzace trochu zvláštní pocit. V té době jsem už nějaký čas komunikovala v rámci učení se španělštiny i s umělou inteligencí chatemGPT. A David mi ji připomínal. Slovními obraty, vyjadřováním, prostě stylem komunikace… Vzpomněla jsem si na kauzu o tom, že na určitých seznamkách si s muži psali ženští roboti, aby je tam udrželi… Mohlo by to tady být taky? Navíc jsem si začala všímat, že na konkrétní otázky odpovídá kolikrát hodně obecně. „Máš nějakou historku z práce?“ „Jasně, tenkrát jsem byl strašně pyšný na projekt, který jsme vytvořili a uvedli do chodu…“ „Když jsi byl v té cizině tam a tam, co ti dalo? Máš nějaký příběh?“ „Jasně, dostal mě jejich smysl pro rodinu a komunitu. Bylo to poučné.“ Já ty jeho odpovědi zkracuju, ale v podstatě nic neříkající věty natáhl na dlouhé odstavce… moc hezké, ale příliš obecné.

Ovšem tuhle teorii jsem zavrhla v podstatě pokaždé, když úplnou náhodou začal konečně vyprávět něco konkrétního. Třeba o tom, jak ho odrovnalo Erikovo nadšení ze společné návštěvy koncertu AC/DC. A taky když byl pár dní offline a pak se omlouval i rozčiloval zároveň, že mu nešel internet… Řekla jsem si, ok, občas se vyjadřuje zvláštně, ale to může být typem osobnosti. Každý jsme nějaký. K té konkrétnosti potřebuje víc postrčit. A o něčem třeba nechce, či nemůže mluvit. Nakonec… Vadilo by mi, kdyby to byl robot? Tak či tak mu nevyprávím nic extra intimního, nic co bych nepověděla cizím lidem u táboráku. A pomáhá mi to rozvíjet vyjadřování v angličtině. Je přece super, že se dorozumíme!

A pak se mě jeden den zeptal, jestli mám něco, co bych chtěla v životě zažít. Tak to je voda na můj mlýn! Toho je tolik! Přiznala jsem, že mám rovnou celý seznam. A bezmyšlenkovitě vypálila to první, co mě napadlo: masáže lávovými kameny, nebo baňkami. V momentě, kdy se toho chytil a začal mi vyprávět o tom, že sám dává velice dobré masáže a že by mi jednu taky mohl poskytnout… málem jsem třískala hlavou do zdi, jak jsem si naběhla. „Hlavně se mnou nezačni flirtovat, prosím! Neznič to!“ ječel mi hlas v hlavě skoro hystericky. Nehledala jsem chlapa, ani sex po netu. Ale když se tak nenápadně tázal, jestli jsem sama a co očekávám od muže, říkala jsem si, že on to možná hledá… A aby bylo ještě hůř, věkově vlastně odpovídal těm zhýralým postarším mužům, co na internetu loví mladší holky, aby u nich mohli… vy víte co. Proto byl tak milej? Čekal, až si mě namotá, než se vybarví? Přejdou teď naše intelektuální maily do erotické roviny, kvůli mojí chybě? Budu muset utnout kontakt s Davidem?

Ať už to byl robot, nebo ne, naše emaily mě bavily. Nechtěla jsem o ně přijít. Ovšem o případný sex online jsem neměla zájem. Takže pokud by nebyl umělou inteligencí, ale nadrženým chlápkem, muselo by to skončit… Tudíž veškerou komunikaci, která by mohla vést k flirtování, nebo ke konverzaci o našich partnerských vztazích, jsem tedy důsledně komentovala buď povrchně, či úplně ignorovala a modlila se.

A jaké bylo mé překvapení, když mi to prošlo. Netlačil na mě, nebyl otevřeně erotický, ani tím směrem emaily nestáčel násilně. Když jsem to ignorovala, on o tom už znova nezačínal. Místo toho se vše zase přeorientovalo na bezpečnější území. Asi pochopil. A já si brzy mohla přečíst, jak je strašně rád, že mě má jako kámošku, že těch přátel ve svém okolí tolik nemá, skoro žádné, a je moc rád, že si má s kým popovídat. Přišlo mi ho hrozně líto. Protože i když já byla taky ráda za to, že se známe, moje emoce vůči němu nebyly rozhodně tak intenzivní. Mohl by to být jeden z těch podivínů, kterým svět nerozumí, a tak tráví čas se synem, v práci a online? Z jeho strany to téměř vypadalo, jako bych byla jeho nejlepší kámoška. Ale co si budeme povídat, je hrozně hezký, když o vás někdo mluví v superlativech. Srdíčko to zahřeje.

