Co se Sacharin honí hlavou

V jednom komentáři nedávno zazněl požadavek na to, abych zpracovala článek o lidech, co jezdí vlakem a jak se chovají. V tu chvíli jsem si uvědomila, že bych si tato vzácná setkání měla začít psát. Protože za 14 let, kdy jsem opravdu aktivně s lidmi ve vlaku komunikovala a poznala jich moře (mě to jednoduše baví) si jich pamatuji trestuhodně málo… Mimochodem vím, že česká povaha má zvyku spíše opovrhovat lidmi, co si rádi povídají ve vlaku nebo v MHD, a kroutit nad nimi očima, já se v tomhle podobám spíš horkokrevnějším národům a vůbec mi to nevadí. Lidi mě inspirují a ráda se dozvídám jejich příběhy. A nechci už je zapomínat. Takže doufám, že se jich tu časem objeví víc. Vždyť tenhle blog začal částečně jako místo, kde si uložím kousek sebe sama – moje myšlenky, názory i vzpomínky. A vyplácí se to. Spousta článků mi ukládá vzpomínky na okamžiky, které by se již zamlžily, nebýt těch písmem, co je udržely stále živé. A dnes k tomu přidám příběh o Felixovi…

S kamarádem jsme podnikli letní výlet. Parádně jsme si užili den. Jen ten návrat byl celkem dlouhá cesta ke mně domů. Samozřejmě vlakem. No a tak jsme si ho nakonec krátili i hovorem s jinými cestujícími. Zvedlo nám to náladu, páč jsme po celém dni cítili už dost únavy. A jedním z těch lidí, co s námi hovořili, byl i Felix… Mluvili jsme o všem možném: od doktorů po České dráhy až k jeho důvodům cestování. Uteklo to a my byli příjemně nadopovaní dopaminem.

Na zbytek dne jsme neplánovali nic velkého, ještě pořád bylo světlo, ale nejspíš bychom jen došli domů a cestou se možná stavili někde pro večeři – kamarád totiž miluje asijské nudle. Jenže před budovou nádraží jsme uviděli stát právě Felixe. Což bylo zvláštní, protože měl být na cestě za svým kamarádem, se kterým se měl po dlouhé době sejít. Místo toho stál venku celkem skleslý. Jak se ukázalo, kamarád mu to zrušil. Takže se štreku mnoha kilometrů s jedním vlakovým přestupem táhl zbytečně… A neměl jiný plán než se otočit na patě a vlakem, co jel za hodinu až dvě (detaily už fakt nevím), se vydat nazpět k domovu. Bylo nám ho líto. Takže, jelikož se nám ve vlaku dobře povídalo, řekli jsme si, že nám vlastně nic nebrání v tom, abychom s Felixem počkali na nádraží, dokud neodjede.

Bylo teplo, venku hezky, usadili jsme se na lavičku (já samozřejmě ne) a povídali si dál. Neptejte se mě o čem. To už propadlo v zapomnění. Ale vybavím si, že jsme se hodně smáli, byli uvolnění a cítili se dobře. Byl to zábavný společník. V tu chvíli mi běželo hlavou, že jsem možná poznala nového přítele. A právě proto ty cesty vlakem miluju, protože nikdy nevíte, jak vám to změní život… A pak Felix z ničeho nic vypálil, že má chuť na pivo. Otočil se na mého kamaráda a s drcnutím do ramene ho začal lanařit, jestli by se s ním nenapil. V tu chvíli to poprvé zaskřípalo, protože jsem do toho musela vstoupit. Přemýšlím, jak kulantně napsat, že tenhle kamarád potřebuje trošku toho přátelského dohledu. Mentálně není úplně průměr a navíc bere léky. Takže mě kvůli němu na jednu stranu sice těšilo, že ho Felix bere jako sobě rovného, je k němu velmi přátelský a kamarád si to užívá… Nicméně tohle jsem už nemohla nechat jen tak. Kamarád pít rozhodně nesmí. A i kdyby mohl, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu jsem nechtěla riskovat, že by se opil. To bylo něco, s čím jsem neměla zkušenost a zkoušet to ani nechtěla… Takže jsem do toho celkem tvrdě vstoupila s tím, že kamarád pít nemůže. Ovšem aby Felix nepil sám, řekla jsem, já si s ním klidně to jedno pivo dám. Byla jsem sice tvrdá, ale milá. Nicméně Felix to nechtěl pochopit. Pořád na kamaráda tlačil a do mně se obouval, jestli jsem jeho tisková mluvčí. Trvala jsem na svém - on prostě pít nebude a tečka. Nějakým zázrakem se nám to podařilo přejít a pokračovali jsme v konverzaci dál.

Nicméně se blížil příjezd Felixova vlaku. A on k našemu překvapení prohlásil, že nakonec neodjede a zůstane ve městě. Divila jsem se, jestli si to dobře promyslel a co se chystá podniknout. Tvrdil nám, že si dá to pivo, projde se večerním městem, užije si noční život a tak… Prý mu nevadí se celou noc někde potulovat. Je na to zvyklý z mladých let a hrozně se těší, že si to pro jednou připomene. A doma ho stejně nikdo nečeká… No, jeho volba. Nechal si vlak ujet a my si s ním tedy povídali dál. Protože ani nám se vlastně nechtělo domů. A až na ten jeden zádrhel to bylo celé prima.

