Co se Sacharin honí hlavou

Mili čtenáři,

pátrali jste někdy potom, proč se nočnímu motýlu říká noční můra? Fascinovalo mě to, ale až teď jsem si vygooglila, že je to odvozené od staré víry, že noční motýl je bytost, která si v noci odnáší duše zemřelých. Můžu mít prosím ještě jednu teorii?

Představte si situaci, že si v poklidu ležíte večer v posteli a čtete si knížku… Když tu si všimnete, že vám něco proletělo nad hlavou. Pátráte ve stínech a hle - to vypadá jako nějaká tmavá hmyzí potvora. Podle obrysu těla a roztažených křídel se mi povedlo rozpoznat, že se bude pravděpodobně jednat o nočního motýla. Jak to? Pár dní předtím jsem si totiž čistě náhodou jednoho vypreparovaného prohlížela docela hodně zblízka.

Jenže přišla otázka - co teď? Fakt číslo 1: jsem invalidní a vstát z postele chvíli trvá. Fakt číslo 2: i kdybych z postele vstala, na okno v ložnici stejně nedosáhnu. Musela bych doufat, že když otevřu dveře do kuchyně a odjistím okno tam, motýl nezamíří do zbytku bytu, nýbrž ven. Jak moc je to asi pravděpodobné… V opačném případě bych ho mohla leda tak honit na daleko větším prostoru. To nezní jako dobrý plán na desátou večer. A kdybych skutečně neuspěla a rozhodla se ho přestat nahánět a jít spát, vlastně bude všechen tan vynaložený čas a úsílí zbytečné… Koukám po motýlkovi, jak se tak plácá v mojí ložnici, lítala sem a tam a situaci mu okomentuji slovy: „Hele vydrž to, broučku, do rána, jo? Ráno tě pustím.“ Jednu noc s noční můrou v pokoji? To zvládnu. Je to jen motýl! Co by se tak mohlo stát?

Stane se to, že tenhle tvor dostojí svému názvu. On si prostě nemůže v klidu někde poletovat. Když už je teda aktivní v noci. On sebou musí třískat o poličky, o stěny… zkrátka o všechno, co ho napadne. Víte, jak to zní? Jako kdybyste měli doma armádu myší, nebo přízraků. Samé plesk, plesk, plesk. A každou chvíli se to ozývá odjinud. A já spím zásadně ve tmě a tichu! A když se konečně na chvíli usadil, tak třeba na hrazdu nad mojí postelí. Jeho křídla ji rozvibrovala tak, že jsem ten pohyb cítila na tváři. Nebo mi proletěl těsně nad hlavou, když jsem se už, už propadala do snu a znovu mě vyděsil. Takhle se nedalo spát. Bylo to nepříjemný a strašidelný zároveň. A to i přesto, že jsem věděla, kdo to způsobuje. Noc je v tomhle zvláštní.

Rozsvítila jsem. V domnění, že umělým světlem toho tvora trošku zpomalím (ehm, umělé světlo na hmyz moc nezabírá). Pro jednou to vydržím, doufala jsem… Tvor se usadil za památeční pokladničkou ze Španělska. Jelikož je vysoká vrhala dostatečný stín, aby se můra měla kam schovat. Koukám na ni a říkám si, teď dáš už pokoj? A jak se tam tak krčí ve stínu a umělé světlo i únava všechno zkreslují, začínám pochybovat o svém úsudku, zda to vůbec noční motýl je. Mžourám očima a snažím se do těch stínů dohlédnout a rozpoznat, na co se vlastně dívám. Srdce mi začíná být rychleji. Nemám ráda hmyz. Uklidni se, nabádám se, určitě to noční motýl je, určitě to… A pak na mě ta příšera naprosto nečekaně vystartuje přímo proti obličeji. Mám pocit, jako bychom se celou dobu přeměřovaly pohledem a ona se nakonec rozhodla, že zaútočí první. Myslím, že jsem zaječela, ale nepamatuji si to. Ohnala jsem se rukou a něco zasáhla. Plesklo to a spadlo mi to za záda. Za tričko, výborně. Poděšeně se kroutím v posteli a snažím se to něco najít. Co když to není motýl? Co když mě to kousne? Tou dobou už je mimochodem kolem půlnoci. Jsem unavená a vyděšená zároveň. A jak se tak kroutím v polosedu, ztratím rovnováhu a spadnu na záda. Cítím, jak to pode mnou vibruje. Fuj. Ale nakonec se mi podaří otočit se tak, abych na to viděla… Je to noční motýl a pomalu umírá. Strach zmizí. Je mi ho líto. Ty pitomče, já tě chtěla ráno pustit! Vím, že už mu nepomůžu a nemá cenu prodlužovat jeho trápení. Vezmu rozečtenou knížku a několikrát ho s ní praštím.

Totálně vyčerpaná uklidím zbytky toho, co už nevypadá jako noční motýl, do odpadkového koše. Zhasnu a všude je boží klid. Konečně.

Co z toho plyne? Noční motýl duše zemřelých nikam nenese, ten maximálně jednu neposednou duši má. Svou vlastní. Její název bych vyvodila z toho, že když zůstane někde zavřená v místnosti, dělá takový strašidelný brajgl, že si lidé zákonitě musí myslet, že jim v domě straší, nebo že jim přeskočilo. A než se jí zbavíte, bude to vaše noční můra…

Podívejte, jsem člověk, který má fobii z bodavého hmyzu. Rozhodně nemám ráda pavouky. A všechny možné brouky, broučky a jiné potvory s radostí likviduji. Co nadělám, v Africe by se mi nelíbilo. Jednou jedinkrát se ovšem rozhodnu, že toho tvorečka ráno pustím na svobodu, že mu poskytnu poskytnu útočiště na noc a dopadne to takhle? No, už mi prosím nic nevykládejte o soužití s přírodou…