Co se Sacharin honí hlavou

25. října 2025 byla v Pardubicích zastávka takzvané StarDance tour. Pokud to nevíte, tak televizní taneční soutěž StarDance má každých pět let pauzu. Letos se ovšem během té roční pauzy rozhodli, že místo toho uspořádají StarDance tour a objedou s jednou z nejoblíbenějších televizních soutěží několik českých měst. Byl o to tak enormní zájem, že do každého města nakonec přidali kromě večerního představení i jedno odpolední. Což mně osobně vyhovovalo, protože jsem tak nemusela v Pardubicích spát. Ale nechci vám tu vyprávět jenom o show samotné… Celý ten den byl totiž pamětihodný, jen posuďte sami…

Na ten den se mi podařilo usnout až v 1:00 ráno, takže jsem toho zrovna moc nenaspala, když budík zvonil před šestou. Ale nevadilo mi to, byla jsem odhodlaná užít si víkend. Což se ovšem nedalo to ráno říct o mém taťkovi. Já mu slíbila budíček a on, že mi protentokrát pomůže s výpravou… Jenže i při druhém kontrolním hovoru jsem naznala, že místo vstávání pořád ještě spí… Trochu jsem znervózněla. Jeho vytáhnout z postele je občas nadlidský výkon… Co když zaspí ještě víc? Nestihnu vlak, lístky propadnou a nebude žádné setkání s kámoškou nad ledovým čajem… Pomalu jsem se s tím smiřovala a viděla se místo v Pardubicích nad slovíčky z turečtiny, když mi při třetím telefonátu konečně oznámil, že je na cestě. Zlatej táta! Kdybych řekla, že mi v tu chvíli spadl ze srdce kámen, musela bych dodat, že to jsem ještě netušila, jaký balvan mě čeká později… A že tohle byla vlastně úplná pohoda.

Žádné zpoždění vlaku, bezproblémový nástup… Cesta celkem rychle a poklidně ubíhala - hlavně proto, že jsem poslouchala podcasty. Kamarádka už na mě v Pardubicích čekala… Cítíte ten klid a radost? Lístky byly bezpečně uložené v kabelce. Tak co by se asi tak mohlo pokazit?

Nervózně jsme stály ve frontě před hlavním vchodem do Enteria arény a čekaly až na nás přijde řada. I když nervózně… bylo spíš takové to příjemně vzrušení a těšení, u kterého si stíháte špitat, co je nového a jak se máte. Postupovaly jsme kupředu a já po očku sledovala postranní nájezdovou rampu. Dřív, či později budu muset uhnout z fronty a vydat se po ní. Až se z boku objevím u vchodu, snad si nebudou ostatní myslet, že předbíhám. Možná jsem invalidní, ale vystát si frontu fakt nemám problém… Nemysleli si to a dokonce mi uhnuli, abych prošla dovnitř. Jenže… Tudy prý vozíčkáře dovnitř nepustí. Musíme obejít budovu a najít vchod zezadu. Tak nějak jsem nepochopila, proč mají u hlavního vchodu nájezd, když vás pak posílají pryč. A za mnou se už k odchodu otáčel další vozíčkář… Hledali jsme společně. Dlouho a bezradně. Budova je velká. Obejít ji a najít správný vchod chvíli trvá. A když už tam dorazíte, dozor vám sdělí, že máte jet výtahem nahoru a pak to najít sami, že víc vám neporadí… Paráda. Naštěstí čísla ještě číst umíme a na chodbě byl nakonec i informovanější dozor, ale ta cesta dlouhým bílým koridorem se zdála nekonečná…

Pravá sranda začala v místnosti konání akce samotné. Dvojice lidí nás dovedla až na místo. Trochu zmateně jsem se rozhlédla a zeptala se, kde bude sedět doprovod. Nebylo tam nic. Jen úzký prostor pro vozíky (dva se sobě vyhnuly jen o chlup), zábradlí a pod námi hlediště s jevištěm. Snad tam doprovod nemá ty tři hodiny stát? Tak to se mi vážně nikdy nestalo. Víte, jako zdravý člověk se vždycky sám za sebe můžete rozhodnout, zda si na tu či onu akci koupíte lístek na sezení, nebo stání. Podle toho, co chcete a zvládnete. Ovšem doprovod k vozíčkáři je vždycky jen doprovod. Nikdo se vás neptá, kdo jste a co je ve vašich silách. A možná proto tam ta židle vždycky je. A zcela správně, jak se ukázalo. Protože tady nebyla židle ani jediná a nastalo pozdvižení.