Vzešlo z toho nakonec to, že když už na to pivo jde, tak my půjdeme s ním. Jedna hospůdka byla nedaleko a na to pivo jsem měla docela i chuť, když o něm pořád mluvil. Jenže jakmile jsme si sedli ke stolu, stalo se něco divného. Začalo to už tím, že jsme se usadili na zahrádce, protože Felix trval na tom, že nechce mezi lidi. Což bylo samo o sobě zvláštní hlavně proto, že zároveň požádal servírku, jestli by si nemohl v restauraci nabít telefon. Což mu splnili. Ale považuju v tu chvíli za bezpečnější a logičtější sednout si dovnitř a mít přístroj pod dohledem. Nicméně ta nejdivnější chvíle přišla až po tom. Nevím, jestli jsem dostatečně zdůraznila, že ačkoliv jsme se trošku chytli kvůli tomu, že můj kamarád nebude pít alkohol, celou dobu to byl jinak velice příjemný a zábavný večer. Felix působil sympaticky, mile a vesele. Skvěle jsme se bavili. Právě proto jsme s ním stále zůstávali.

Jenže jakmile jsme k tomu stolu dosedli a on dostal svoje pivo, ani se ho pomalu nedotkl, a z čista jasna to vypadalo, jako by mu někdo vyndal baterky. Doslova a do písmene. Líp to popsat neumím. Představte si příjemného a živého společníka, který kolem sebe celou dobu šíří pozitivní a zábavnou energii, co si najednou usedne za stůl a vypadá jako hromádka neštěstí. Bylo to doslova, jako když cvaknete vypínačem. Nějakou dobu to přehlížíte. Nějakou dobu se snažíte zjistit, co se stalo. Ale když ani jedna z těchto strategií nefunguje, a vy nemáte tušení, čeho jste právě svědkem, hodně vás to znervózní. Mluvil jednoslovně, nebo odpovídal mručením. Přísahám, nic jsme mu neudělali. Nepohádali jsme se. Jednoduše – blik, cvak.

Atmosféra se okamžitě změnila. Možná to bylo i tím, že už byla tma, ale běhal mi z té změny a Felixe najednou mráz po zádech, což jsem si neuměla vysvětlit. Začalo mi být brutálně nepříjemně. A tenhle nový člověk, který tu teď seděl vedle mě, najednou začal naznačovat, že si to vlastně špatně spočítal, že se mu už nechce být celou noc venku a že nemá kde spát. Určitě jsme mu navrhli hotel, ale jaká byla odpověď, netuším. Absolutně nevím, jak bych se zachovala, kdyby s tím přišla ta Felixova předcházející verze, kterou jsem znala ještě před pár minutami (nejspíš úplně stejně, jelikož to byl stále cizinec), ovšem tenhle nevypočitatelný člověk, který dokázal ze vteřiny na vteřinu úplně změnit chování, náladu i energii, která z něj vyzařovala, na mě působil odstrašujícím dojmem. Já znova zopakuji, běhal mi z něj mráz po zádech. Takže jsem ho rozhodně neplánovala vzít domů. A vlastně už jenom přemýšlela, jak odejít, aby to nebylo moc trapné… Při tom jsem se ještě musela modlit, aby můj dobrosrdečný kamarád neprozradil, že by u mě měl kde spát. Místo toho jsem se chopila iniciativy první a prohlásila, že mě to moc mrzí, ale že u mě je místo leda tak v koupelně ve vaně. Rovnou vám řeknu, šťastný z toho nebyl. Začal tam rozprávět to známé, že si to rozmyslel, nedomyslel a že se mu nechce být někde venku… A že by mu snad ani nevadilo spát v té vaně. To už moje psychika nevydržela. Napsala jsem urgentní SMS sestře, aby mi začala vypisovat zprávy, že má rodinnou krizi a že je na cestě ke mně. Chtěla jsem, aby to vypisovala reálně, abych mu měla co ukázat. Cítila jsem, že takhle to bude nejlepší. Možná jsem se mohla jen tak zvednout a odejít, ale něco mi našeptávalo, ať to udělám obezřetně… Pomohla mi obratem. Okamžitě jsem se chytila stébla a rozjela tam herecké představení jako řemen.

Felix na to reagoval tím, že alespoň můj kamarád by se potom, až se zjistí, jak se situace vyvíjí, mohl vrátit a zůstat s ním. Aby nebyl sám. V tu chvíli jsem to nekomentovala. Jak taky. Jen jsem zaplatila a už jsem kamaráda hnala bleskem pryč. Je to trošku nervák, ale počkala jsem pár metrů, než jsem ho uklidnila, že u mé sestry se nic neděje, že jsem nás jenom potřebovala dostat pryč. Trochu jsem se obávala toho, že kvůli jeho naivní a milé povaze, nebude moje rozhodnutí chápat a bude se zlobit. Bude se tam chtít vrátit. Překvapilo mě, že i on byl rád, že jsme odešli. Dost dlouho jsme běželi a ještě se ohlíželi za sebe, jestli nás nesleduje…

Do pozdních nočních hodin jsme již v poklidu domova následně debatovali o tom, jak se Felix nečekaně změnil. Jak nás to oba nepříjemně zasáhlo. A vlastně mrzelo. Oba jsme si to tak rychle nedokázali poskládat v hlavě… Časem mě napadlo, jestli netrpěl třeba bipolární poruchou. Nebo nějakou jinou nemocí. Ale něco v tom určitě bylo. Každopádně i kdybych znala ten důvod, svoje rozhodnutí bych nezměnila. Pořád to byl cizí člověk. A lidi by měli věřit intuici. Ta moje řvala – uteč – tak hlasitě jako ještě nikdy.

Víte, občas jsem slýchala příběhy o tom, jak někomu přejel mráz po zádech, když s někým trávil čas. Já možná zažila, že mi s někým bylo nepříjemně, ale takhle intenzivní pocit? To ještě rozhodně ne. Poslechla jsem sama sebe. A stojím si zatím, že to stálo za to. Snad se Felix dostal domů…