Co se Sacharin honí hlavou

Také vás to táhne ven, jakmile se venku udělá hezky? A co třeba nějaký výlet? Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli a jak vozíčkář cestuje po hradech a zámcích? To je taková naše česká oblíbená kratochvíle - a nejenom česká samozřejmě. Odpověď je velice jednoduchá. Docela blbě. Málokde mají bezbariérové přístupy, nebo dokonce výtah. Na druhou stranu - dá se to. Když natrefíte na správný hrad, nebo zámek a předem si ověřite přístupnost… Takový zámek v Pardubicích je naprosto bez problémů a moc hezký. Pořád mi architekturou i atmosférou připomínal pohádku Z pekla štěstí, ačkoli se tam nenatáčela. Bylo to kouzelně pohádkové… Ale o tom třeba příště. Chci vám teď vyprávět jiný příběh. Příběh, který se odehrál za nádherného počasí. V den, který přestože ještě léto vůbec nebylo, letní počasí připomínal. Výlet na zámek ve Světlé nad Sázavou.

Takže… I do Světlé nad Sázavou jsem volala předem. Je to rychlé a jednoduché ověření, zda má daná památka bezbariérový přístup. Nebo zda ji můžu (alespoň prozatím) škrtnout ze seznamu a hledat náhradní program. Přestože jsem to vlastně nemusela dělat. Moje známá má totiž známou a ta mě ubezpečovala, že ačkoli se do horních pater nedostanu (výtah chybí), v přízemí se jedna dostupná expozice nachází. A navíc příjemná kavárna, kde se můžu i najíst. Součástí pozemků je taktéž celkem rozsáhlý zámecký park, takže se rýsovala i příjemná procházka přírodou. Řekla jsem si, že na jedno odpoledne je to akorát.

Pro mě osobně byla už samotná cesta na zámek adrenalinovým zážitkem. Můj orientační smysl se totiž pohybuje někde kolem hranice, že téměř žádný nemám. Většina mých přátel to o mně ví a společně se tomu smějeme. Takže i přesto, že prý byly všude ukazatele, co nás k zámku měly dovézt, a já měla v ruce navigaci, dvakrát jsem se ptala na cestu… Asi jsem se moc soustředila na ten kopcovitý terén, díky kterému jsem se trošku cítila jako na horské dráze. Proto jsem si připadala skoro jako vítěz nějaké složité soutěže, když se před námi konečně objevil zámek. Ano, nešla jsem sama, ale kamarád byl ztracený dost podobně…

A rovnou začnu tím, že ten exteriér mi hned na první dobrou vyrazil dech. Celý objekt zalévalo sluneční světlo - zámek, fontánu i květiny. A jestli na mě ten pardubický dýchal českou klasikou, ve Světlé nad Sázavou jsem myslela na Francii a všechny ty jejich Ludvíky… Tady bych točila pohádku s noblesní s francouzskou atmosférou. Neptejte se mě proč, je to nějaká podvědomá (zřejmě architektonická) asociace. Každopádně jsem se cítila povzneseně a vznešeně už jen tím, že jsem tam stála na nádvoří a rozhlížela se kolem. Byla to nádhera.

Dali jsme si oběd v zámecké kavárně. Čtyřčlenná skupinka kolem stolu. A strašně nám chutnalo. Plán zněl, že já s kamarádem se půjdeme podívat do přízemní expozice vetešnictví, kamarádka s přítelem nahoru na výstavu orchidejí.

Jenže sotva jsme se rozdělili a dorazili k pokladně, rozhovor s tamní zaměstnankyní začal brzy připomínat konverzaci hluchého se slepým. Zeptala jsem se jí, zda bychom mohli dostat dva lístky do toho vetešnictví v přízemí. Nechápavě na mě zůstala zírat. „Jakého vetešnictví?“ ptala se.

To jsem byla vyvedená z míry zase já. „No, toho vetešnictví, co máte v přízemí. Nebo tu v přízemí už není?“ začala jsem mírně panikařit.

Hlavu mi běželo, jestli třeba nemám špatné informace. Jestli třeba už to vetešnictví nezrušili, nebo nepřesunuli do patra. A nebo úplně nejabsurdnější myšlenka… že jsem to nějak popletla a dojela do špatného zámku.