Za nějakou dobu přišel s tím, že bych ho mohla navštívit v Americe. Tehdy se mi v mozku znovu poplašně rozblikalo světýlko. Zaprvé proto, že to neodpovídalo naší konverzaci. Proč by po pár měsících zval do Států někoho, s kým předtím dlouhodobě rozebíral, jak je z jeho pohledu Amerika nebezpečná země pro život? Jak nepříjemně invazivní je kontrola na letišti? Musel po tom všem vědět, že přemluvit mě k cestě do USA, byť jako turistku, nebude jen tak. Tak proč by to vytahoval teď, když se známe tak krátce? Šlo jenom o gesto a moc to řeším? Nebo… mohl by být David součástí nějakého kompletu, který se snaží Evropanky nalákat do USA a pak je unesou? To se se mnou přepočítal. Ačkoli se mi s ním příjemně povídalo, rozhodně jsem neměla v plánu nikam jet.

Zadruhé se mi v mozku výstražně rozblikalo proto, že momentů, kdy David napsal něco, co do naší konverzace úplně nesedělo, přibývalo. Představte si, že s vámi někdo několik dní v kuse rozebírá svět motorsportu a Formule 1. Všechno - od jednotlivých jezdců, přes knihu bývalého šéfa stáje Haas, i seriál na Netflixu, až po to, co nás pravděpodobně čeká další sezónu… A najednou vám v emailu přistane otázka: „Hele, a ty jsi do té F1 zažraná hodně, nebo ti stačí ty hlavní body?“ Jakože haló, byl jsi tady? Připomněla jsem mu, o čem všem jsme se bavili, a zeptala se ho: „Tak co myslíš?“ Odpověděl si sám, zasmál se tomu, ale bylo to divné.

Nicméně experiment pokračoval. A nadešla chvíle, kdy mi poděkoval, že jsem se zeptala na něco o Erikovi. Že mu syn chybí a rád si zavzpomínal. Tak jsem mu navrhla, ať vzpomíná dál. Má tam nějakou vtipnou historku? Děti jsou přece studnice komických situací. A on vytáhl příběh o tom, jak dostal malý autíčko na dálkové ovládání. Že se mu tehdy řízení vymklo kontrole a Erik narazil autíčkem do Davidovy nohy… Jak se tomu hurónsky smáli a bylo to úplně super… Nechte mě zopakovat, že to měla být vtipná historka. Buď to neumí pořádně podat a objasnit, nebo mu k záchvatu smíchu stačí fakt málo. Děti dokážou být mnohem vtipnější a on vytáhne tohle? To tam nemá nic zajímavějšího? V ten moment mě poprvé napadlo: „A co když žádný dítě nemá?!“

Teď už jsem byla vážně zvědavá, kam tohle všechno dospěje. A nechala emaily volně plynout dál. Však to bylo neškodný. Celou tu dobu jsem si ale uchovala radost i divný pocit zároveň. Proto jsem tak snadno sklouzávala k různým teoriím, kdo všechno David je a není. Celou dobu ve mně hlodal červíček. Až nadešel den D, kdy jsem měla mít buď pravdu, nebo se mýlit.

David mi napsal, že má problém. Ale že si není jistý, jestli mi to může říct. Že by mě nechtěl ztratit. Fakt to znělo, jako zoufalý kamarád, co sonduje půdu předtím, než vybalí, že se do vás zabouchl. Nebo že spáchal vážný trestný čin… Všechno ale bylo mnohem prozaičtější.

