Co se Sacharin honí hlavou

Dnešní téma bude poněkud osobní. Přemýšlela jsem nad tím, jestli ho mám vůbec rozepisovat. Ale stala se mi tak absurdní situace, že - myslím - stojí za to ji zdokumentovat. Stojí za to podělit se o to, čeho všeho jsou lidé schopní. Tak jsem uvažovala, jak moc tu osobu zamaskovat. Jenže když to udělám, změní se vyznění celé situace. Všechny okolnosti totiž přispívají k celé absurditě. Je pro mě ještě pořád neuvěřitelné, když na ten moment vzpomínám. Hluboce mě to nejen urazilo, přiznávám. Snad pochopíte proč.

Je celkem čerstvý fakt, že jsem si nechala napsat antikoncepci. Ne, že bych až doteď nikdy nezavítala do tajemství sexu, nebo nic nevěděla o plánovaném rodičovství, ale vzhledem k tomu, kolik negativních věcí se k této metodě váže (můj příbalový leták vás upozorňuje na hromadu rizik – například zvýšené riziko rakoviny prsu, ale taktéž jde o to, jak špatně se antikoncepce čistí v čističkách či debaty, zda ženská antikoncepce částečně je zodpovědná, nebo ne za neplodnost mužů… Prostě jsem vždycky byla toho názoru, že stačí kondom. Faktem ovšem zůstává, že ten vám může vždycky prasknout. S ženskou antikoncepci jsem v tomhle ohledu klidnější.

To ráno mi nejvíc vrtalo hlavou upozornění, že bych svou antikoncepci neměla brát, pokud mě čeká delší imobilizace, tedy pobyt na lůžku či nepohyblivost. Důvod je jednoduchý, antikoncepce zvyšuje pravděpodobnost krevních sraženin. A přestože jsem kdysi o antikoncepci něco četla, tenhle fakt se mi z hlavy vykouřil. Jenže haló, já jsem imobilní pořád, já jsem na vozíku! Jako chápete to, celý život se antikoncepci vyhýbám z principu svého vlastního přesvědčení, a když dojdu k tomu, že vlastně by nebyl špatný nápad dát jí šanci (třeba také proto, že když vás někdo, nedejbože, napadne a chce znásilnit, - a já nepatřím k lidem s heslem mě-se-to-nemůže-stát - asi mu neřeknete: „Hele kámo, počkej, já neberu prášky, tak si nasaď kondom a znásilníš mě potom“), tak se nakonec dozvím něco takového. A mého gynekologa bohužel nenapadlo mě na to upozornit dřív, než mi ji napsal… Ačkoli se doptal, zda jsem si nějaké informace hledala a já řekla ne. Tudíž jsem toho to ráno měla plnou hlavu. Zvažovala jsem pro a proti i pravděpodobnost (stále zvažuju), protože jsem si už na myšlenku antikoncepce zvykla, na její výhody a nechtělo se mi s tím přestat…

Proto když přišla asistentka na ranní službu, rozhodla jsem se s ní o to podělit. Vždyť má sama v rodině postiženého člověka a je to už zkušená ženská, tak by mi taky mohla poradit. A ona mi poradila, ovšem nikoliv s antikoncepcí jako takovou. Místo toho hovor otočila naprosto jiným směrem… Začala mi tvrdit, že někdo jako já, kdo má sex jednou za čas, přece antikoncepci vůbec nepotřebuje. Zůstala jsem na ni zaraženě zírat. Jak ona může vědět, jak často já mám sex? Odpověděla jsem naprosto s klidem, že si to myslet sice může, ale že já vím lépe, jak často provozuji danou aktivitu a že to navíc nemusí být jediný důvod, proč žena antikoncepci bere. Že antikoncepci chci a potřebuju. V tenhle moment se mi jako jediná a správná varianta její odpovědi jeví něco jako: „Ok, promiň, samozřejmě ty to víš nejlíp. Já měla jen domněnky.“ Proto mě naprosto šokovalo, když mi odpověděla: „Já přece vím, že ty sex nemáš! To mi chceš jako říct, že máš sex každý týden?! A že když ti ráno odejde asistentka, že se ti tady objeví chlap?“ V tu chvíli jsem vážně nechápala, co se to tady sakra děje. Krčila jsem nechápavě obočí a snažila se pochopit, proč dle jejího mínění nemůžu mít pravidelný styk, nebo proč je nemyslitelné, že mám pánské návštěvy po odchodu asistence. Jak může vůbec někdo takový blábol vypustit z pusy?A jak je možné dostat se do situace, že vám někdo cizí tvrdí, že zná váš sexuální život líp než vy. Někdo, komu se nesvěřujete. A kdo vás vidí maximálně párkrát týdně, když má štěstí. Mnohdy ani to ne. Jenže ona si sebou a svými tvrzeními byla naprosto jistá. Zasmála bych se té absurditě, kdyby mě to v té chvíli brutálně neurazilo a nenaštvalo. Vždyť je to absolutně nevhodný a úplně mimo i mezi přáteli, což ona není. Doufala jsem, že jí to ještě dojde a prahla po omluvě. Takže jsem prskla: „No a kdyby jo? Jak ty to sakra víš?“ Zvýšila jsem hlas. Její sebejistota mě totiž natolik zaskočila, že mě i napadlo, zda mě nesleduje… Žádné sebeuvědomění se nekonalo. Místo toho se k mému dalšímu překvapení se mnou začala zapáleně hádat, že ona to prostě ví a že já sex nemám a hotovo a tak dále. Povíte mi, jak může být člověk tak drzý, aby vás o něčem takovém začal bez kouska studu přesvědčovat? A to ještě dotčeným tónem plným podráždění, protože se ohradíte, že se plete a že mu do toho vlastně nic není, takže by si své stoprocentní pravdy měl odpustit. Ten tón mě na tom zaskočil hodně. Kromě dotčenosti a podrážděnosti v něm zaznívalo cosi jako pohled spatra. Či tón, který používáte, když něco vysvětlujete někomu úplně hloupému, s jehož úhlem pohledu už vám dochází trpělivost. Pět a pět je osm? No jasně… Dávala mi prostě najevo, že pokud jí tvrdím, že sex mám, jsem úplně pitomá. Jakože třeba nepoznám, co sex je, nebo se vytahuju. A ona mi to nežere, protože ona ví.