Při pořádání hokejových zápasů v aréně to prý vypadá tak, že první řada židlí před místy pro vozíčkáře v hledišti připadá doprovodům. Bylo to logické. A tak si tam všichni s úlevou posedali, ještě než tu informaci potvrdí pořadatel, kterému se nedalo dovolat. Jenže se začali trousit návštěvníci, kteří měli na ta sedadla koupený lístek. A všichni se začali modlit, aby aspoň ta jejich židle zůstala neobsazená. Copak moje kamarádka, ta vykřikovala, že je mladá, nasedí se dost v autě a klidně zůstane stát… Starost nám dělali jiní. Vozíčkářka hned vedle mě s sebou vzala jako doprovod postarší, leč vitální, maminku, která měla po operaci obě kyčle. Stát jí evidentně činilo potíže. Krásné společné odpoledne, co si plánovaly, se rázem proměnilo v problém. A ony nebyly jediné. Židle navíc prý nejsou. Všechny dostupné totiž skončily na pódiu u stolečků pro VIP hosty v aranžmá, které znáte z televize. Geniální. A největší pecka? Ukázalo se, že někteří handicapovaní chtěli dopředu znát i číslo sedačky pro doprovod. Chtěli mít jistotu, že si někam sednou. Mně to by to ani nenapadlo, nicméně oni jim vyhověli, číslo sdělili a potvrdili jeho rezervaci. Jenže i tato místa nakonec prodali někomu dalšímu. Tak, či tak – doprovod se musel postavit. Protože bylo plno.

Řada s vozíčkáři se proměnila v úl. Vzájemně jsme si vyjadřovali rozhořčení, pospolitost, hledali informace… Rozjelo se - škatulata, hejbejte se - ve snaze najít místo, kam usadit náš doprovod. Kamarádka skončila na schodech a já poblíž ní. Holčina s maminkou zmizely v davu na druhé straně sálu… Uvaděči nás chodili celkem neúspěšně uklidňovat. Pán v růžové košili oprávněně hartusil, že to je nepřijatelné a dožadoval se nápravy. Bylo mi těch zaměstnanců celkem brzy vlastně líto. Najali je na to, aby kontrolovali lístky, udrželi pořádek a pomohli lidem k sedadlům. A teď tu měli menší dav nespokojených, roztrpčených a zklamaných zákazníků, co si neměli kam sednout. Viděla jsem jim na výrazech, že je to mrzí, že by nám rádi pomohli, jenže židle podle všeho došly a podle pořadatele měl prý vážně doprovod stát… Zhruba půl až tři čtvrtě hodiny jsme absolutně nevnímali, co se děje na pódiu. Ještěže měla StarDance tak dlouhý úvod. Místo toho jsme sledovali stálé přeskupování, hádali, jestli to někdo vzdal a odchází, a snažili se zachytit jakoukoli novou informaci. Však uvaděči stále chodili a lidé pořád brblali…

A pak se stal skoro vánoční zázrak, když vážně donesli další židle. Kde je vzali, nemám tušení. Ale lidem se viditelně ulevilo, opadl adrenalin a konečně se mohli soustředit na to, proč přišli. My s kamarádkou jsme ledovým čajem zapíjely barevný popcorn. Připomíná nám dětství. Nechaly starosti venku a pozorovaly, jak po parketu elegantně krouží Jiří Dvořák, Chili Ta plachtí vzduchem, svůj pohybový talent opět dokazuje Oskar Hes, nebo Jan Cina. Bylo to noblesní elegantní odpoledne plné tance i smíchu. Některé hlášky rozesmály celou arénu… Třešničkou na dortu pak bylo hudební vystoupení kapely, která vlastně neexistuje a která předvedla ten nejkratší koncert v historii. Mas-hup jejich písniček obsahoval české songy, anglické texty, ale i další jazyky. Zkombinovali tak velmi různorodou škálu obecně uznávaných hitů – a zas se létalo vzduchem, když zněla písnička z Hříšného tance… Vystoupila zde ovšem i Monika Absolonová s písní z Ledového království. Dokonalost sama.

Přišlo přes 19 000 SMS, které rozhodly o vítězi hlasováním, stejně jako to bývá v televizi. A tím byl tentokrát Leoš Mareš. Neskutečně ho to dojalo… Pokud ta scénka nebyla nahraná, tak nejspíš i proto, že když se poprvé objevil na pódiu, rozběhla se k němu malá dcerka, která prohlásila: „Tati, ty jsi to vyhrál.“ A on jí pak odpověděl, že ještě ne. Čímž rozesmál celý sál. Mohl být tohle také jeden z důvodů, proč mu lidé poslali nejvíc hlasů? Možná chtěli zakončit tuhle příhodu happyendem? Ať už to bylo, jak chtělo, silným momentem to zůstalo. A on tančil skvěle. Ale všichni ostatní taky!

Kdybych mohla, zůstanu i na večerní show a dám si to ještě jednou. Fakt jsem se skvěle bavila. Ale bohužel, jel mi vlak a lístky na večer jsem neměla… A víte co? V zápalu hledání východu jsme se omylem dostaly až k přednímu vchodu. Ven nás pustili bez problému. Tak proč nás tudy, probůh, nepustili i dovnitř?!

