Co se Sacharin honí hlavou

Je ráno, první svátek vánoční a já sedím v kuchyni s bolavým kotníkem i kolenem, totálně nevyspalá, před sebou hrnek čerstvého kafe, kterým jsem před chvílí zapila tobolku ibalginu. A ano, vím, že v tu chvíli jsem udělala něco, z čeho můj žaludek nebude mít radost. Ale věřte mi, že v ten moment mi bylo natolik mizerně, že mi to bylo jedno. Nohu jsem upevnila do pevné boty místo dlahy a natřela ji gelem… Toporně jsem zírala před sebe a snažila se dnešek nějak přežít. Tomu říkám šťastné a veselé. Mohla bych jít spát, jenže přece neprospím Vánoce! A navíc jsem měla návštěvu… To bude náročný den.

A jak k tomu totálně nesváteční mu ránu vlastně došlo? Nebojte se, Vánoce samy o sobě byly nádherné. Dokonce jsem je letos slavila dvakrát. A určitě na ně budu dlouho příjemně vzpomínat.

Ale katastrofa se pomalu dala do pohybu už 24. prosince dopoledne, když jsem na pravou nohu špatně došlápla (a ano, i člověk, který nemůže chodit, se občas o nohy musí na chvíli opřít, třeba při oblékání). A to natolik nešikovně, až mi v ní nepříjemně zakřupalo. Bolest ale po nějaké době odezněla a vypadalo to, že bude vše v pořádku.

Jenže pak nastal večer. Měla jsem už druhou štědrovečerní večeři za sebou, byla příjemně unavená a rozhodla se to zabalit. Když tu jsem zpozorněla, protože venku se začal ozývat vítr a déšť. Nedařilo se mi při tom usnout, a tak jsem si pustila jednu, dvě štědrovečerní pohádky.

Později toho večera jsem si ovšem všimla, že okno v mém pokoji je špatně zavřené. Taťka se tu pár hodin předtím stavil na návštěvu, začal větrat, ale to dotyčné okno mu velice pravděpodobně přibouchl průvan. Nepostřehl přitom, že není zavřené na kličku. Za normálních okolností bych nad tím mávla rukou, že se to do rána přežije. Protože i kdybych mohla vstát z postele, dispozičně je tenhle konkrétní pokoj řešen tak, že prostě na kličku u okna nedostanu… Jenomže na nočním běsnění počasí tehdy v noci nebylo nic normálního. Byl ohromný déšť a vítr foukal tak, že se mi okno několikrát samo otevřelo. Což bylo špatné zejména proto, že mi i pod peřinou začala být zima. Současně jsem nechtěla, aby mi do bytu napršelo. A bála jsem se, že se tím třískáním okno rozbije, nebo poškodí... Po nějaké době bezradnosti jsem se tedy vyčerpaná rozhodla popadnout dostatečně dlouhý nástroj, přelézt na druhou stranu postele a pokusit se okno zavřít.

Jenže moje zraněná noha při tom pokusu o noční manévr začala dávat jasně najevo, že není v pořádku a že se jí to nelíbí. Když se mi konečně podařilo přelézt postel tak, abych měla okno na dosah, už nebylo pochyb, že končetina není ok. Bolest byla ostrá a zřetelná a já pro změnu vyřízená natolik, že jsem jenom chvíli zírala do stropu. A to všechno čistě proto, abych následně zjistila, že to okno se mi s vybraným nástrojem (a jediným myslitelným) zavřít nepodaří, tedy rozhodně ne otočit kličkou. Značně frustrovaná a unavená jsem s ním tedy alespoň párkrát okno důrazně přibouchla, když se znovu otevřelo. Pak si pod hlavu přitáhla šedého slona, přikryla se peřinou a šla si pustit pohádky. Venkovní vichr mi totiž natolik cuchal nervy z představy, kdy se okno opět otevře, že bylo nemyslitelné v tom usnout. Jen když jsem si vrazila do uší sluchátka a zapnula pohádku, vítr se utišil a moje nervy taky. A takhle jsem strávila celou noc… Když můj otec později prohlásil: „Proč jsi mi nezavolala? Já vstával ve čtyři, stavil bych se ti to okno zavřít…“ nevěděla jsem, zda brečet, nebo se smát. A odpověděla jsem pouhé: „A jak jsem to měla vědět?!“ Přestože to byla složitá noc, nějakým způsobem ta historka baví všechny, včetně mě. Ale okna od té doby hlídám jako pes.

