Co se Sacharin honí hlavou

Je absurdní, že mám dojem, že to označení z nadpisu se ke mně vlastně vůbec nehodí. Jsem knihomolka, která bývala ráda zavřená s knížkou, než aby běhala po venku. Byla jsem tou, kterou jste ven museli nutit. Ne kvůli počítači, ale prostě tak obecně. Natož párty, abych si představila v budoucnu nějakou párty. Ale dnes jsem za to ráda. Díky tomu bylo moje dětství a puberta mnohem dobrodružnější. Ačkoli ne natolik, abych chodila za školu, nebo se slézala s drsnou partou za supermarketem. Ale třeba flašku jsem hrála. A řešila vztahy a záhady s dětmi z okolí…

Mezi osmnáctým a devatenáctým rokem mě ovšem moje sestra vytáhla do tanečního klubu a začaly jsme chodit pravidelně. Tam jsem trávila čas mnohem ochotněji, než venku. Asi geny mojí maminky a vlastně i tatínka. I když i v tomhle případě jsem se občas musela přemoct. A já se chtěla přemoct. Protože chodit tancovat je přeci něco, co spoustu mladých dělá. A já toužila být jako ta spousta. Neprahla jsem po lázních, ale po tom být normální. A zažívat všechny tyhle věci, co k dospívání patří. Navíc fakt ráda tancuju. Ale vlastně jsem tam ani nemusela vlnit boky. Pro bezva pocit mi občas stačilo pouze v klubu sedět u stolu, popíjet rum s colou (v tom začouzeném dusném prostředí), poslouchat jeden hit za druhým a jednoduše splynout s davem…

Původem nejsem z velkého města. Takže v momentě, kdy se v tom našem menším objevil v klubu vozíčkář, byl to pro všechny docela poprask, hlavně poprvé. Navíc bezbariérový klub byl u nás pouze jeden, takže mě často na mechanickém vozíku musel doprovod dostat tam a zase ven po schodech, což je taky fascinovalo. Vlastně spolu se mnou, protože na cestě domů už nebyl zpravidla nikdo střízlivý. A tenkrát poprvé jsem skončila na pódiu, ani nevím jak. Tak moc z toho byli všichni hotoví. A já si to užívala. To jejich ohromení. Už tenkrát jsem bořila pravidla. Vlastně to tady možná nejspíš začalo. Potřebujete dokázat, že i vozíčkář se může bavit v nočním klubu? Tady mě máte!

Tančila jsem jak na vozíku, (většinou se svou sestrou, nebo kamarádkami) tak i mimo něj. Hlavně ploužáky. Ty jsou tu přeci od toho, aby si tanečníci užili větší vzájemnou blízkost… A já o to odmítala přijít. Vychutnávala jsem si je převážně se svým bývalým v jeho náručí. I když tedy nejenom je. Měl ve zvyku mě na rychlé pecky vyhazovat do vzduchu a zase chytat nebo mou maličkost prudce zaklánět. Pěkně se u toho nadřel, ale nevadilo mu to a já si to užívala. A ne, s tímhle bývalým jsme se nepotkali v nočním klubu. Jen jsme se tam spolu chodili bavit. Dlouhou dobu dokonce jako přátelé.

Ale pusu jsem v klubu jednu dostala, když teda nepočítám ty od mého ex. Byla to naprosto nečekaná situace. Jednoduše jsem někam mířila davem, možná se z parketu prodírala ke stolu, když se ke mně zničehonic přitočil zcela neznámý opilý kluk. Sklonil se ke mně a políbil mě. Pak se zase odtáhl a odešel. Takhle jednoduché to bylo. A zároveň tak rychlé a nečekané, že jsem neměla šanci jakkoli reagovat. Proč to udělal, nemám zdání. Nikdy předtím ani potom jsme spolu nemluvili. Vůbec nevím, kdo to byl. A on se jevil dost pod vlivem na to, abych pro něj byla klidně jen nějaká barevná šmouha a ráno si nic nepamatoval. Možná chtěl jen políbit holku na vozíku, možná si mě s někým spletl, nebo jsem se mu jednoduše líbila. Kdoví… Ale já na tenhle zážitek nikdy nezapomněla.

Kupodivu mému bývalému, se něco podobného stalo také. Šel si pro změnu provětrat hlavu před klub, protože tam vždycky bývá hrozné horko a nedýchatelno. A jak tam tak stál, přitočila se k němu holčina která opodál kouřila. Políbila ho a odešla. Nemyslím, že se to stalo ve stejný večer, ale vyprávěl mi to onou situací stejně zaskočený jako já tou mojí. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem políbila naprostého cizince.

Další důvod, proč jsem měla (a vlastně nejspíš pořád mám) kluby ráda, byl ten, že alkohol dělá z mužů stejně tak oplzlá prasata, jako galantní gentlemani. Vážně. Takže jsem víceméně za celý večer moc neutratila. Většinu pití mi platil někdo cizí. A to jsem si, věřte mi, užívala taky. Kluci, muži mi najednou věnovali pozornost, přestože jsem invalidní. Najednou se mnou mluvili, skládali mi komplimenty, platili panáka, a to i tací, u nichž jsem měla jinde a jindy dojem, že ve mně nevidí holku, ale jiný živočišný druh. Samozřejmě, že to bylo povrchní a pomíjivé. Nikdo z nich by se mnou asi nešel na rande. Ale bylo to tak normální a milé… Já byla najednou normální. A krásná. Moje sebevědomí zpívalo.

