Co se Sacharin honí hlavou

Den začal tím, že jsem měla od rána žaludek stažený nervozitou. Co když to zase nevyjde? Co když to zase zruší? Co když se něco podělá? Hlavou mi běželo tisíc pochybností, když jsem si nanášela tužku na oči a kontrolovala, jestli mám v kabelce peněženku i klíče, než za sebou zavřu dveře od bytu.

Vlak mi jel kolem poledne. Zdálo se to jako spoustu času na to, zjistit co a jak, než bych se nazdařbůh a zbytečně vydala do neznáma. Jo, spousta času… Jenže! Už dopoledne jsem odeslala SMS: „Platí ten dnešek?“ A odpovědi se nedočkala. Znervózňovalo mě to. A tak jsem nakonec zkusila i telefonní hovor. Nikdo to nebral. To mi pocuchalo nervy ještě víc a připadala jsem si skoro jako tenkrát u maturitních zkoušek. Nervózně jsem bubnovala prsty o područku vozíku a v jednom kuse zírala na telefon. Nic se nedělo. Musela jsem se rozhodnout. Pojedu? Nebo zůstanu doma?

Abyste pochopili, nebylo to rande. Bylo to mnohem, mnohem důležitější. A já si strašně moc přála, aby to vyšlo. Právě proto jsem se rozhodla vyrazit, ačkoli můj mobil mlčel stále jako ryba. Vyrazit a nevzdávat to předem. Horkou jehlou jsem si ovšem alespoň vymyslela plán B. Pokud na konci své cesty nenajdu, co hledám, zajdu si do kina a udělám hezký den. Když věci nepůjdou podle plánu, zvednu si náladu jinak.

Dojela jsem v pořádku. Ale na mobilu pořád žádná zpráva. Nevadí, ještě stejně zbývalo zařídit pár věcí, než se vydám ke konečnému cíli. Zaprvé najít McDonald's, který normálně nejím, a objednat tam kuřecí s hranolky. Dál byl na seznamu langoš, jenže stánek někam zmizel. Fakt. Měl tam stát, jenže nestál. Záhada. A pak taky grilované kuře. Jenže to bylo k mé nečekané smůle zrovna vyprodané… Což mi prodavačka sdělila dost nerudně. Takže z plánované hostiny toho moc nezůstalo… Ještěže jsem v tom mekáči vzala to největší množství kuřecích kousků, co měli. Nechala jsem si objednávku zabalit do dvojité tašky, aby cestou co nejméně vystydla, a hurá na konečnou. A kdyby nic, mám co k večeři, uklidňovala jsem se.

U nemocnice mě to vyhodilo asi za půl hodiny. Připadala jsem si skoro neskutečně. Celou dobu mi běželo hlavou, že pokud ten dnešek zatím zrušen nebyl, může se i tak stát ještě spousta věcí. Irelevantně mě napadalo, že třeba stojím u úplně jiné nemocnice. Co když tam ten, koho hledám, vůbec nebude?

Ještě na informacích jsem trpěla pocitem, že teď mi určitě někdo řekne, že tam nemám co dělat. Že se mám otočit na patě a odejít. Nebo mi oznámí, že ten člověk zemřel. Aspoň by to vysvětlilo, proč nereaguje na mobil. Místo toho mi popsali cestu, kudy jít dál, a nechali mě být. Srdce jsem cítila až v krku, když jsem překonávala ty poslední metry, několik zavřených dveří, tiskla zvonek a pak jela jedno patro výtahem.

Když mi dali číslo pokoje, na chvíli jsem si myslela, že mám vyhráno. Jenže mi tak trochu zapomněli sdělit, že pokoj má předsíň. A v ní, že se nachází dveře rovnou do dvou pokojů. Kam mám jít? Nalevo, či napravo? To už mi nikdo nesdělil. Nervózně jsem tam tedy postávala a snažila se horními okénky nahlédnout dovnitř. Ze svého úhlu jsem toho ovšem moc neviděla a nikoho nepoznávala. Všechny hlavy se zdály šedivé, já hledala tmavě hnědou. Že bych přeci jen byla špatně? Připadalo mi příliš neslušné vlézt jednoduše na zkoušku dovnitř, jelikož bych pak měla následně problém ty dveře po sobě zavřít. Navíc v jednom z pokojů zrovna kdosi hlasitě chrápal. Ještě ho tak vzbudit. A navíc možná zbytečně. Neměla jsem tedy na výběr a vytočila telefonní číslo podruhé. Tentokrát se ozval hlas.

Vešla jsem a našla ji tam. Ležela na posteli. Vyhublá křehká stařenka. Bělovlasá žena, jejíž kštice ztratila od poslední fotky barvu. Na první pohled mě vyděsilo, jak zestárla oproti tomu poslednímu snímku. Zároveň však ohromilo, jak z ní stále sršela dobrá nálada a energie. I tady, i po takové době. I přesto, že na konci loňského roku málem umřela. Byla celá polámaná jako porcelánová panenka, ale plná elánu. Nevím, co jsem čekala, ovšem tohle… Zírala jsem na ni.

