Co se Sacharin honí hlavou

Je zvláštní psát tenhle příběh z pohodlí domova. Uvážím-li fakt, že jsem se domnívala, že se snad domů už v životě nedostanu. Začnu tím, že jsem měla to štěstí prožít letos pár dní v Madridu. Horko, španělština všude kolem, kamarádka po boku a zážitky na celý život… Vážím si každé vzpomínky i fotky, kterou jsem si odnesla. Ale asi to největší vzrůšo nás čekalo na cestě domů.

Vstávaly jsme, tuším, kolem půl šesté, abychom se v sedm konečně vykopaly z hostelu. Už tehdy jsme měly zpoždění. Vše házím na svou hlavu, protože mám prostě ráda pomalá a líná rána. To jsme ovšem nevěděly, že problémy tím teprve započaly. Co by se tak mohlo stát… v madridském metru? No, například byste se mohly ztratit. Nekoukejte na mě tak udiveně. Madrid není Praha a je tam mnohem víc linek než v našem hlavním městě. Jeden “ochotný chlapec” nám sice dost otráveně poradil, že potřebujeme jet druhým směrem, než kde se aktuálně nacházíme, ale už nám neprozradil, jak se tam máme dostat. Naopak velice ochotný bezdomovec nás v jednom kuse naháněl do výtahu, který jezdil pouze nahoru a dolů, nikoli někam na druhou stranu, ale urputně na tom trval. Samozřejmě nás napadlo, že potřebujeme jiný výtah. Ale ten jako by nikde nebyl. A zatímco odtikával čas do odletu, nás zachvacovala panika…

Naštěstí na poslední chvíli zasáhl tamější personál. A doprovodil dvě ztracené dívky ke správné lince i směru. S úlevou jsme nastoupily a věřily, že to nejhorší máme za sebou. Do chvíle než jsme dorazily do stanice a já zjistila, že jsem vlezla do vagónu, který v předchozí stanici byl bezbariérový, ale nikoli v téhle. Nebyla tam nepřekonatelná díra mezi nástupištěm a vagónem. Tedy byla tam díra, ale nejhorší bylo, že vagón byl výš, než nástupiště. Bylo to nepřekonatelně vysoko. A já seděla na vozíku, co váží 140 kilo. K mému údivu se našli čtyři ochotní cestující, kteří vozík bafli, a zatímco já měla srdce v krku, snesli mě dolů. Když se moje kola dotkla země, ta úleva byla nepopsatelná. Ovšem jenom do chvíle, než nám oznámili, že se musíme vrátit a jet jinudy, protože tady nefunguje výtah. Vrátit se zpět by nebyl až takový problém (teď už nás nasměrovali do správného bezbariérového vagonu), ale pořád utíkal čas do odletu, pořád jsme měly čím dál větší zpoždění a teď se ještě vracet? Co když se zase někde ztratíme? Personál pokojně mával rukou. “Jsme tu od toho, abychom vám pomohli,” říkali. “Zavoláme kolegům z oné stanice a oni vám pomůžou dál,” říkali. Do doby než se s nimi spojili a ozvalo se španělské: “Hostia!” Podle Wikipedie má současný systém metra v Madridu 13 linek. Nebudu počítat, kolik to znamená celkový počet stanic. Ale jaká si myslíte, že je pravděpodobnost, že zrovna v ten den, v tu danou chvíli, v té jediné stanici ze všech v celém městě se paní rozhodne rodit? Takže nikdo nemohl pomoct nám, protože všichni pomáhali jí. V záchvatu dobré vůle nás tedy doprovodil pracovník z místa, odkud jsme odjížděly. A cestou obě dirigoval, co a jak dál.

Jenom malinko poodskočím dopředu. Určitě víte, že se najdou lidé, kteří jsou z letadel a létání nervózní. Já byla šťastná, když se stroj odlepil od země a my seděly v kabině. Ano, z metra jsme se nakonec úspěšně vymotaly a s vítězným pocitem cestovaly dál. Oslavily jsme to snídaní a opět bláhově věřily, že to nejhorší máme za sebou. Bohužel cesta letadlem, kterou jsem úplně celou prospala, byla tím nejklidnějším, co nás za celý den potkalo…

