Co se Sacharin honí hlavou

Vždycky jsem byla trochu zvláštní puberťák. Obzvláště pokud se zaměříme na jednu kokrétní věc. Znáte to, jak se rodiče ptají dětí - kam jdeš, v kolik přijdeš, s kým budeš? A dítě většinou odpovídá: “Mami, nech toho. Nemusím ti přece všechno hlásit! Už je mi 14, jsem skoro dospělý,” protože mu tato rodičovská kontrola hrozně leze na nervy? No tak zajímavé je, že averzi na tyhle dotazy mívají i ti skutečně dospělí jedinci. Jenom ti svým rodičům říkají: “Mami, už je mi 45, fakt ti nebudu sdělovat, kam jdu a kdy přijdu. Jsem dospělý.” Jenom já (aspoň v mém okolí) podobnou potřebu vymezovat se proti těmto dotazům nikdy nechápala. Nikdy jsem podobnou otázku nebrala jako zásah do mého soukromí. Ale spíš jako jistotu, že kdyby se mi, nedejbože, něco stalo, budou vědět, kde mě začít hledat, prostě odkud se odrazit a tak. Přece je logické, že rodiče chtějí vědět, kde se nacházíme a co děláme, pro svůj vlastní klid. Pro pocit, že i když s námi zrovna nejsou, jsme v bezpečí. Jak říkám, zvláštní puberťák, ale tohle si myslím dodnes.

Dokonce i v době, když jsem nechtěla rodičům říkat, že jdu zrovna na rande a s kým či kam, vždycky byla nějaká kamarádka, co dostala podrobné info… Mám to natolik zažité, že v době, kdy bydlím úplně sama, mi najednou přijde zvláštní, že jdu do města koupit rohlíky, nebo pořídit něco v železářství a nikdo o tom neví. A volat kamarádkám – hele, jdu do galanterie a vedle si skočím kafe - se vám úplně nechce. (Nebo ještě líp přidat něco jako: A kdyby se mi pozměnily plány, napíšu.) Osobně bych se sice cítila bezpečněji, ale lidská společnost na to zvyklá není. Měli by vás za paranoidního cvoka. A teď nechme stranou to, že si s blízkými lidmi často sdělíte i drobné plány a cíle. Ale to může být jen letmá zmínka, nikoli přesný datum a čas. Aspoň můžete přátelům i rodině sdělit ty velké věci – rande naslepo, pohovor, ples… ale volat jim, že vám zrovna došlo mléko a naléhavě ho potřebujete jít koupit?

S mým tátou si alespoň hodně často voláme, ale to se většinou dozví až to, kde jsem dneska byla, než kam mám právě namířeno. To vám v prevenci vlastního bezpečí moc nepomůže. (Teď když to píšu, mám prostor se nad tím zamyslet a vylepšit to.)

Takže, jak vidíte, snažím se myslet na svou ochranu, chci se cítit bezpečně a nechci, aby se ostatní museli bát o mě. Koneckonců bydlím sice sama, ale nejsem úplně sama. Například, jak už jsem řekla, můj otec (i sestra) jsou se mnou v kontaktu opravdu skoro denně a kdyby něco, zjistí to. Brzy. A nejsou má jediná pojistka. Tudíž i přesto nepříjemné mrazení v zádech, když někdo hned v reálném čase neví, si potřebuji odskočit na poštu, mám o svoji osobu celkem postaráno. Jenže pak jsem dostala covid… A zjistila, že o své bezpečí se nestarám jenom já.

Vzpomínáte, jak jsem říkala, že ta blogová pauza měla svůj důvod? Nejdřív jsem byla nachlazená, pak si pochroumala nohu a z nachlazení se vyklubal covid. Všeho všudy jsem ho chytila podruhé v životě. Řekla bych, že tohle podruhé mělo o něco mírnější průběh, než moje první setkání se stejnojmenným bacilem. I tak mě ovšem bolelo snad úplně všechno, co mám, a měla jsem vysokou horečku. Ne tak vysokou, aby mi museli volat záchranku, ale dost vysokou na to, abych měla nastavený filtr, s kým ještě zvládnu mluvit a komu zavolám, až mi bude líp. Koneckonců všichni ti dotyční věděli, že jsem nemocná. A to prostě spíte, polykáte prášky a svět jede trochu mimo vás…

A pak mě z prvního celodenního spánku, který se mi mimochodem konečně podařilo uskutečnit, probudí naléhavé zvonění telefonu.