„To myslíte ten koloniál?“ zeptala se. Moc mi tím nepomohla a spíš mě to rozhodilo. Abyste pochopili, jak paní na telefonu, tak známá mojí známé používaly výraz „vetešnictví“. A jelikož slovo koloniál se dnes už moc neříká, můj mozek si v tu chvíli odmítal vybavit jeho význam. Jen jsem na ni nechápavě zamrkala a horečně uvažovala, zda obě mluvíme o tom samém… Jen tak na okraj - koloniál je starší výraz pro obchod se smíšeným, tedy koloniálním zbožím, který nabízí široký sortiment. Takže ano, i podle webových stránek zámku (kde to slovo padne souběžně s vetešnictvím) jsme vlastně mluvily o tom samém… V ten kritický moment jsem ale neměla nejmenší tušení. Pak se mě ovšem paní ještě zeptala, či náhodou nemyslím tu komentovanou prohlídku o historii rodů. To už jsem byla úplně v háji. Jak paní na telefonu, tak známá mé známé (opět) mluvily jen o jedné expozici, která se nachází v přízemí. Proč se mě ptají na nějakou další? Mám snad nakonec víc možností? Přece by se mě neptali na něco v patře, i když… no, když je vidět, že jsem invalidní. Nebo jo? Neměla jsem sebemenší páru. A byla zoufale nepřipravená, protože po všech těch stejných informacích a ujišťováních z více stran, že je tu jen jedna bezbariérová expozice, jsem trochu zanedbala procházení webových stránek a jenom to tak prolétla očima. Čekala jsem, že všichni budou vědět, na co se jako invalida ptám, kdyby náhodou něco. Takže ano, ženina slova mi zněla povědomě, ale…

Nakonec nám paní lístky skutečně dala. A popravdě ani pořádně netuším, na co to vlastně bylo. Ono to pro pokračování příběhu nebude ovšem vůbec důležité… A v tu chvíli mi to bylo dokonce i jedno. Hlavně, že to bylo to něco, co mělo být v přízemí. Že na to mám konečně lístky a můžeme pokračovat v příjemném dni. Ehm…

Problém byl, že se jednalo o komentovanou prohlídku. A ta má pevně daný čas, kdy začíná. Ani na to jsem nebyla připravená. Nezbylo nám, než se vrátit do kavárny, dát si tam dort (jeden z nejlepších dortů, co jsem kdy jedla) a čekat. Takže uplynulo už celkem hodně času a my pořád neviděli nic kromě exteriéru kolem… Zatímco kamarádka už korzovala nahoře na výstavě orchidejí a poctivě mi to fotila, abych se na ni zprostředkovaně mohla podívat také. A když se my konečně zvedali na domluvenou schůzku s průvodkyní, kamarádka s přítelem se akorát vraceli, aby si po příjemně stráveném čase dali v kavárně kávu. Taková výměna stráží.

Jakmile jsme došli na místo srazu, uklidnilo mě, že se vedle nás objevil další vozíčkář. Dívka na mechanickém invalidním křesle s doprovodem. Uf, tak to bude bezbariérové. Moje informace jsou správné, ulevilo se mi. Po té ale průvodkyně zavelela - tak jdeme - a vrhla se s klíči ke dveřím kousek od nás. Ke dveřím, před nimiž byl docela velký kamenný schod.

„Ehm, tohle asi nepůjde,“ zamumlala jsem rozpačitě.

„Je to jen jeden schod, to zvládnete ne?“ povzbuzoval mě nejen dívčin doprovod.

Zakroutila jsem odmítavě hlavou. Ten konkrétní vozík, na němž jsem seděla, se nedá zvednout na zadní tak, abych mohla překonávat větší překážky. I když u jiných jsem to zažila. Ten tvrdohlavě stojí na všech čtyřech a maximálně péruje.

„Tak to zvedneme, to půjde,“ snažili se mi pomoct.

Další odmítavé zakroucení hlavou. „To má 140 kg, to nejde.“

Rozuměj, ono by to šlo ale… Já osobně nemám moc ráda, když mě někdo na vozíku zvedá do vzduchu. To riziko, že vás omylem nechtěně pustí, tam prostě je. To zaprvé. Za druhé, technicky mám vozík pronajatý od pojišťovny a nevím, jak by se tvářili na to, kdyby ho někdo opravdu omylem upustil a oni mi potom měli platit opravu, když vozík zvedám do vzduchu, ačkoli to samozřejmě není žádné letadlo. A já bych si nějakou nákladnou opravu rozhodně nemohla dovolit… Takže jsem jen zklamaně sledovala, jak druhá vozíčkářka s doprovodem snadno překonává onen schod a já se za nimi jenom dívám.

Nebyla jsem ale zklamaná natolik, aby mi to pokazilo den. Byla jsem s přáteli, počasí nádherné, jídlo perfektní a prostředí okolo zámku dechberoucí. Proč bych měla být zklamaná? Takové věci se stávají. Paní průvodkyně nám alespoň slíbila, že pokud chvíli počkáme, ona nám později alespoň zkráceně vyloží to, co bude říkat jim tam. A můžeme se k nim následně připojit ve druhé části. Tam už schod přede dveřmi není. Pokrčila jsem rameny, jakože proč ne. A byla jsem ráda za jejich přístup a snahu.

