Co se Sacharin honí hlavou

Moje auto bylo na totální katastrofický odpis. Technickou by neprolezlo ani omylem, oprava se pro mě jevila zbytečně nákladnou. Inu... koupilo se nové a kamarádi přišli s teorií prodat staré na náhradní díly. To nebyl vůbec špatný krok. Také přiznávám, že jsem si přišla na slušné peníze. Ale těch nervů a slz smíchu, co to stálo...

Na zveřejněný inzerát se ozval pan Rýša (aspoň teď mu tak budeme říkat). Mluvil seriózně, trošku laškovně, ale byl sympatický. Po telefonu. Mnula jsem si spokojeně ruce. Moc dlouho mi to ale nevydrželo. První problém nastal, už při podpisu smlouvy. Pan mi totiž hned v dalších telefonátech arogantně oznamoval, že na mě vlastně nemá vůbec čas. Nadechla jsem se. Říkala jsem si, klid Sacharin, jsou lidé, kteří toho opravdu mají moc. Dobře, tak jsem se nabídla, že přijedu já za ním, přestože původně měl dojet on, aby si rovnou odvezl to auto. Souhlasil. Já taky souhlasila a pak chtěla hlavou mlátit o zeď, když mě v dohodnutém nákupním centru nechal hodinu čekat. Prý píchl kolo u auta. Kdybyste slyšeli, jaké štráchy předcházely tomu vůbec s panem neochotným domluvit termín, chápali byste mě.

Když se konečně přiřítil v saku a brejličkách, arogance se z něho dala ždímat. Možná spíš povýšenost. Litovala jsem, že jsem ze skříně nevytáhla elegantní svetřík a plátěné kalhoty místo mikiny a džínsů. Nedalo se nic dělat. O to víc mě překvapilo, že tento velký pán se rozhodl náš velkoobchod uzavřít v prostorách rychlého občerstvení. Dělal si ze mě srandu? Vážně jsem měla kupní smlouvu podepisovat v tom randálu načuchlém spáleným olejem? Navíc jsme potřebovali pár věcí probrat. A on mi měl předávat nemalou sumu peněz. Připadalo mi to jako zlý žert. Prostě se to nehodilo. Smůla. On zavelel. A já neměla chuť se hádat. Obzvlášť když působil děsně zmateným a přepracovaným dojmem. Nepamatoval si moje jméno. Třikrát se mě ptal, co je za měsíc. A částka, co mi měl za auto dát, mu byla šumák. Dokonce natolik, že se mě na ni jednoduše zeptal. Že prý už neví. Nu dobrá. Jenže když jsem částku sdělila, ležérně s výrazem - takové drobném mám na háku - sáhl do kapsy u kalhot a zmuchlané bankovky po mě skoro hodil. To už bylo fakt moc. Já myslela, že tohle se stává jenom ve filmu. Vteřinu, nebo dvě jsem na něho zírala. Ale přepočítala jsem si to a spolkla jadrnou poznámku. On se ale komentování nezdržel a doporučil mi, abych byla po cestě opatrná. Jak milé, až na to, že to z jeho úst znělo spíš jako, že žena je neschopná mít u sebe větší obnos peněz a on mi rozhodně nehodlá dávat další jen proto, že se nechám přepadnout.

Další scénář měl být jednoduchý - přijede si za mnou pro auto (já auto sice mám/měla jsem, ale bez řidičáku) a vše ostatní vyřídí. Jenomže když pan majitel zjistil, v kolik by musel vstávat (v sedm), aby se za mnou dostal včas, řekl mi, že jsem se zbláznila. Že on přece nebude vstávat. V ten moment jsem měla sto chutí obchod zrušit. Jenže peníze už mi dal a vracet mu je a hledat někoho jiného... Nakonec mi řekl, že si pro auto pošle kamaráda a já si mám přijet pro plnou moc a podklady, abych vše kolem auta vyřídila za něj. Tak jsem vstávala v pět ráno a nasedla na vlak. Mně přece vstávání nevadí. A tak jsem pro zábavu tak vstala ještě jednou, protože pán Rýša na setkání se mnou zapomněl. Dvakrát. Podruhé jsem do sebe hodila švestkové víno v nejbližší čínské restauraci a chtělo se mi strašně smát a brečet zároveň. Nakonec mi sdělil, že mi ona lejstra pošle poštou, ačkoli jsem si to výslovně nepřála.

Důvody jsem měla dva. Jednak jsem se bála jeho roztržitého projevu a také jsem nechtěla, aby lejstra s mým rodným číslem, techničák atd. cestovala poštou. No, že jsem měla pravdu a bude to další průšvih, bylo jasné asi za dva týdny. Pan Rýša se rozčiloval, že papíry už musím mít, že je dávno poslal. A jak to, že to ještě není vyřízené. Rozeřvaly se mi v mozku sirény a jala jsem se zjistit, co a jak. Shodou náhod šla kolem pošťačka...

"Nenesla jste mi sem baliček?" ptala jsem se.

"No... jeden jsem sem nesla, ale skončil zpátky na poště, protože adresát tu nebydlí."

"Ale já tu bydlím!" kroutila jsem nechápavě hlavou a ukazovala na schránku.

Vytočila jsem číslo pošty. Pan Rýša mi dal naštěstí číslo zásilky a já ji tak mohla dohledat.

"Adresát na adrese nebydlí.“ To mi sdělila vedoucí pošty a taky informaci, že zásilka je teď na cestě někam do Kladrub podle naprosto nelogické zpáteční adresy Rýšova trvalého bydliště, přestože tam už roky nebyl a trvale se zdržoval v hlavním městě. Chytila mě z toho bolest hlavy. Nakonec jsem s poštou vykomunikovala, že mi balíček skutečně patří a že mi ho zase pošlou nazpět. Následně mi trochu ruply nervy, když jsem na pana Rýšu naštvaně hartusila do telefonu, že když už mi něco posílá poštou, ať se laskavě naučí moje jméno. Adresát totiž skutečně na adrese nebydlel. Jmenuji se Sacharinová, nikoli Sochaříková. A pán mi rozhořčeně tvrdil, že to je Sacharinová, akorát, že se mu klepala ruka, páč to psal na kapotě auta. A myslel tu příšernou výmluvu vážně. Čemuž se vysmáli všichni, kdo obálku viděli. Ten chlap netušil, jak se jmenuju.

Já papíry vyřídila. Hurá. A pak znovu jela do Prahy. Ani tentokrát se pan Rýša neukázal. Jeho kamarád naštěstí ano. To, že to je on, jsem poznala přes okna nádražní haly už jen díky jeho stejně zbohatlickému stylingu a řeči těla. Všechno jsem mu předala a s úlevou odjela domů. Rozesmála mě vzpomínka na to, jak mě při prvním telefonátu zval skoro na rande. To snad radši ne.

Původní publikace: 18. 12. 2017