David veškeré svoje životní úspory investoval do diamantů. (Už víte, kam tím mířím?) Ve výsledku to dělá něco ke 2 milionům dolarů. A v příloze mi rovnou poslal certifikát pravosti, který jsem pro jistotu nikdy neotevřela. Jestli vám to ještě nedošlo, tak David není robot, ani zhýralý chlápek, ani člen gangu, co obchoduje s lidmi. David prostě neexistuje. David je podvod. Skupina lidí odkudsi například ze Somálska, co tahá z lidí peníze. Byla jsem si jistá už, když vypustil ty první informace. Co mě trochu mátlo, že po mě ale finance vlastně nechtěl. Jen adresu. Vysvětlím: ta firma, která diamanty uchovávala zkrachovala. K mému překvapení ale nic neshrábla, aby sama sebe zachránila, a klientům diamanty rozesílala na adresu. Jenže náš milý David byl zrovna na služební cestě. To jsem schválně vynechala. A kde jinde, než v Jemenu. Popravdě řečeno, já vím houby o lodních inženýrech a jejich zahraničních cestách… Takže bez ohledu na politickou situaci, Jemen, nebo Francie… To mi na tom celém bylo asi nejmíň podezřelý. Navíc Američani se cpou všude. Jenže Jemen je pro ty podvody oblíbená destinace. Právě kvůli politické situaci tam totiž z bezpečnostních důvodů daná společnost odmítala zaslat tak důležitou zásilku, navíc v hodnotě dvou milionů dolarů. Mohl by to tedy nechat poslat ke mně, když jsem tak úžasná kámoška a on nikoho jiného nemá? Já mám pocit, že ten blábol nepotřebuje komentář, ale jen pro jistotu: i kdyby to byla pravda, vážně byste poslali dva miliony dolarů někomu, koho jste v životě neviděli? Co kdybych já nebyla tím, za koho se vydávám? Co kdybych shrábla diamanty a on svoje úspory už nikdy neviděl?

Pořád nevíte, kde je zakopané to loudění financí? Já to taky netušila, i když jsem si byla jistá, že někde to tam bude. Půjčit na to, aby vyžil, než mu dorazí úspory nechtěl, tak co? Na co mu je sakra moje adresa? Na to, že v podstatě na nic, mi úplnou náhodou odpověděl Youtube kanál Jirka vysvětluje věci. Přesně tímhle se totiž nedávnou zabýval a natočil video s názvem Milionové podvody falešných vojáků – doporučuju pustit. Jedním z jejich principů, který jsem neznala, je ten, že oběti pošlete balíček na její adresu. To, co obsahuje a proč ho posílá, se liší. Balíček vlastně ani neexistuje, ale vy oběti namluvíte, že tady a támhle a tuhle na těch hranicích je potřeba uhradit něco na celnici – ať už poplatky, nebo pokuty.

Jen tak mimochodem základní šablonou těchto falešných profilů, která je nyní populární, budiž kromě Jemenu i to, že jsou to muži a sami vychovávají syna. Samozřejmě bez manželky. Obětí má být totiž žena. A aby mohli do zemí jako je Jemen živí se jako lékaři, nebo vojáci. Jenom podotknu, že lodní inženýr je zajímavější…

Jedná se většinou o romantické podvody. Cílí na to, aby se oběť (žena) do muže (podvodníka) zamilovala. Jedná se o dlouhodobou záležitost. Však se jim to vyplatí, když se někdo chytne. Kontakt může trvat i rok, než muž poprosí o pomoc. Jenže v tu dobu už má žena k podvodníkovi vytvořené pouto, city, myslí si, že má vztah… A tak v tom nic nehledá a pomůže… To je strašně odporný. No a když já ignorovala pokusy o flirt, zabrnkal na notu: buďme nejlepší přátelé. Ale všechno gradoval z mého pohledu až moc rychle. Pro mě jedině dobře. Domnívám se, že si myslel, že budu snadná kořist. Řekla jsem, že jsem invalidní. To pro někoho znamená blbá.

Místo toho jsem ten profil nechala zablokovat. Ale musím říct, že mě strašně naštvalo, že se tenhle typ podvodníků nacpal i sem. Na stránky, které mají primárně sloužit, aby lidem pomáhali s rozvojem jejich jazykových schopností. Jasně, tím že si mezi sebou pomáhají dva cizí lidé, vznikají mezilidské vztahy. Ale celé je to postavené na úplně jiných předpokladech. Když se chcete učit jazyk, nepočítáte s podvodníkem, co se vás bude snažit sbalit a oškubat… Když se na to podívám s odstupem, vlastně není překvapivé, že se to tu stalo. Nacpou se všude, kde lze navázat kontakt s lidmi. Ale čekáte je spíš na seznamkách nebo Facebooku. To, že budou kazit prostředí i tady, když jste tu coby neprémiový člen odkázán na to, kdo se vám ozve… . A pak bude jedna z vašich prvních zkušeností podvodník a můžete na celou tuhle věc zanevřít. Nedejbože, abyste měli smůlu a těch falešných profilů se vám ozvalo víc.

Tímhle článkem jsem jednak chtěla upozornit na to, že na internetové podvodníky opravdu můžete narazit i tam, kde byste je vlivem vlastního uvažování nečekali. Ale taky předat svou zkušenost, abyste si mohli konkrétně představit, jak to může probíhat. Držím pěsti, ať se vám podvodníci vyhýbají obloukem.