Zalezli jsme tedy prozatím do zdejšího zámeckého parku. Osobně si zámecký park vždycky kdovíproč představuji jako takový estetický udržovaný parčík s krátce střiženou travou, možná fontánou a travnatými sochami… Ten tady působí spíš jako lesík. Ale je tam nádherný klid. Všude zeleno a zurčí tam voda. Moc se mi tu líbilo. Bylo to uklidňující a velmi příjemné. Posadili jsme se tam, povídali si a rozhlíželi se kolem. Tedy kamarád se tam posadil, já si samozřejmě židli vozím všude sebou. Později se nám ani moc nechtělo z toho nádherného prostředí ven. Bylo to blahodárné.

Ale šli jsme samozřejmě. A slíbenou rychlopřednášku o zdejší historii jsme dostali. I když s odstupem času musím přiznat, že byla natolik blesková, že se mi z ní v hlavě nic moc nezůstalo. Ale tehdy mě zaujala a ještě jsem se doptávala, na to si vzpomínám. A jestli mi z ní přeci jen něco utkvělo v hlavě, tak informace, jak postupně současná podoba zámku vlastně vznikala. A že každý nový majitel něco přistavěl. Na první pohled totiž zámek působí velmi jednolitě a elegantně. S touhle informací si ale začnete všímat detailů (jako jsou třeba rozdílné tvary okenic) díky kterým zámek už tak jednolitě působí. A zásahy jednotlivých majitelů jsou najednou zcela zřetelné. Bylo to, jako když se díváte na optický klam. Poprvé vidíte něco jiného, než podruhé. Zámek a jeho architektura mě zaujaly o to víc.

A pak jsme se vydali ke dveřím do druhé části prohlídky. Paní průvodkyně měla pravdu. Schod před dveřmi skutečně nebyl. Pak odemkla dveře a otevřela je dokořán. A já se nezmohla na nic jiného než se začít smát. Schod byl totiž tentokrát za dveřmi. Paní pokladní s paní průvodkyní se mi horečně omlouvaly a bylo na nich vidět, že je to mrzí. Což bylo milé. Ale jejich vina to přeci nebyla. Že já mám špatné informace a doporučení. A že tam ty schody jsou. Rozhodly se, že mi vrátí peníze. Však jsem taky z expozice nic neviděla a historické okénko bylo velmi krátké… Koupila jsem si tam alespoň pohlednici a magnet na ledničku. Suvenýry já mám ráda. A pak jsme se s úsměvem na rtech vrátili zpět do zámeckého parku. Ano, proč taky ne, vždyť tam bylo tak hezky.

Chvíli jsme se tam ještě procházeli, udělali pár fotek a znovu obdivovali zdejší architekturu a přírodu. A když už jsme měli pocit, že jsme viděli všechno, co se venku vidět dalo (páva jsem tu také zahlédla – i když jen z dálky. Ale slyšela jsem ho. Protože hned po našem příchodu strašlivě zaječel a já se ho příšerně lekla), rozhodli jsme, že je čas jít.

Možná si teď z pozice zdravého člověka říkáte, že to tedy nebyl moc podařený výlet. Že jsem si ho přece plánovala úplně jinak, neviděla vůbec žádný interiér a musela jsem být zklamaná. Pravdou ale je, že je to přesně naopak - a proto o tomhle zážitku píšu. Bylo teplé slunečné počasí, trávila jsem ho venku se třemi blízkými lidmi, skvěle jsme se najedli a pokecali, mohla jsem obdivovat zdejší architekturu, fontánu i květiny. Dostala rychlokurz zdejší historie. Procházela se úžasně uklidňujícím zámeckým parkem, kde vzniklo několik povedených fotek. Vyděsil mě páv. A potkala jsem prodavačku z pekařství, kam si každý týden chodím pro pečivo nebo párek v rohlíku. Také tam byla na výletě. Seznámila jsem se zde s milými a ochotnými zaměstnankyněmi. Na ledničce mám o magnet navíc… Takže ačkoliv jsem si ten den opravdu plánovala úplně jinak, i když jsem neviděla všechno, co jiný člověk může, už tehdy jsem odcházela s tím, že se na to prostě nejde dívat jinak než na vydařený a skvělý den. Byla jsem nesmírně vděčná za to, že mi dali špatné informace. Asi poprvé v životě. Protože kdyby dopředu řekli, nejezděte, my nejsme bezbariérový, nejela bych. A nic z toho by se nestalo. Nic z toho bych si neužila. Ale já tam byla. A ono se to stalo. A byl to jeden z těch výletů, na který se nezapomíná. A o kterém mám rozhodně co vyprávět.

Takže pokud jste invalidní, máte dvě možnosti. Vezměte si mechaničák, spolehlivý doprovod a rozhodně toho uvidíte víc než já. Stojí to za to. Nebo si tam zajeďte na elektrickém invalidním křesle. Pokud vám stačí dobré jídlo, uklidňující příroda a krásná architektura, určitě nebudete litovat… Možná zámek není bezbariérový (a kéž by se to změnilo časem, pár nájezdů by stačilo), ale i tak má co nabídnout.