Co se Sacharin honí hlavou

Původní publikace: 1. 5. 2018

Na začátek na Blogu.cz je téma týdne "Princ na bílém koni" a, aby bylo pro začátek jasno, nespletla jsem si týden a téma týdne. Ačkoli tenhle příběh začal otázkou a byla důležitá (což bylo téma minulé). Teda, jak často se vás na toto někdo ptá? Ale k tomu princi se snad taky dostaneme... Možná. Mrk, mrk.

Pojďme si ten zážitek ukotvit trochu do kontextu. Bylo léto 2016. Vedro na padnutí a já čekala na kámošku. Měla důležitou schůzku, kam jsem s ní nemohla, ale potřebovala psychickou podporu. Tak jsem šla s ní a čekala poslušně venku. Na parkovišti. Ptáte se proč tam? Jednoduše nebylo moc kam jinam ten vozík odstavit, abych se neupekla na Slunci. Tak jsem se opřela zadními koly mechanického vozíku o zídku s plotem a čekala. Zabrala jedno parkovací místo, sklonila hlavu ke knížce a nechala plynout čas...

Z příběhu, do kterého jsem byla zažraná, mě nečekaně vytrhl neznámý hlas s prostou otázkou.

"Paní, vy jste prostitutka?"

Uznávám, nějakou tu vteřinu mi trvalo přiřadit ten dotaz k mojí osobě. Protože logicky... proč by se mě na to někdo ptal, že jo. Ale sakra, bylo to téměř opuštěné parkoviště, takže koho jiného, že. Nakonec jsem zmateně zvedla hlavu a podívala se do očí tomu pomatenci, co se opovážil. Připravená mu to pěkně nandat. Jak se opovažuje mě takto pojmenovat, hulvát jeden. Však počkej. Jsem vzdělaná hrdá žena, ty pitomče. Fakt jako nejhorší balící hláška vůbec, říkala jsem si. Takhle jako zahajuješ všechny konverzace s holkami? Pff. To jako zabírá? Tohle všechno mi běželo hlavou sekundu před tím, než jsem zvedla tu hlavu. Střetla jsem se s ním pohledem, otevřela pusu a... pak ji ještě ve větším šoku zase zavřela. Po dlouhém eee, kdy bych dala krk na to, že snad mohlo být slyšet, jak se mi protáčí kolečka v mozku a přehodnocují situaci, ze mě nakonec vypadlo:

"Ne." Doprovázeno tím eee.

Přede mnou stál tak devítiletý chlapec. A vedle něj se neposedně ošívala mladší sestřička. Oba si mě zvědavě prohlíželi. Super! Děti si mě pletou se šlapkou. Au. Moje vnitřní bohyně Afrodita zaplakala. To vypadám tak blbě? Další au. Kriticky jsem se sjela v duchu od hlavy k patě. Červené krátké vlasy, větší stříbrné kruhy v uších, plátěné žluté letní šaty (jasně jsou trochu kratší, ale nemají ani výstřih! Jen mi obepínají postavu a bylo fakt vedro a já jiné vyloženě letní nemám), červené boty a černá kabelka. Jako fakt?

Následovala otázka, co tu teda jako dělám.

"Čtu knížku," odpověděla jsem znovu jednoduše, zatímco mě ti dva propichovali pohledem.

Přála jsem si zmizet. Napadlo mě (profesní deformace, nejspíš) odkud to ty děti asi mají. A pořád si v duchu opakovala, že jsou to děti, že to tak nemyslely. Že vypadám dobře, maximálně sexy, nikoli lascivně. Naprosto nelogicky to nepomohlo. Protože šlapka. Au. A slibuju, že poslední.

Takže tam tak stojím s mým pocuchaným egem, které si zcela iracionálně nechalo dát na zadek. Ale chápejte, už takhle jsem invalidní, je špatné si to malicherně kompenzovat tím, že se většinu času snažíte vypadat dobře? Takže tam tedy tak stojím a na otázku - proč tam - odpovídám taktéž zkráceně:

"Na někoho čekám."

Jen mít tu diskusi konečně za sebou a moct se vrátit ke knížce. Přinejlepším zapomenout, že se odehrála. Potlačit nutkání běžet domů s pláčem k mamince. Dobře, teď kecám, tak zlé to nebylo. Popravdě jsem netušila, jestli brečet, nebo se smát. Ale převlékla bych se s chutí. A okamžitě. (Ale moje oblíbené šaty, au, au, au... - No jo, už s tím končím.) Možná rovnou do mundúru jeptišky. Půjčila by mi ho kámoška, ta ho má. Jo počkat, on je ze sexshopu, tak nic. Tím bych to asi nevylepšila. Popojedeme.

Ke knížce jsem se opravdu na pár stránek vrátila. Do chvíle než se ke mně odvážná holčička znovu přišourala blíž a naprosto věcně se otázala: "Nemáš cigaretu?"

Nádech, výdech, oukej. Teď zaplakalo moje profesní já. Znovu - odkud to to dítě sakra má? Iracionálně jsem v duchu zkritizovala výchovu rodičů, třeba za to jejich výchovné prostředí absolutně nemohlo. Co já vím. Nevím. No co. Jejich děti mě před chvílí označily za lehkou děvu, byla jsem uražená. Zbičujte mě.

Moje reakce zněla: "Ne a tys bys kouřit taky neměla."

