Jak jsem se nestala kuchařkou
Mám velmi kladný vztah k jídlu. Což je paradox zaprvé proto, že na to rozhodně nevypadám, zadruhé proto, že jsem kdysi byla "ten malý rýpavý parchant, co nechtěl žrát". Nedělala jsem to schválně, prostě jsem neměla hlad. Ale vysvětlujte to dospělým, že jo. Navíc vím, že to mysleli dobře. Aspoň v to doufám.
Tento vztah určitě stojí na tom, že můj táta odjakživa (mého jakživa - nedělám si iluze, že by v pěti běhal kolem sporáku) skvěle vařil a pekl. Když jsem byla malá, každý pátek a sobotu mi dělal k večeři krupicovou kaši. A naučil mě ji nemíchat (fuj), jíst od okrajů (ty přece tolik nepálí) a milovat pohled na stroužky pomalu se roztékajícího másla... Dělal mi ji dvakrát týdně několik let. A trvalo dlouho, dlouho, než jsem se jí přejedla. Což můj tatínek dodnes nechápe. On se neumí ničeho přejíst, nebo přepít tak, že by na to potom dobu neměl chuť. Asi ho naučil život. A myslel si celý spokojený, že jeho dcera zdědila tento rys po něm, když mi tak dlouho vařil o víkendu stejnou večeři. No asi jsem ten rys i měla, ale já rostla a on zůstával pořád stejně velký, až nějak zakrněl, či co. Jisté je, že žádné z dalších období víkendových večeří (párky s hořčicí, vajíčko naměkko, hemenex, lišky na másle...) nemělo už tak dlouhého trvání jako krupicová kaše.
A jestli si myslíte, že za ta léta se mistr kuchař neutnul, pletete se. Jednou uvařil místo dychtivě očekávané dobrůtky např. cosi, co připomínalo krupicový knedlík. Nedůvěřivě jsem do té kupy hmoty dloubla lžící.
"To myslíš vážně?" otočila jsem se na něho asi desetiletá a pozvedla obočí. "To mám jako fakt sníst?"
"Zkus to, je to úplně stejný... jen to má jinou konzistenci," nabádal mě sám trochu rozpačitý.
Lhala bych říct, co se s tou nepovedenou večeří stalo. Tuším, že jsme ji snědli. Vím ale, že jsme se smáli.
Myslím, že méně do smíchu taťkovi bylo, když jsem se pokoušela vařit se starším bráškou. A člověk by řekl, že na zeleninovém salátu se nedá nic zkazit. Feferonky, rajčata, okurka, paprika a... sůl. Spousta soli. Protože se nám to pořád zdálo nedochucené. A pak, když jsem ochutnala sousto a zkřivila se mi pusa štiplavou chutí našeho jediného koření, hořce jsem litovala. Ale tatínek stejně dostal porci. Vždyť jsme se sakra tolik snažili, no ne? A tatínek papal, statečně. Hádám, že tuhle příhodu bráška vynechal, když se hlásil na kuchaře.
O moc lépe jsme si nevedli ani se sestrou. Připravovali jsme zálivku, na salát opět. S kurkumou. A připravovali jsme ji... v dóze od polárkového dortu. Proč nešetřit nádobí, že jo. Škoda jen, že vytekla ven dírkami ve dnu. A díky bohu, že na stole nebyl ubrus a na zemi linoleum. To se snadno vytírá. Náš druhý pokus byl poněkud jiného charakteru. Lámali jste si někdy hlavu, jak si dítě ohřeje párky, když nemá dovoleno (a bojí se) zapnout sporák a v domácnosti chybí mikrovlnka? (Ano, tak jsem stará, jako malá jsem doma neměla mikrovlnku. Haha.) Inu, měli jsme doma něco jiného. Jmenovalo se to remoska. Něco mezi kastrolem a pánvičkou do elektriky? Moudré hlavy, klidně mi poraďte, jak to lépe popsat. A párky spokojeně bublaly v ohřívané vodě. I když vlastně moc ne, dlouho to trvalo... A tak jsme remosku v elektrice umístily na radiátor, abychom uspíšily proces horkem zespoda. Neptejte se mě, proč to nebouchlo. Aspoň ta myšlenka pár lidí napadla při vyprávění. Asi pánbíček chtěl, abych tátovi koupila tu mikrovlnku. Jenže tu dostal od tety, tak nevím. Já mu koupila louskáček na ořechy, to bude tím. To proto, to nebouchlo.
Od té doby trpím komplexem, že moc vařit neumím. A vychutnávám si raději kuchařské umění jiných. Ačkoli popravdě v tom nejspíš hraje roli i fakt, že jsem schopná bílek z vajíčka oddělit tak, že si žloutek vyklopím do klína - místo do obří mísy před sebou. Jsem dobrá. A že se mi podařilo v bytě zkazit smetanu do kafe. Myslím to malé plato, které ani v obchodech není v chladničce. A neumím ty pitomé kytičky, co někdo skládá na chlebíčky z koleček vysočiny. To mi jako fakt nejde. Holt budu spíš po mamce. A tetě, která jedno vajíčko natvrdo vaří sedm minut. A deset vajíček najednou minut sedmdesát. Jsem spíš teoretik (recepty mi jdou) a degustátor labužník. Ale zase můj okurkový salát mě předchází. A čaj jsem ještě nikdy neosolila. Jo, čaj taky umím. A kafe. To je start. Možná s trochou píle budu jednou jako taťka.
Původní publikace: 4. 12. 2018