„No?“ zamumlám rozespale a jsem na sebe naštvaná, že jsem si telefon neztlumila. Což občas dělám, ale jen když se fakt naléhavě potřebuji vyspat.

Volá mi táta a mluví divným hlasem. „Sacharin, jsi v pořádku? Žiješ?“

Můj mozek ještě nefunguje. Nechápu proč se mě ptá. Vždyť jsme spolu mluvili včera a právě mě vzbudil.

„Jo, jasně, proč bych nebyla?“ pokračuji v hovoru nechápavě.

„No... Je tady policie, chtějí s tebou mluvit.“

Jaká policie? Co to plácá? Takovéhle fóry měl jen můj bývalý…

A nahlas říkám: „Jaká policie, proč by se mnou chtěla mluvit policie?“

A tak mi stručně vysvětluje, že je kontaktoval můj přítel (pro dokreslení: ten odhalený dotyčný bydlí v úplně jiném městě, proto za mnou nedošel sám), že se mi už nemůže tři dny dovolat. A že má o mě strach. Můj prvotní instinkt se diví a chce namítnout, že já přece nemám přítele. Ale jsem ještě natolik mimo, že si tuhle poznámku nechám pro sebe.

„Co to je za pitomost?“ vypadne ze mě napoprvé a dokonce mi hlavou bleskne myšlenka, jestli si mě náhodou s někým nespletli.

Můj přítel? Tři dny se mi nemůže dovolat? Vždyť mám sakra mobil zapnutý.

Horečně přemítám, kdo z mých přátel by byl tak akční, aby mě šel nahlásit na policii. Horečně přemítám, s kým jsem kontakt posunula na druhou kolej do doby, než se uzdravím. A kdo by se označil za mého přítele. A proč by to ten někdo dělal, když všichni ví, že jsem nemocná? A to je komunikace se mnou prostě vždycky těžší… Navíc jsem nikomu nepsala, že by mi bylo třeba extra zle… Vůbec to nechápu.

Pak mi hlavou bleskne jméno. Zkontroluji telefon a vše se začne skládat dohromady. Spouštěčem celé akce byl skutečně kamarád, s nímž jsem podle všeho fakt tři dny nemluvila. Ale můj mozek si to vůbec neuvědomoval. Byla jsem unavená a s horečkou a vše mi splývalo dohromady. Moje první reakce byla – to už je to tři dny, co mi psal? Nebyla to ani ničím výjimečná sms, jen jak se mám. A tak jsem si tehdy vzala ibalgin a řekla si, že odepíšu ráno, že to pochopí… Jenže jak mi nebylo dobře, zazdila jsem to. A on bůhví proč (neonemocněla jsem přeci poprvé) začal šíleně panikařit a představoval si mě doma opuštěnou a polomrtvou. A ani jedno se nezakládalo na pravdě… Na kamarádovu obranu ale ještě dodám, že se jeho rodině už jednou takto skutečně povedlo život zachránit.

Každopádně následoval hovor s panem policistou, kterému vysvětluji, že jsem živá zdravá, jenom mám covid a nekomunikuji jako za normálních okolností. Při tom se mu taky hrozně omlouvám, protože se nemůžu ubránit pocitu, že ho tímto případem zdržuji od důležitější práce. Každopádně jeho tón nepůsobil, že by mi moc věřil. Nebo mi to tak připadalo, protože můj mozek stále fungoval v omezeném režimu. Tak, či tak - je to vlastně dobře. Protože co kdybych skutečně byla v nebezpečí? Co kdyby mě někdo nutil do telefonu říkat věci, které nejsou pravda? Nasedl tedy i s mým tátou do auta a přijeli až ke mně domů, aby si ověřil fakta. A já znovu musela opakovat, že vše je v naprostém pořádku. Tvářil se trochu zvláštně. Nejspíš proto, že nechápal, že neberu příteli tři dny telefon a mám pocit, že je to v pořádku. Jenže já byla natolik vykolejená, že jsem ho ani neopravila, že to můj přítel není. Jen kamarád, s nímž navíc ani běžně nebývám v kontaktu každý den. Takže mě jeho starostlivost a akčnost samotnou vykolejila.