Ta žena byla moje prateta. Příbuzná, se kterou jsem už od puberty v kontaktu přes telefon. Ale věřte, nebo ne, doteď jsme se nikdy neviděly osobně. Chtěly jsme, ale vesmír nám házel klacky pod nohy. Myslím, že nás ty první roky ani nenapadlo, že bychom se chtěly vidět. Ale pak… Buď byla nemocná ona, nebo já. Nebo jsem neměla čas kvůli práci a ona kvůli jiným příbuzným. Taky tu byla epidemie covidu, nějaká ta dovolená (ať už moje, či její)… A pak skončila v nemocnici se zlomeninou. A ve zravotnickém zařízení zůstala doteď. Člověk by řekl, že sejít se zde bude snazší, jenže její zdravotní stav to ne vždy dovoloval. Párkrát ji přesunuli z místa na místo, z města do města, jindy zakázali návštěvy kvůli covidu, a dokonce se nám podařilo trefit s termínem do dne, kdy v nemocnici probíhaly volby… Neuvěřitelný. Kdybych to nezažila, nevěřím…

Už to dokonce vypadalo, že se neuvidíme nikdy. Zdravotně na tom byla tak špatně, že každý termín, který jsme musely zrušit, či odložit, jako by na mě ječel, že nám ale dochází čas. Na konci loňského roku se jí třikrát zastavilo srdce. Nicméně pak jako by vstala z mrtvých. Zavolala mi, zněla šťastně a plná života. Řekla, že by se ozvala dřív, ale byly opět zakázané návštěvy kvůli epidemii covidu. Skoro jsem tomu nemohla uvěřit.

A teď jsem tu stála a dívala se na ni. Poprvé po víc než 30 letech. Stiskla mi ruku a všem hned nadšeně vykládala, kdo jsem. Řekla mi, že jsem po ní zdědila zuby. A ne, neodkázala mi tím žádnou protézu. Jen se dívala, jak se usmívám, a prohlásila, že ty zuby mám po ní. Bez ohledu na to, jestli s ní souhlasím, či nikoli, no řekněte, není to originální? Harry Potter má po matce oči, já po své pratetě nejspíš zdědila zuby. Kromě toho vždycky tvrdila, že lásku ke kočkám a čokoládě mám taky po ní. Klidně je to možné, vždyť geny přeskakují generace. Ale abych byla fér, i moje máma s babičkou mají kočky rády a spousta lidí miluje čokoládu. Takže kdoví… Nicméně já a teta jsme si díky těmhle drobnostem bližší. A kdo by nechtěl zdědit něco po člověku, s nímž si tak skvěle rozumí…

Otevřely jsme si jídlo a pustily se do bašty. Každé sestřičce, která prošla kolem, jsem říkala: „Jestli to má teta zakázané, já za to nemůžu, mně bylo řečeno, že nemá.“ Protože jsem si chtěla být jistá, že mi tato pacientka nezamlčela dietu. Nikdo to moc nekomentoval, tak jsme si to mohly užívat bez výčitek. Byla jsem ovšem ráda, že se mi podařilo sehnat jen ten mekáč. Zjistila jsem totiž, že moje milá příbuzná má co se jídla týče trochu velké oči. Prý ať jí s tím pomůžu, že to kuřecí sama nesní. Cože? Vždyť chtěla hostinu ze tří jídel a já donesla jedno. Cítila jsem se provinile a byla odhodlaná neujídat. Já si můžu dát rychlé občerstvení kdykoli. Tak jsem do sebe ještě cestou hodila hamburger. A ona teď tohle? Nakonec jsme se skutečně ládovaly společně. Teta prohlásila, že kdybych jí koupila i ten langoš, stejně by z něho snědla jenom půlku. Co na to říct? Příště už budu chytřejší.

Na společné fotce jsme trvaly obě. A já už se nemůžu dočkat, až si ji doma konečně pověsím na zeď. Přišlo mi, že hodiny neskutečně letí. Jedly jsme a mluvily, mluvily a jedly a už byl skoro čas odejít. Vůbec se mi nechtělo nechávat ji tam opět samotnou. Doufala jsem, že do doby, než se uvidíme příště, pobyt zde nezlomí jejího ducha. Koneckonců sem se chodí umírat. Usmála jsem se na ni a slíbila, že zase přijdu.

Při cestě ven se mi pořád zdálo neskutečné, že mám to setkání konečně za sebou. Jako když vám chvíli trvá zpracovat, že se něco vážně událo. Chtěla jsem, aby o tomhle velkém milníku věděl i někdo další. Pro lidi kolem, pro personál v nemocnici to byl jenom další běžný den. Ale nám se zrovna stalo něco výjimečného. Chtěla jsem, aby o tom někdo věděl, aby to prožíval aspoň chvíli s námi. Já ji konečně potkala… A tak jsem o tom při odchodu vyprávěla sestřičkám. Říkala jsem si, že aspoň budou mít historku ke kafi na sesterně.

Odjížděla jsem plná optimismu s tím, že teď se konečně budeme pravidelně vídat. Že za ní budu jezdit a dělat jí společnost. Že si vynahradíme ty roky odloučení. Ale můžete hádat. Další termín zrušen kvůli zákazu návštěv. Dočkáme se vůbec nového shledání? Netuším. Ale jestli ano, už to nebude na stejném místě. Stihli ji totiž také propustit. Takže se tam nechodí jen umírat. Kdepak její duch se zlomit nedá…

Ale ať už se stane cokoliv, alespoň jednou v životě mi sevřela ruku. Zdědila jsem po ní zuby, lásku ke kočkám a k čokoládě. A doufám, že časem i její vitalitu ve stáří. A chuť utíkat hrobníkům z lopaty. Díky za tebe, teto.