Nemám páru, jestli jsem dodala pověstné - škodí to zdraví -, či - malým dětem do ruky cígo nepatří -, ale uznejte sami, to jsem jí to nandala, hahá. Samozřejmě po mě hodila otrávený pohled. Jako každý, komu rozmlouváte tímto nejdebilnějším způsobem jeho zlozvyk škodící zdraví. Jo, takhle se to fakt nedělá. A já to věděla. Ale o to mi tu popravdě skutečně nešlo. Masírovala jsem si ego. Znáte ty malicherné přestřelky, kdy vám protějšek utahaný z práce ve špatné náladě zkritizuje večeři a vy mu to následně vrátíte tak, že na jakýkoli prostý dotaz - třeba, miláčku, kde mám tu košili? - odpovíte dopáleně - co já vím? Tam, kde sis ji nechal! Přitom přesně víte, že visí v obýváku na sušáku, třetí šňůra zpředu, žluté kolíčky, protože jste ji věšeli před dvěma hodinami? Jojo, tak o to tady šlo. S bratrem mě označíte za prostitutku, já ti to vrátím tak, že budu otravná moralistka, kouřit se nemá. Děti kouřit nemají. Možná vypadám blbě, ale nekouřím, no fuj. Hahá. Samozřejmě se to mine účinkem, ale já se cítím líp. Jak krátkozraké. Jak povrchní. No jo. Možná jsem to mohla vzít za lepší konec, výchovně zapůsobit, možná těm dětem změnit pohled na svět, nasměrovat je jinam a jednou provždy jim změnit život... (tak jo, i minuta může změnit život, ale nebudeme si to - co by, kdyby - příliš idealizovat) a já dám přednost egu. Ach jo. Možná příště.

Každopádně po tomhle mém sestřelu už se mě na nic nezeptaly. Že se nedivím. Za to já se nedokázala vrátit ke knížce. Po očku jsem je sledovala, jak si hrají u auta. Přesněji řečeno s ním. Lezly po něm jako opičky a věšely se na něj. Spolkla jsem vše výchovné, co se mi dralo na jazyk. Ne, kdepak. Pro dnešek jsem ze sebe udělala otravnou dospělou až dost. Teď už by jim bylo jedno, co říkám. To ten špatný konec, za který jsem to vzala. Stiskla jsem rty odhodlaná zasáhnout jen, když se s tím autem pokusí odjet. Papíry určitě neměl ani jeden z nich.

Každopádně později s kámoškou na obědě jsem se jí asi třicetkrát ptala, jak vypadám. Sakra. Bavila se víc než já. Ostatně to všichni, komu jsem to vyprávěla. V rámci mé dobrovolnické činnosti dokonce jeden dotyčný kluk dostal záchvat smíchu.

"Šlapka na vozíku? To jsme tu snad ještě neměli!" řičel skoro v slzách a prosil, že by to chtěl vidět. Že mám přijít stejně vystrojená k nim. Eh, věříte, že mám problém vzít ty šaty od té doby na sebe? Ale jeho prohlášení mě přivedlo k zamyšlení. Existují vůbec invalidní prostitutky? Klienti jasně. Ale prostitutky? Možná jsem byla označena za první svého druhu. Že bych objevila díru na trhu? Neměla by to být vlastně pocta? Až jednou budu bez práce, možná bych to měla zkusit, ne? Dřív, než mi ten nápad ukradnou! (A vy se opovažte!) Hahá.

Ale teprve ve spojení s tématem týdne "Princ na bílém koni" mi to došlo. Celý ten potenciál. Jasně, že to byl od dětí kompliment. Každá prostitutka se přeci může změnit v Pretty woman, ne? Jen potkat toho mého Richarda Gerea. Jasně, mohl by být mladší a tak. Možná kdybych na otázku odpověděla kladně, koupili by mě tatínkovi k narozeninám. No znáte to, láska jako trám a já bych jim pak o kouření mohla kázat po zbytek života. Jů. Nebo… že bych se po vzoru hollywoodských hvězd na svého milého právě dívala a musela jen počkat, až vyroste? Tuto teorii bych ovšem raději opustila, než si budete myslet něco pedofilního. To tedy ne, vážení. Třetí varianta je nejpravděpodobnější. Jestli já ten den byla Pretty woman, tak ten idiot princ na mě nejspíš čekal na jiném parkovišti. Nebo mu cestou chcípnul kůň. A to se řeší hůř, než píchlá guma. No co, vesmír si s tím poradí. Já počkám.

---

Sakra moje profesní deformace mě opět dohnala. Zapomněla jsem totiž dodat jednu důležitou věc. A to důvod, proč mě to tak dopálilo. Nešlo o srovnání s prostitutkou, nýbrž o to, že si mě s ní někdo spletl na ulici. Obecně totiž platí, že pouliční prostitutky jsou ta nejhorší sorta. Tedy lascivní, často nemocné, drogově závislé, křivý zuby a tak. Tedy to, co se do eskortu barů a hotelů nemá šanci dostat. Proto mě to tak urazilo, protože pouliční prostitutka je fakt nic moc. Ačkoli nic proti výjimkám. :) Ale když to víte a někdo si vás s ní na ulici splete, tak to sakra naštve. Hahá. Nehledě na to, že dotyčný by mezi tou pouliční a v hotelu možná rozdíl nehledal.