Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsem (ne)byla šťastná aneb Kouzlo čokolády

7. 4. 2019

Nějakou dobu přemýšlím, jakým článkem blog zase na chvilku odlehčit. Však víte, vážných témat k hovoru je vždycky dost. A pak je Tématem Týdne na Blog.cz „Pohoda, klídek a čokoláda“. Myšlenky víří… Vzpomínky se vynořují… Obrysy jsou jasnější… Probírám se jimi. A nakonec vybírám tu jednu jedinou.

 

Paradoxně nezačíná vůbec dobře. Klídek a pohoda je to poslední, co cítím, když prchám z toho bytu. Spíš bolest, smutek a vztek. Tisknu zuby k sobě, zatímco čekám v autě, až (tehdejší) přítel nasedne vedle mě za volant. Pokradmu si mě prohlíží. Ví, že jsem rozhozená. Ví, že nastalé události se mě hluboce dotkly. A že se v žádném případě nevrátím nahoru. Večeře s naším hostitelem se ruší. A oběma nám kručí v žaludku. Ironicky hodnotím, že to šlo vážně skvěle. Cítím se trochu provinile, hlavně kvůli flegmatickému příteli. Už se mu sbíhaly sliny. Přál by si, abych dokázala atmosféru a všechno kolem ignorovat tak jako on minimálně do té doby, než si nacpe břicho. Ale já netrávím čas v místech, kde je mi nepříjemně, pokud to není nezbytně nutné. A kdybych věděla, co nás ten večer čeká, vůbec tam nedorazím. Pár větami se domlouváme na zastávce v podniku s kebabem. Ani jeden z nás nemá náladu vařit a „obyčejný“ rohlík se salámem by jen zvýšil mou rozmrzelost. Potřebuju zhřešit a vylepšit si náladu jídlem. Když už nic jiného nezmůžu… Slzy mi tečou po tvářích a já je utírám hřbetem ruky spolu se šmouhami tužky na oči.

 

V podniku v tak pozdní hodinu nikdo kromě prodavače není. Sedíme u stolku a já hltám svou porci. Rokujeme, debatujeme. Znepokojeně vrtím hlavou. Jsem raněná, bezmocná a naštvaná. Všechno se mísí. Hladí mě po ruce a bezradně vzdychá. V tu chvíli se do všech emocí vkrádá i vděk a pocit úlevy. Jsem tady. Mám za sebou fakt blbej den, spoustu bzučivých faktů v hlavě, nevím, co s tím, ale nejsem na to sama. Jsem tu s ním. Krátce se usmívám.

 

Jsme zase v autě. Opírám se do sedadla. Už nemám hlad a je to trochu lepší, ale pořád se cítím otřesená. Kdybych nebyla tak unavená, chtěla bych, abychom ještě protočili pár kilometrů, než se ocitneme v našem bytě. Noční jízda mě uklidňuje a on v noci rád řídí. Vyhráváme oba. Jenže unavená jsem, ačkoli pochybuji, že se mi později podaří usnout. Opřu se o okýnko a čekám, že pojedeme domů. Chci, aby jel domů. Jenže si všimnu, že tam nemíří.

„Kam jedeš?“ ptám se zmateně.

„Uvidíš,“ odpovídá tajuplně.

Tentokrát si pokradmu prohlížím já jeho. Bubnuje prstem o volant. Tváří se zadumavě. A tak odhodlaně, že by mě mohl v ten moment vést na místo, kde mě požádá o ruku, stejně tak jako někam, kde mě rozčtvrtí a zahrabe v zemině. Je to nezvyklé. Jsem zvědavá i znepokojená a rázem úplně vzhůru.

 

Zastavuje u benzínky. Povytáhnu obočí. Vůbec nic nechápu. „Potřebujeme natankovat?“ Zdá se mi to nepravděpodobné. Co si uvědomuji, benzín jsme brali nedávno.

Krčí rameny. To mě mate ještě víc. „Tak co tam chceš?“ naléhám. Jsem vyčerpaná a mírně podrážděná. Všechny ty emoce mě udolaly natolik, že se vidím už jenom v posteli.