Pamatuju si jeden konkrétní zážitek. Tancovala jsem poblíž pódia. Přítel si někam odskočil. Možná pro pití, nebo na záchod. Já se podívala na hodinky, zjistila, že už je kolem půl třetí, a zachtělo se mi domů. Padla na mě únava. Začala jsem se shánět po své bundě, kterou jsem měla mít pověšenou vzadu na opěradlech vozíku. Jenže tam nebyla. Zrovna u mě stál chlápek, co mi donesl panáka. Značně podroušen. Ale holohlavý a v kožené bundě. A já si říkala, že by se líbil mojí mámě. Začal se zajímat, co hledám. Snažila jsem se mu v tom řevu vysvětlit, že svou bundu. Pochopil, ale rozhodl se to řešit po svém. Začal si sundávat tu svoji. No… líbila se mi, přiznávám. Možná, kdybych byla o něco větší mrcha, tak si ji nechám. Ale měla jsem tušení, že pán by si ráno nepamatoval, co se s jeho bundou stalo. A jen bůh věděl, kolik za ni dal. Takže jsem ho přesvědčila, že si ji má nechat. Mou bundu jsem o něco později našla u stolu na opěradle židle. Kdy jsme ji tam nechali, nevím. Většinou jsem si své věci nechávala u sebe a používala vozík jako možnost nenechávat můj majetek i pití bez dozoru. Chybička se tenkrát vloudila. Ale důležité bylo, že ji nikdo neukradl.

Jenže můj oblíbený bezbariérový klub mi jednou nečekaně zavřeli. Mrzelo mě to, protože od té doby to šlo s kluby v našem městě od desíti k pěti. V jiných buď mizerně hráli, nebo tam chodila nižší/vyšší věková kategorie lidí. Schody už by se nějak zvládly (jako vždycky) ale samozřejmě bylo pohodlnější a snadnější, když tam nebyly. Prý ten klub zavřeli kvůli drogám. A nebudu tvrdit, že jsem tam po půlnoci nikoho kouřit trávu, nebo něco tajemného někomu předávat, koutkem oka nezahlédla. V tom šeru se to sice pozoruje hůř, ale občas si něčeho všimnete. Snažila jsem se spíš otáčet hlavu jinam. Nechtěla jsem mít problémy, nebo poutat pozornost zrovna těchto lidí… Myslím ale, že - ať se mi to líbí, nebo ne - tyhle věci se v klubech dějou. Ve všech. Kde jinde, když ne tam. Muselo to být tedy v onom podniku už hodně rozjeté, když ho kvůli tomu zatrhli. Já nikdy žádnou drogu neměla, ale matně si vzpomínám, že mi párkrát nejspíš něco nabízeli. V tomhle případě musí člověk umět říct ne.

Zamítavou odpověď jsem ovšem po protančeném večeru neměla pro jídlo. Vybaví se mi jedna konkrétní hluboká noc. A my se s bývalým vraceli z klubu domů. Jenže jsme také trpěli hrozným hladem. A já nadávala jako špaček (popravdě nejen já), jelikož doslova nic už nemělo otevřeno. Ve městě stály nejmíň tři taneční kluby, ale nikoho nenapadlo, že by jejich návštěvníci mohli během návratu do postele dostat hlad? Vraždila bych za okénko s pizzou nebo kebabem. Dost jsme toho tehdy nachodili, abychom něco našli. Dokonce jsme zapluli do restaurace, která sice měla otevřeno, jenže kuchyň zavírala už v deset večer. Lhala bych, kdybych vám řekla, jak se nám to tehdy podařilo vyřešit. Ani netuším, proč jsme se jednoduše nešli najíst domů. Možná byla důvodem vybílená lednička. Ale tu chvíli, kdy hladoví a unavení couráme městem odhodlaní objevit něco k jídlu, si pamatuju.

Dokonce i později v Brně jsem noční klub navštívila. Kamarádka byla tenkrát docela překvapená, když si na pult poblíž parketu položila pivo a za nějakou dobu zjistila, že jí ho ve chvilce nepozornosti někdo vypil. Kdoví, zda schválně, či omylem. Ale pořád lepší tohle, než aby jí do nápoje někdo něco hodil. Vzpomínáte, jak jsem o něco výš psala, že já si majetek i pití nechávala u sebe? Přesně kvůli těmhle situacím. Využívala jsem svůj vozík a nacpala flašku Frisca mezi postranní madlo a svůj bok. Držela tam perfektně.

Tak jako jsem si ovšem uměla poradit s láhvi, jsem nedokázala nic udělat s partičkou lidí, kteří přišli na parket oblečení v maškarním. A tak se stalo, že holčina, která tancovala poblíž a měla k sobě připevněný nepříjemně tvrdý ocas, mě s ním praštila po hlavě.

A ať už je to klub, fesťák, nebo letní kino… dodnes se bavím tím, že počítám, kdy mi zase někdo polije boty pivem. Protože, když před vámi osoba zavrávorá, o něco zakopne, nebo o vás zakopne, zpravidla se mu povede vylít nápoj nejen před sebe, na sebe, ale i mně na boty. A jednu dobu se všichni bavili tím, že mi ty boty pivem stále smrdí. Měla jsem jenom jedny a na pračku nebyl čas.

V současnosti jsem nočnímu životu odvykla. Sama sobě občas říkám, že už jsem na to stará. Na druhou stranu - existují kluby pro mou věkovou skupinou. A já musím přiznat, že aspoň ještě jednou na sebe nahodit tílko, učesat si vlasy a ztratit se v tom dusnu a kouři je vlastně lákavé. Patří to k mojí minulosti a ráda bych si ještě někdy zavzpomínala. A dostala třeba další pusu za písničky Michala Davida, či Kabátů… Možná pak zjistím, že už mě to doopravdy nebaví. A nebo si to naopak užiju. Kdo ví… Není všem dnům konec. A třeba budu mít pak zase o čem psát. Ačkoli až potom, co vystřízlivím. :-)