Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsem sama sobě ukradla kartu do bankomatu

8. 9. 2018

Původní publikace: 24. 11. 2018

Za okny bylo sychravo. Podzim v plné parádě. Já mám ráda léto, a tak bych mnohem raději z bytu nevystrčila ani nos. Jenže... ve špajzu myšky mávaly bílým praporkem, v ledničce byly taky jen ty myši a klepaly se zimou... tak jsem musela vyrazit na nákup (nebo umřít hlady).

 

Naštěstí mám prodejnu, co by kamenem dohodil. Spokojeně jsem si vybrala zboží za pár stovek a donesla ho k pokladně.

"Kartou, prosím," požádala jsem jako většinou.

Prodavačka se mile usmála a já přiložila kartu (mám tu bezkontaktní).

"Transakce zamítnuta," bylo mi však sděleno vzápětí.

Povzdychla jsem si a zkusila to znovu. Stává se.

"Transakce zamítnuta," opakovalo se.

To už jsem se zamračila, ale pak mi svitlo. Určitě to bude tou bezkontaktností. Terminály s tím občas zazlobí, to už jsem zažila. Ulevilo se mi. Vsunula jsem kartu dovnitř a naťukala pin.

"Transakce zamítnuta."

To už mě polil studený pot. Zmateně jsem se překotně omlouvala a vracela nákup zpátky. Většinu. V peněžence se něco málo válelo. Nerada u sebe totiž nosím příliš hotovosti. Když vám ukradnou hotovost, máte po penězích, když ovšem karty, stačí je telefonátem do banky co nejdříve zablokovat. Běžela jsem domů a hlavou mi vířilo jediné - někdo mi heknul účet a vybílil ho!

 

Jaké bylo mé překvapení, když na účtu bylo vše tak, jak mělo být. Žádné heknutí se nekonalo, vše v zelených číslech. Tak kde byl, proboha, problém? A pak jsem - čistě pro jistotu - zkontrolovala parametry karty, kde na mě nečekaně vyběhla krátká poznámka - karta je trvale blokována. Asi třikrát jsem zavřela a zase otevřela oči v domnění, že blbě vidím. Nic se nezměnilo.

 

"Prosím vás, můžete mi vysvětlit, proč mám trvale zablokovanou kartu? Ještě včera byla v pořádku..." spustila jsem na operátorku na lince rozhořčeně a snažila se připomínat si, že ona za to nemůže.

Jukla do systému a řekla: "Karta byla blokována z důvodu ztráty a krádeže."

Hm, zajímavý... napadlo mě při pohledu na onu kartu, kterou jsem při rozhovoru nervózně otáčela v ruce. Ocitla jsem se snad v nějakém paralelním vesmíru? Byl to snad nějaký praštěný žert?

"Jste si jistá? Já se na ni totiž zrovna dívám."

"Ano, včera jste k nám volala a požádala o blokaci," sdělila mi s klidem.

Cože? Znovu mě napadla úvaha s paralelním vesmírem. Nebo že tu někde běhal můj dvojník a dělal mi ze života bordel. Třetí varianta byla, že jsem si ten bordel způsobila sama a že už si ani nepamatuju, co dělám. To by bylo hodně špatný. Hlavou mi projela představa - prášky, svěrací kazajka a tak. Ale já jsem přece včera do banky nevolala, nebo...

 

Volala, došlo mi. Háček vězel v tom, že ne kvůli blokaci karty z důvodu ztráty a krádeže. Abyste pochopili, karta, kterou jsem držela v ruce, měla být brzy exspirovaná. Už mi poslali novou. Ale já zapomněla, že v bance stále netušili o mém stěhování. Potřebovala jsem tedy, aby mi - tu novou kartu, až se jim vrátí - (a ona se vrátí, když se ji poště nepodaří na staré adrese doručit) poslali na jinou adresu.

 

Po pár hodinách pátrání a jedné návštěvě pobočky jsme společně s bankou přišli na to, co se událo: Slečna na infolince totiž místo mého požadavku zadala příkaz k vydání DRUHÉ nové karty (a za tuhle mimořádnost se platí poplatek), kterou mi měli doručit na nově zadanou adresu. Tu původní novou kartu se rozhodla blokovat. Což bylo zbytečné, protože mířila z pošty rovnou zpět k bance a bez pinu (který můžu dostat jen já, když mám kartu fyzicky u sebe) je neaktivní - tudíž bezcenná a k ničemu. Ale překlikla se v systému, popletla karty a zablokovala tu, která mi měla ještě nějakou dobu sloužit. Ehm...

 

Jenže s trvalou blokací se nedalo nic dělat. Znamenalo to být nějakou dobu bez karty - tedy bez možnosti bezhotovostního nákupu a výběru peněz z bankomatu. Tudíž jestli jsem se chtěla ke svým penězům vůbec dostat, - a nakrmit sebe i šedé myšky - bylo nutné a jediné řešení vybrat peníze v pokladně na pobočce.

"Proč si je nevyberete v bankomatu?" divila se nevinná pokladní.

Musela jsem se zasmát.

 

Kamarádka to později komentovala slovy:

"Sis ukradla vlastní kartu, jo?" (a vysmátý smajlík)

Odpověděla jsem, že každý zloděj nějak začínal a já trénuju na sobě. Haha.

 

(Dodám, že banka se mi omluvila. Poplatek za vydání karty mi vrátila a ještě mi dali symbolické odškodné. Nemůžu si stěžovat tedy... dobře to dopadlo.)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář