Co se Sacharin honí hlavou

Původní publikace: 26. 4. 2018

Psal se rok 2015, když jsem se naprosto nečekaně ocitla (snad) natrvalo v moravské metropoli. Jsem městské děvče. Ať už za to může můj handicap a fakt, že ve městě se vám žije snadněji, nebo prostě jen to, že se ráda bavím a žiju naplno. Kde jinde najdete hromadu kaváren, divadel, kin, letních akcí a veletrhů, než ve městě. A tohle město miluju už dlouho. Ačkoli nádraží vyděsí 90% projíždějících návštěvníků. V letních měsících se strašně ráda procházím centrem města a nechávám se ošlehávat paprsky Slunce. Lížu zmrzlinu, kupuju si čtvrtku pizzy, nebo sedím kdekoli na restaurační zahrádce s kámoškou a popíjím pivo. A neztrácím čas "takovými hloupostmi" jako je nákup, protože mi ho pravidelně dovezou až ke dveřím. Stačí nakoupit online. Člověk má na dosah ruky všechno, co potřebuje. V tu chvíli člověk ví, že se rozhodl správně. A život se zdá perfektní. Do chvíle, než...

"Oni jako v Brně nemají normální chlebíčky?"

Tuhle větu jsem od svého trvalého osídlení města zopakovala snad stokrát. Nejdřív zmateně, pak naštvaně, nakonec zoufale a skončilo to rezignací. Ne, nedělám si srandu. A možná vám ta otázka nepřijde na první pohled důležitá, ale ono u většiny otázek záleží na kontextu. Třeba taková celkem běžná, kterou většina z nás ani v nejmenším nepovažuje za důležitou - co si dáš k obědu? Mnohdy nad tím mávneme rukou, že je nám to jedno, že zrovna nemáme chuť na nic specifického... To se ovšem změní v případě, že máme na oběd nového hosta. Bez otázky - co si dáš k obědu? - a jejího adekvátního zodpovězení, by se host mohl zapomenout zmínit, že má alergii na lepek a na oříšky. Což může totálně překopat naše životní plány a my příští měsíc nestrávíme jednu sobotu v kině, ale všechny soboty (a taky středy, pátky, pondělky...) v base za neúmyslné zabití. A nejdůležitější otázkou nadcházejících dní nebude - co si mám sakra vzít na sebe? -, ale jestli by vám poskytli bezplatnou právní pomoc.

Teď když jsme si to vysvětlili, můžeme se vrátit zpátky k našemu příběhu.

"Oni jako v Brně nemají normální chlebíčky?"

Abych to vysvětlila. Miluju jídlo. Miluju dobré jídlo. Nepřejídám se, ale dokážu splácat páté přes deváté, až mě bolí břicho, když mám chuť. Stojí to za to. Obzvlášť když jsem ve stresu, nebo mám blbý den. Teď už chápu, jak je to s tím, že jídlo vylučuje hormon štěstí. Nevím, kdy se ve mně tenhle čudlík zapnul, ovšem funguje to. Nedávno jsem měla vážně špatný den. A po pár kousnutích do čerstvé domácí tortilly s kuřecím masem, jako bych prožila kulinářský orgasmus. S dobrým jídlem je vážně na světě o něco líp. Ať už je to tabulka čokolády, špagety s kečupem, nebo hrachová polévka... Záleží, na co máte zrovna chuť. A já dostala v Brně chuť na chlebíčky. Patřilo k mému milému zvyku občas zapadnout do nějaké cukrárny, či kavárny a objednat si horkou čokoládu a k tomu chlebíček. Chlebíček, který jsem se domnívala, že je brán za ten základní a klasický. Který jsem do té doby sehnala kdykoliv se mi zachtělo. Byla to stejně běžná věc jako párek v rohlíku. Chlebíček s BRAMBOROVÝM salátem. Já jiné chlebíčky nejím, abyste mi rozuměli. Celých 25 let. Miluju je dokonce tak, že mi je kamarádka nosila, když přišla na návštěvu, aby mi udělala radost. A Brno je skvělý. Plný možností. Najdete tu snad všechno... kromě metra a chlebíčků s bramborovým salátem.

Neříkám, že jsem prolezla úplně každý podnik v tomhle městě, ale taky jsem je nehledala zrovna málo. Měli s vajíčkem, bez vajíčka, s máslem, s pomazánkou... a s vlašákem. Opravdu vlašský salát je v Brně na chlebíčcích rozšířený úplně stejně, jako bylo kdysi jednoduché koupit ten se salátem bramborovým. Já to zkoušela. Jenže prostě s vlašákem se to nedá jíst. Neříkejte mi, že to není skoro rozdíl, protože je. A nejhorší na tom je, že se mi párkrát stalo, že když jsem se na chlebíčky s bramborovým salátem přímo zeptala, dívali se na mě jako na exota, že to nikdy neviděli a ani o tom neslyšeli. V tu chvíli netušíte, jestli jste blázen vy, anebo oni. Fakt jsem se ocitla někde, kde je chlebíček s bramborovým salátem cosi bizarního? Pořád nad tím kroutím zmateně hlavou a říkám si, jestli jsem se nepropadla do jiné dimenze. Chci přece chlebíček s bramborovým salátem, ne zelenou bramborovou kaši s příchutí jahodové zmrzliny. Je mi smutno a chybí mi můj chlebíček. Chci domů za tátou.

A on se škodolibě usmívá. Ví, že nikdy nezapomenu cestu za ním. Do dětství. Tam na mě vždycky čeká mátový čaj, kakao a chlebíček s bramborovým salátem.

Ale teď vážně, nehledě na to, že svého taťku navštěvuji ráda (a navštěvovat ho budu i tak), pokud máte informaci, kde v Brně sehnat chlebíčky s bramborovým, budu ráda za vaše tipy. Vynechte balené z Alberta. Ty jsou jediné, co jsem našla, ale většinou oschlé a ne moc dobré... A též se ráda dozvím, jak je na tom zbytek republiky. Beru to jako takový průzkum. :-)

Asi je pravda, že co kraj, to jiný mrav. Ale napadlo by vás někdy, že ten rozdíl bude zrovna v chlebíčcích?