Načež jedním dechem dodala, že je jí to úplně jedno. (Tak proč se se mnou o tom dohaduje?) Ale že kdybych ho náhodou měla a potřebovala s tím něco dělat, tak můžu jít přece vždycky na potrat. Jako haló, mně je přes třicet. Jestli někdy budu těhotná, rozhodně nechci na potrat. I kdybych to dítě měla s náhodným bezdomovcem. Každý potrat sebou přece přináší riziko. Takže děkuji pěkně, ale neriskovala bych, že už další děti moct mít nebudu. Nehledě na psychologický dopad tohoto rozhodnutí. Jsem zastánce potratů. Rodiče by si sami měli rozhodnout, jestli děti chtějí, či ne. Ovšem to rozhodnutí samotné nikdy není snadné a může to mít psychické následky. Ať chcete, nebo ne, vědomě rozhodujete o tom, jestli necháte žít lidskou bytost, tedy jestli dovolíte, aby se jí onen zárodek stal. A tahle osoba mi místo antikoncepce, která působí jako prevence, doporučuje potrat, jako by šlo o vytrhnutí bolavého zubu?

A navrch toho se dozvím, že podle ní jsou potraty v pohodě a žádnou psychickou újmu nepřinášejí. Že ona když vidí, co se může narodit se za děti, že další děti nechce. Dochází té ženské vůbec, že mluví s handicapovaným člověkem? Že bych si výraz – co může narodit za děti – mohla vzít osobně? Jak je to neuctivé a urážlivé? Otočil se mi žaludek. Neberte mě špatně, když mi někdo, kdo má postižené dítě sdělí, že dalšího potomka nechce, protože kdyby se to, nedejbože, opakovalo, že na to už nebude mít sílu (protože každý handicap a každé dítě je jiné), pochopím to. Můžu s tím nesouhlasit, ale pochopím to. Ale říct to těmito slovy a tak znechuceným tónem, mě totálně dorazilo.

Takže si to shrňme. Tahle osoba naprosto přesně ví, kdy já provozuji sex a líp než já. A to nejspíš na základě toho, že u mě doma nikdy žádného muže neviděla. No, já vám nevím, ale umíte si představit, že bych si zvala návštěvu tak, aby se ve dveřích potkala s asistencí? Proč? Stejně bych se jí nemohla věnovat. A ještě hůř pánskou za milostným účelem? Proč? Jako abych se pochlubila, nebo co? Nevím jak vy, ale mě přijde naprosto normální zvát k sobě lidi tak, aby o sebe nezakopávali ve dveřích. Navíc považuji za poněkud nešťastné a - i pro ně - trapné, kdyby mne načapaly v nejlepším… A za druhé mi ona osoba místo prevence a zodpovědného sexuálního chování doporučuje potrat. (Zmínila i kondom, ale pak se zacyklila na potratu.) Potrat proto, že ona sama je zděšená tím, co vše se může člověku narodit. A to nežije ve středověku, takže by se už neměla bát toho, že se jí narodí kočka nebo králík.

Aneb v sociálních službách pracují různé lidé. Na závěr bych chtěla sdělit, že hlavní myšlenkou tohoto článku rozhodně nebylo stěžovat si na mou asistenční službu. Šlo mi o to podělit se o konkrétní situaci s konkrétním člověkem. Která byla z pracovního hlediska naprosto neetická, vlezlá - a to i za předpokladu, že se s touto osobou znám i mimo pracovní poměr. Proto si tykáme. Abyste pochopili, já nemám problém bavit se o sexu. Myslím, že tenhle článek je toho důkazem. Šlo o samotný obsah, slova a tón. Doufám, že ses podobně naloženými lidmi budu setkávat v životě co nejméně.