Už jste unavení? Čekáte, že tady příběh skončí? Já si to myslela taky, než…

Seděla jsem ve vlaku z Pardubic domů, na cestě zhruba půl hodiny, když ke mně přistoupil průvodčí. Zrovna jsem telefonovala a myslela jsem si, že jde jen o rutinní zkontrolování jízdenky. Líně jsem si vyndala jenom jedno sluchátko a začala hledat lístek. Jenže mi po chvíli docvaklo, že na mě mluví a sáhodlouze něco vysvětluje. O jízdenku nejevil zájem. Něco se dělo. Kvapně jsem ukončila hovor a dozvěděla se, že na trať skočil sebevrah. Což znamenalo, že zde byla výluka. Jenomže pro pasažéry neposlali žádný bezbariérový autobus. V první chvíli jsem vůbec nechápala, co tedy bude se mnou. Mám nocovat v tom vlaku, nebo v něm počkat x hodin, než se trať zprůjezdní? Nebo za jak dlouho sem vhodný bus pošlou? Ani jedno. Oni mě prosí, abych vystoupila a opačnou trasou se vrátila do Pardubic. Cože?! Prý se dalším vlakem možná už domů dostanu… To možná bylo dost podstatné, protože já s sebou neměla vůbec nic na to, abych mohla v klidu někde přespat – včetně nabíječky na električák. A kde mám jako večer hledat v Pardubicích bezbariérový hotel? Jenže mi nic jiného než vystoupit nezbylo - přece nezůstanu ve vlaku, který stojí. Vylezla jsem kdovíkde a šup byla na cestě zpátky. Připadalo mi to celé jaksi neskutečné... Uklidňovalo mě snad jen vědomí, že ani moje kamarádka se z města ještě nedostala, protože StarDance tour a nával lidí, který na ni byl, tak nějak zablokoval dopravu.

A co dál? Zatímco mi dozorčí přepravy alespoň udělala čaj (strašně skvělá ženská), sledovala jsem vývoj situace. České dráhy spekulovaly nad tím, zda by nebylo jednodušší zaplatit mi hotel. To, že to vůbec jde, byla pro mě novinka. Budu si to pamatovat pro případ, že by někdy zase při objednané přepravě někde zapomněli vůz, kam se dostanu a nic dalšího už nejelo. Ovšem tenhle plán měl menší háček – spřátelený hotel měli až v Hradci Králové… Nemám nic proti Hradci, ale já už nechci nikam jezdit. Já chci maximálně domů! Ale v hlavě se mi při tom rodil plán, že kdyby nebylo zbytí, nechám se odvést do Prahy. To taky není daleko a mám tam lidi, co mám ráda.

Strojvedoucí, kterému skočil onen sebevrah do cesty, už ten večer logicky nejel nikam a nechal se vystřídat. A právě ta náhrada usedla do vlaku, jenž mě měl konečně dovést domů. Hurá! Jenže v tu chvíli mi tepovou frekvenci pro změnu začalo zvedat to, že jsem si nebyla jistá, jestli mám jít na nástupiště sama, nebo počkat na doprovod. Informací bylo jednoduše už moc, hodin příliš a já asi někdy na minutku přestala vnímat… Jenže odjezd toho vlaku se nepříjemně blížil. Stepovala jsem přede dveřmi místnosti, do níž mě uklidili, když v tom se u mě objevil jiný cestující a nabízel mi, že mi dveře podrží… Ohlédla jsem se ke kase. Mám, či nemám? Šlo hlavně o to, že jsem nechtěla způsobit zmatky a paniku, kdyby pro mě skutečně někdo přišel a pak mě nemohl najít. Nabídku jsem na poslední chvíli odmítla a nervózně si kousala ret. Já v těch Pardubicích skutečně zůstanu přes noc, jelikož ten vlak mi, zdá se, ujede… A pak se objevila vysoká žena v uniformě. Ježíši, děkuju!

Už podruhé ve vlaku směrem od Pardubic. Pár minut na cestě a padla na mě únava. Ta okamžitě zmizela, když vlakvedoucí začal telefonovat: „Jak přestoupit?“ Ticho. Vyděšeně jsem jeho směrem otočila hlavu. Nemluví o tom, o čem si myslím, že ne?

„Ale my nemůžeme přestoupit do autobusu, máte tu vozíčkáře.“

Proboha, mluví o tom, o čem si myslím. To mě jako posadili do vlaku se stále neprůjezdnou tratí, nebo…? Skoro se mi udělalo špatně. Už jsem se viděla, jak zase přesedám a jedu zpátky. Ale tahle informace naštěstí stačila k tomu, aby druhá strana na telefonu ukončila hovor a nechala nás pokračovat dál. Haleluja. Ale mají v tom tedy pěkný guláš a já málem dostala infarkt.

Domů jsem dorazila fyzicky i emocionálně vyčerpaná. Asi kolem 11:00 večer. Plná dojmů – negativních i pozitivních -, o kterých stojí za to psát.