Víte, on mi navíc dal šanci celou tuhle událost zarazit. Napsal: JESTLI SE MI NEOZVEŠ VOLÁM SLOŽKY ZÁCHRANNÉHO SYSTÉMU. Což by bylo skvělé, kdyby mezi odesláním té SMS a příchodem policisty do mého bytu neuplynula pouhá hodina. A já ji nezaspala jako Šípková Růženka. A to nemuselo být jenom o spánku, mohla jsem si zrovna dávat delší koupel, nebo tak něco.

Chci tím říct, že pokud dáváte komukoli šanci se vám ozvat, než uděláte něco (ať už chcete volat policii, nebo naběhnout ke kamarádovi do zaměstnání či domů), měli byste zvážit i to, že zrovna může být zaneprázdněn a nemůže reagovat ihned. A doba, co mi ponechal kamarád, byla vážně krátká. Na druhou stranu, jeho rodina říká: „Lepší jednou plašit zbytečně, než něco zanedbat.“ A mají pravdu samozřejmě. Já bych jen asi před tím než zavolám policii, kontaktovala rodinu, či přátele, sousedy… Ale ačkoli nikdy nepochopím, co ho tehdy tak vyděsilo, že tak razantně jednal, zároveň jsem šťastná, že se o mě někdo tolik stará.

Přivedlo mě to ovšem k zajímavé úvaze. Jak bych reagovala já, kdyby se mi kamarádi přestali ozývat? A kdy bych začala panikařit? Jak jsem nadnesla, ne s každým jste v kontaktu denně. V mém případě navíc ne všichni bydlí v totožném městě. A tak jsme se na základě této příhody s nejbližšími přáteli a rodinou dohodli na tom, komu se ozvat, než začneme vyšilovat. (Často je těch možností víc.) Případně kolik dnů nekomunikace je ok. Miluju je za to. A líp se mi spí.

Kdy a jak zakročit je prostě hrozně individuální a složitá otázka. Záleží na okolnostech. Řiďte se domluvou a instinktem. Ale určitě projeďte sociální okolí osoby, o níž máte strach. To, že zrovna nemluví s vámi, neznamená, že nemluví s nikým a je mrtvá. Kdyby to můj kamarád udělal a napsal někomu na mém Facebooku… já bych se nedočkala oficiální návštěvy pána v uniformě a neměla co vyprávět.

Na druhou stranu - neřiďme se falešným pocitem bezpečí, že nám se nikdy nemůže nic stát. Civilizovaný nebo ne, svět je stále nebezpečné místo. Nemusí nám zrovna někdo druhý cíleně ubližovat. Nemusíme být obětí vraždy nebo únosu či týrání. Ale můžeme si na procházce v lese jednoduše zlomit nohu na málo navštěvovaném místě. Můžeme omdlít. A spoustu dalších věcí, na které si teď nedokážu vzpomenout... Proto vždycky, když se vás rodič (či někdo jiný) zeptá: „Kam jdeš, kde budeš a s kým?“ Vzpomeňte si na tenhle článek. Na to, jak by bylo vám, bylo kdyby se něco stalo vašemu kamarádovi, nebo příbuznému. A odpovězte na tu otázku s úsměvem a popravdě. Alespoň někomu ze svého okolí. Je to to nejmenší, co můžete udělat pro své větší bezpečí, nebo rychleji namířenou pomoc. A také pro klid vašich blízkých.

Audioverze článku ZDE