Co se Sacharin honí hlavou

Tvrzení, že v každém dospělém se stále skrývá kousek dítěte, zná dnes asi každý. Někomu už to může znít jako otřepaná fráze. Nicméně pravdivá. Jde jen o to, kolik v sobě toho dítěte máme. Či spíše, kolik si dovolíme ho mít? Dospělý má být totiž přeci dospělý a přes to často nejede vlak. Jenže hodně záleží na tom, co si pod pojmem dítě vlastně představíte. Málokdo by asi chtěl sedět na poradě před šéfem, cucat si palec u ruky, občas ho vyndat a zašišlat dudu…

Pro mě je „to dítě“ symbol jakési radosti ze života, umění radovat se z maličkostí (na kterém jsem postavila svou životní filosofii), okamžik bezstarostnosti a schopnost se jednoduše vyblbnout. No a ať chceme, nebo ne, i totální jihnutí z blbostí, co jste milovaly jako děti.

Já si jako první teď vzpomněla na Pokémony. A nemyslím hru Pokémon GO (ačkoliv jsem ráda, že tenhle fenomén žije i pro další generaci), ale starý dobrý seriál z roku 1997. Ano, není to bůhví jaký skvost, ale pro děti? No tak! Vždyť já každý víkend vstávala, jen aby mi neutekl ani jeden díl. A být mladší určitě Pokémon GO hraju, protože jsem se vždycky chtěla stát součástí seriálu.

Nám ale musely stačit kartičky. Nějak ovšem předpokládám, že ty stále přežily a dají se sehnat. Pamatujete si ten pocit, když jste nedočkavě roztrhli nově koupený baliček a zkoumali, jaké poklady jste dostali tentokrát? A co teprve, když to byla zlatá a stříbrná karta… Krásné časy. Myslím, že bych ty kartičky ještě někde mohla najít.

Kdo by navíc nemiloval Pikachua. Přiznám se, dodneška pro něho mám slabost. Je úžasný, roztomilý a žlutý (to je jedna z mých oblíbených barev). Vždycky jsem ho Ashovi záviděla bez ohledu na to, že to není nejsilnější Pokémon. Divím se, že doma ještě nemám mikinu, která napodobuje Pikachueho kostým. Už je to dva roky, co jsem ji zahlédla na Animefestu, a od té doby vím, že ji musím mít.

Taky jsem zhlédla jeden, nebo dva Pokémon filmy. Je to možná slabší, ale pro tu nostalgii? Proč ne. A jak o tom píšu, mám chuť někde vyhrabat seriál a zavzpomínat si. Ale dneska ne. Dítě musí počkat, dospělá Sacharin má směnu v práci.

Teď ale ještě na chvíli zůstaneme snít. Myslím, že právě anime, kreslené a animované filmy i seriály definují část mé dětskosti. (Ten zbytek necháme na jindy.) Dívala jsem se na ně jako malá a sleduji je doteď. Kromě záliby v Pokémonech na sebe navíc prásknu ještě něco – mám ráda Barbie filmy. Neplést film a seriál, prosím. Já říkám filmy. Jistě, některé jsou víc pitomé, než jiné, ale u většiny se docela dobře bavím a mám je ráda. Vyčistím si hlavu, odpočinu u fajn animace a jednoduchého příběhu. Bývalý přítel se mi za to smál. Ale já si to nenechám vzít. To je ten kousek dítěte ve mně a dělá mu to radost, tak co.

Možná chcete namítnout, že anime i animované filmy nejsou jen pro děti. Máte samozřejmě pravdu. Ovšem jsou lidé, kteří to tak nevnímají. Mají zaškatulkovano, že co není hrané, je pro děti. Pár jich znám. A nepřesvědčíte je, ani kdybyste měli puštěný anime dokument z chirurgie. Ale když už jsme u toho… víte, kolik jsem se toho dozvěděla z Déčka? To by člověk neřekl, kolik toho zapomene, nebo vůbec neví. Tam vás ale obohatí. Zkuste ten program někdy zapnout.

A nebojte se být na chvíli dítětem.