Co se Sacharin honí hlavou

Přišlo mi zajímavé srovnat svoje dvě cesty do Turecka do města Antalya a pobavit se o tom, v čem byla každá jiná a jak se změnil můj názor. Mám na mysli konkrétně ten na autobusovou dopravu v Antalyi. Možná si ještě pamatujete, že když jsem do této destinace jela poprvé, můj hotel se nacházel v místech, kde toho samo o sobě moc nebylo – nepočítám-li spoustu dalších hotelů, zubní kliniky a jeden stánek s rychlým občerstvením. A pokud se pohybujete ve velkém městě, to, kde se nachází vaše ubytování, do značné míry ovlivňuje i to, jak dané město budete vnímat.

Autobusové zastávky, na které jsem narazila při své první cestě, byly víceméně hodně rozbité, plné kamení, na nerovném povrchu, třeba i vedle prudkého srázu... Proto jsem nebrala nikterak tragicky, když autobus zastavil kousek dál od zastávky, nebo u chodníku zaparkoval až čtvrtý bus v pořadí. Myslela jsem si, že je to jednoduše stavem těch zastávek a že třeba tyhle konkrétně neberou jako bezbariérové (však Google mapy ani jednu z nich jako bezbariérovou neoznačily, i když se na něj nastoupit dá), čili zde nejsou na vozíčkáře zvyklí, a proto mají pocit, že jim tu zastavovat nějak adekvátně nemusí, protože podle jejich názoru by zrovna tady neměli vůbec nastupovat. A třeba neberou vážně, že by vůbec nějaký vozíčkář chtěl.

O rok později byl ovšem můj hotel v mnohem koncentrovanějším turistickém centru. Odrazilo se to i na prostředí, kde bylo mnohem víc chodníků v pěkném stavu a v podstatě by nebyl žádný problém, aby autobus zastavil krásně vedle něj. Stačilo jen vyklopit plošinu.

Jenže jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že ani u těchto na první pohled naprosto bezproblémových bezbariérových zastávek autobus ideálně nezastaví. Antalyští řidiči totiž pravidelně nezastavují u chodníku. Zastaví poblíž zastávky, jenomže na silnici ve svém pruhu. A málokterý řidič to udělá jinak. To znamená, že i běžný cestující musí slézt z chodníku, dojít k autobusu a vyšplhat se do něj ze silnice. Jenže plošiny pro nástup vozíčkářů jsou, jak už jsem říkala několikrát, na nástup ze silnice moc krátké. Je to zbytečně prudké, a pokud s sebou nemáte doprovod, který vám zatlačí do zad, nedostanete se nahoru (někdy ani tak ne).

Od tohoto zjištění byla paradoxně cesta městskou hromadnou dopravou pro mě mnohem větší stres. Protože najednou to nebylo o tom, že vy děláte něco špatně, že vy stojíte na špatné zastávce, že vy bydlíte v horší části města... Teď vám pomalu docházelo, že systém je proti vám nastavený mnohem víc, než jste si uvědomovali.

Mám k tomu letos i příběh. Bylo to už ke konci našeho druhého pobytu. Poučení, jak to vlastně chodí, rozhodli jsme se, že prostě zkusíme štěstí, že počkáme na zastávce, a když nám autobus ujede, vydáme se k našemu cíli pěšky. Shodou okolností na stejném místě čekala i jedna turecká babička. Byla hrozně starostlivá a milá, i přesto že jsem jí nerozuměla ani slovo – pořád se snažila přes moje ramena přehazovat bundu, kterou jsem měla položenou za zády. Ne nijak agresivně, jenom tak jemně rovnala látku a snažila se mi ramena přikrýt víc, než přikrytá byla. Jen ta babička, chudák, netušila, že ta bunda vlastně vůbec nebyla moje, ale kamaráda. Já jí to neměla jak vysvětlit, tak jsem to nechala být. Přece to bylo hezké.

A s touhle babičkou jsme se dostali tak nějak k tomu, jestli čekáme na autobus a kam máme namířeno. Místo dlouhého vysvětlování jsem jí prostě ukázala telefon a poklepala prstem na číslo. Babička pokývala hlavou a zase mi rovnala bundu. Pak se autobus objevil. Jenže samozřejmě zastavil uprostřed silnice, i když ta zastávka byla úplně bezproblémově přístupná a já navíc signalizovala, že chci nastoupit. Mávli jsme nad tím rukou a chystali se ho nechat odjet. Ne tak ovšem babička. Udiveně si ověřila, že jsme nezměnili plány. Já pokývala hlavou, že ne, ale že takhle to prostě nejde. A babička spustila směrem k muži za volantem takovou tirádu v turečtině, že znovu nastartoval, přijel blíž k chodníku a já mohla skutečně nastoupit. Neuvěřitelné. Navíc mě hrozně pobavilo, že mi celou dobu připomínala ty rozzuřené důchodkyně, které někomu hrozí holí nad hlavou, i když kvůli jazykové bariéře vůbec nebylo jasné, jestli mu nadává, nebo to tak jenom zní.

V souvislosti s těmi autobusy nejde ale jenom o vozíčkáře. Když jsme jiný den byli na cestě městem, viděli jsme kolem projíždět autobus, ten sice zastavil paní mimo zastávku, když na něj zamávala, ale taky v silnici. Postarší paní namáhavě slezla z chodníku a šla šplhat dovnitř. Jenže byla menší a neměla tak dlouhé nohy, takže když první chodidlo zvedla nahoru, prostě nemohla udržet rovnováhu tak, aby zvedla i to druhé. Chvíli se tam marně snažila vylézt a nakonec ztratila rovnováhu. Na koleno, které patřilo k noze, jejíž chodidlo měla na schodu do autobusu, dopadla, zatímco druhou nohou visela nad chodníkem ve vzduchu. Ano, podařilo se jí něčeho zachytit, takže nesletěla na zem, ale zůstala tam viset. Takhle rozpláclá, napůl uvnitř, napůl venku, něco gestikulovala a diskutovala se řidičem. Myslela jsem si, že se spolu domlouvají, že tady prostě nenastoupí, že se rozloučí a půjdou si každý po svém. Ale ona se dostala zpět na silnici, popošla zpátky na chodník a já (k mému překvapení) viděla řidiče, jak tentokrát zastavuje blízko u ní, aby mohla nastoupit přímo odtud.

Je hrozné vidět, jak tenhle zdejší zvyk zastavovat na silnici a nechat lidi nastupovat tam, komplikuje život spoustě lidem. Že by stačilo tak málo, aby tenhle problém zmizel, že na to ta infrastruktura je akorát, ale oni to neudělají, dokud prostě nenastane nějaký problém. Ta paní si při tom nástupu mohla reálně ublížit. A nic z toho se nemuselo stát ani hrozit, kdyby se tihle řidiči naučili zastavovat tam, kde se nastupuje lidem lépe... Škoda.

Uvidíme, co si budu myslet, jestli bude i třetí cesta a jak s tím vším zamíchá cesta tramvají, na kterou ani tentokrát nedošlo. Ačkoliv ano, mají je tam!