Ovšem ráno bylo krušné… Plné otupělosti a léků proti bolesti. O to víc ale zahřála nejedna předešlá vzpomínka na rozbalování dárků ty dny předtím…

Letos jsem totiž jednomu dotyčnému příteli nadělila k Vánocům vysavač. Už dlouho brblal, že mu doma značně chybí. Říkala jsem si, že s tím nemůžu šlápnout vedle. Moje domněnka se potvrdila, když chvíli před předáním zahlásil, že už si ten vysavač opravdu bude muset koupit. Potutelně jsem se usmívala, ale zároveň ve mně zahlodal červíček. Protože náhoda tomu chtěla, že o svém vysněném dárku už dlouho nemluvil. A najednou nastal den D a on prohodí tu nevinnou poznámku, zatímco v krabici před ním na něj jeden čeká. Že by něco tušil? A tak se ho o něco později ptám: „Ty víš, co ti nesu v té krabici?“ Jeho reakce mě ale naprosto vykolejí. Velice záhadným tónem totiž odpoví: „No, tuším…“ Ale radost z jeho hlasu rozhodně nečiší. Zarazí mě to. Před chvílí přeci prohlásil, že si ten vysavač chce sám koupit - tak proč ten podezřelý tón?

„Ale říkáš to tak divně… Co si prosím tě myslíš, že tam je?“ nedám se.

S povzdechem na mě upře významný pohled. „No, řeknu ti to asi takhle... Jsi si vědoma toho, že nejsem ON, že jo?“

Samozřejmě, že neřekl on, ale jedno mužské jméno. A mě okamžitě zamrazí. Protože jestli byl ON něčím pověstný, tak svojí pořádkumilovností a úklidem. Znamená to tedy, že skutečně ví, že mu nadělím vysavač, ale vlastně ho nechce? Ale vždyť o něm tolik mluvil! Byla to snad jenom legrace? Pořád je to chlap a ti a domácí práce nejdou vždy dohromady… Ale co ta poznámka o tom, že si ho sám musí koupit? Chtěl mi tím snad jenom udělat radost? Rozmyslel si to však, když jsem se napřímo zeptala, protože nechuť k domácím pracím zvítězila? Začínám mít opravdu nepříjemný pocit, že tentokrát jsem se brutálně netrefila. Se staženým žaludkem ho sleduji, jak rozdělává balíček, o kterém dokonce prohlásil: „že si není jistý, jestli by ho měl vůbec otevírat.“ A když ho skutečně otevře a hluboce skloněn do jeho nitra prohrabává ukrytý obsah, skoro se mi nervozitu udělá černo před očima. Nastává pro mě snad nekonečné hrobové ticho… Započne mě okamžitě stravovat lítost, že tentokrát bude dárek takový průšvih. Opravdu si totiž vždycky dávám záležet na tom, abych koupila něco, čím lidem udělám radost.

Najednou se ke mně zvednou oči a ozve se jedno jediné slovo. „Úúúúleva!!“

Šokovaně na dotyčného zírám. Cože?

„Počkej, počkej... Jak jako úleva? Co sis proboha myslel, že tam je?“

A on mi s nevinnou tváří oznámí: „No, já jsem si vzpomněl, jak po tobě před pár lety chtěl ON k Vánocům tu nafukovací pannu...“

Chvíli jeho slova zpracovávám a začnu se nevěřícně smát. Tenhle konkrétní dárek ode mě nikdy nedostal ani ten, co si o něj přímo řekl. Tak jak ho proboha napadlo, že bych ho dala jemu, když se o podobném přání nikdy ani slovem nezmínil? Prý mu tvar krabice připomínal rakev… Doteď to nechápu. Inu jsou věci mezi nebem a zemí...

Šťastný Nový rok 2024 všem. Snad jste prožili kouzelné Vánoce a tenhle rok bude pro vás ještě kouzelnější…