„Potřebuju si něco koupit,“ odbývá mě a nechává v noční tmě samotnou.

 

Vrací se během několika minut. Sedá si a něco mi podává. Hnědý plastový kelímek z automatu. Horkou čokoládu. Zírám na něj.

„Když jsem viděl, jak je ti mizerně… A čokoládu máš ráda,“ vysvětluje s úsměvem.

Rozchechtám se. Šťastně, úlevně, ohromeně. „Tys sem jel jenom proto, abys mi koupil horkou čokoládu?“ ujišťuji se.

„V tuhle hodinu už je všude jinde zavřeno,“ vysvětluje nevinně.

Ano, má pravdu – je zavřeno a čokoládu mám ráda. Ale JEHO v tu chvíli příšerně moc miluju. Pokládám kelímek, naklání se ke mně, líbám ho. Pak počká, než trochu upiju, abych se nepolila, a popojíždí od benzínky. Následně znovu zastavíme, díváme se na nebe skrz přední sklo, vychutnávám si svůj nápoj (a on bonbóny, které koupil sobě). Tma, klid, my dva. Možná si povídáme, možná mlčíme – to už si nepamatuji. Ale dívám se na něho v tom autě a najednou vím, že všechno je, jak má být… Vychutnávám si to. Pocit sounáležitosti, soudržnosti, štěstí… On a to gesto mě naplňují přesvědčením, že ať se děje mimo nás cokoli, zvládneme to. Spolu. On a já jsme v pořádku. Náš malý ostrov v moři zmatku. Místo, kde můžu čerpat energii a cítit se spokojená. Jako právě teď. Zaplavuji se tím pocitem a všechny ostatní mizí. V ten moment se nás okolní problémy netýkají. Nám je fajn. Tam kde jsme, tak jak jsme. Takhle blízko si navzájem. Držíme se za ruce. Nadechnu se a vydechnu. Všechno zlé splachuje horká čokoláda. Ve vzduchu je cítit láska. Culím se, on se usmívá. Nic víc není potřeba… Když jsme zase na cestě a zrovna neřadí, můžu ho dál držet za volnou dlaň. Nepouštím ji po celou cestu domů.

---

Tento příběh - s veškerou úctou k němu - není o mém expříteli. Je o myšlence. O tom, jak dobře provedená drobnost může změnit den. Obrousit bolestivé hrany. Nebo je nechat na chvíli zmizet. Je důkazem, jak krásné je umět se radovat z maličkostí. Nepamatuji si, co mi můj bývalý dal k Vánocům, nebo co jsme dělali na Valentýna, ale ten večer v autě nikdy nezapomenu. Mohla jsem na ten den navždy vzpomínat s bolestí, ale on z něho udělal něco nádherného. Horkou čokoládou. Gestem lásky a zájmu. Tyhle drobnosti mě dostanou víc, než audina na chodníku. Neumím si pomoct. A pokaždé, když je mi mizerně, netoužím po ničem jiném, než po člověku, který nějakou hloupostí, změní daný okamžik v zázrak… Jak málo a náročné zároveň. Díky za každý další z nich! A že jich už pár bylo… Ale to už je zas jiný příběh.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jen houšť

Doktorka se srdcem,7. 4. 2019 18:31

Ach, Niso,
neskromně si přeju, aby takových okamžiků bylo víc... :-)

Re: Jen houšť

Jmenuju-se-sacharin,15. 4. 2019 20:34

To by bylo krásné... :-)

Jak jsem (ne)byla šťastná aneb Kouzlo čokolády

Marcela Spojení s přírodou,7. 4. 2019 18:47

Tak to bylo opravdu krásné a hřejivé gesto. Taky mám ráda čokoládu a můj expřítel moc dobře věděl, jak na mě. Stačila čokoláda Mersi a já změkla i s čokoládou. :-)
Moc pěkný příběh, na takové situace se opravdu dá těžko zapomenout. ;-)

Re: Jak jsem (ne)byla šťastná aneb Kouzlo čokolády

Jmenuju-se-sacharin,15. 4. 2019 20:34

Děkuju, doufám, že i dnes ti dělá někdo radost čokoládou. :-)