Ve Vídni mi okamžitě naléhavě zazvonil mobil. Zmeškaný hovor a jeden email. Stručně řečeno mi oznámili, že vlak, který nás měl dovézt z letiště na hlavní vlakové nádraží byl zrušen. Což je nepříjemná komplikace pro každého člověka, o to složitější jste-li v cizině. Ale pro někoho na invalidním vozíku je to vážně šok. Víte, vozíčkář si cestu vlakem rezervuje předem. V cizině i v ČR. Hlavně proto, že ne každý vlak je bezbariérově přístupný a je potřeba zajistit speciální asistenci. A teď se máte v neznámém prostředí domluvit na náhradním řešení? S kým a jak? Nikdo na nás nečekal, nikoho ve Vídni to netankovalo. Opět nám na čele vyrazil pot. Mimo jiné i proto, že na ten zrušený vlak nám navazoval další spoj, co jsme potřebovaly stihnout. Ale měly jsme štěstí. Hned několik lidí (včetně jedné vlakvedoucí) nás nahnalo do právě přijíždějícího nízkopodlažního vlaku, který nás do našeho cíle měl dopravit. Nasedly jsme tedy, aniž bychom věděly, jestli nám zde platí jízdenka, neměly jsme čas se tím zabývat a chtěly hlavně domů. Jenže po chvíli jsme si všimly, že na trase daného vlaku hlavní nádraží vůbec není. Jak je tohle možné, když nás všichni (včetně světelné tabule) ujišťovali, že ano? Na to se mě fakt neptejte. Tomu na klub asi v životě nepřijdu. Jedna milá slečna nás ale začala uklidňovat, že se tu ona stanice jen jmenuje jinak. Neměly jsme moc času pátrat po logice, potřebovaly jsme pokračovat v cestě a vystoupily, kde nám radila. Ani jsme neměly moc na vybranou. Ale samozřejmě jsme se ocitly pět minut vlakem od místě, kde jsme dávno měly být. A pro vozíčkáře rezervovaný spoj z vídeňského hlavního nádraží do Brna nám jel asi za osm minut. Dodnes se domnívám, že ten samý pámbíček, co se postaral o to, aby naše cesta domů byla tak hrbolatá, se na poslední chvíli rozhodl, že nám přeci jenom vždycky trochu pomůže. Na vlak do Brna jsme doběhly s vyplazeným jazykem a v infarktovém stavu.

Člověk by čekal, že tím trampoty skončí. Že si v naší zemi oddychneme. Tedy než v Brně dorazil můj rychlík. Poslední dopravní prostředek, co mě dělil od domova. A jeho průvodčí mi sebevědomě neoznámil, že mě prostě nemá kam naložit. Představovala jsem si hromadu kol, nebo balíků, co by zavalily místo pro vozíčkáře, přestože mám objednanou cestu. Může se to vůbec stát? Neměly by tam místo prostě nechat? Nebo mi to aspoň oznámit dopředu? Místo toho z průvodčího pomalu lezlo, že si potřebuje ověřit, že mám cestu objednanou. Telefonoval, ověřoval… A stejně přišel s tím, že s ním nepojedu. Stojím tam s kufrem, dvěma taškami, jsem unavená po celé té šílené cestě a on mi řekne, že jeho vlakem nepojedu. A jediný důvod? Přece v tom vlaku chybí kupé pro vozíčkáře. Ale to já přece vím. Na téhle trase nikdy nejezdí. Jsem s tím srozuměná. Jsem zvyklá jezdit tak, jak zde vozíčkáři jezdí. Ale jemu to přijde nehumánní a nebezpečné. Tvrdohlavě mě odmítá naložit. Vím, že to myslel dobře, ale… Humánní, nebo ne (ačkoli jsem jedna z mála invalidních lidí, co ten pocit opravdu nemá), je to jediná cesta domů a on mi řekne, že mám smůlu. Myslete si klidně, že jsem blázen, ale raději cestovat nehumánně, než vůbec! Nemám tušení, co ho přimělo změnit názor - ačkoli tuším, že ještě jednou telefonoval. Když jsem konečně seděla v onom posledním spoji, opravdu mě už ze všeho brněla hlava.

Později jsem se ještě chvilku v konečné destinaci naháněla s taxikářem, protože on mi šel naproti na nástupiště a já jemu k jeho autu. Samozřejmě jsme se minuli a naléhavě si vzájemně volali, ale nakonec jsem se dostala domů. A ačkoli se mi původně z Madridu vůbec nechtělo, byla jsem u sebe v ložnici nakonec nekonečně šťastná. Protože celý tenhle blázinec dobře dopadl a já se skutečně ocitla doma.

Audioverze článku ZDE