Co se Sacharin honí hlavou

Původní publikace: 17. 8. 2018

Bylo, nebylo - v dobách, kdy si ještě přibližně devítiletá Sacharin myslela, že umí zpívat - (pozn. blogerky: neumí, akorát se nikdo neobtěžoval jí to říct - a takhle, takhle, přátelé, vzniká hvězdná pěchota Superstar), potkala jsem nečekaně ikonu všech tehdejších dětí - Dagmar Patrasovou. (Otázka k zamyšlení: Je ještě pořád dětskou hrdinkou, nebo se už podobá zašlé vykopávce let minulých podobně jako tamagotchi a boty se svítící podrážkou? Nemám děti, tudíž nemám přehled a fakt by mě to zajímalo.) Dáda mě podarovala nejen autogramem a úsměvem, ale... světe div se, uvěřila blahořečení příslušníků mé rodiny a dostala neuvěřitelný nápad. Pozvala mě do jednoho ze svých dětských pořadů, ať si tam zazpívám! Takový krásný debut...

Ehm. S odstupem času si říkám, že to mohla být pěkná celonárodní ostuda. Teda ne, že bych zpívat neuměla vůbec, ale zlato v hrdle rozhodně nemám a stříbro taky ne... Spíš takovou měď, která vyloudí něco jako zpěv za předpokladu klavírního doprovodu a dlouhého tréninku. A já trénovala, až se ze mě kouřilo. Vědoma si navíc toho, že - když mám zpívat - jsem šíleně nervózní. Radši budu přednášet řeč o čemkoli před stovkou mudrců s IQ nad 150, než zpívat pro tři osoby nezávisle na jejich analyticko-logické inteligenci. Nekecám. A teď mě - klubíčko nervů - čekal zpěv před kamerou a v televizi. Příbuzní jásali, že jejich "hvězda jasná" konečně zazáří a já... Už jsem říkala, že jsem si jenom myslela, že umím zpívat?

Naštěstí mě má Bůh asi rád (nebo má prostě všech pět pohromadě a vědět, že tenhle průšvih musí zarazit nezávisle na mně). Pár dní před natáčením jsem dostala angínu a třicet devítky horečky. Maminka volala, že nemůžu přijet a zpívat. Jenže pro štáb to znamenalo katastrofu. Beze mě nějak prý netušili, o čem točit onen díl, či tak nějak mi to mamka tenkrát vysvětlovala. Nechala se ukecat, já dostala hrst prášků, kolem krku studený obklad a jelo se. Prý se to vymyslí na místě, ale hlavně ať dorazím.

Dorazili jsme. I s mojí mladší sestrou. V zákulisí jsem netušila, jestli se klepu horečkou (tedy zimnicí), nebo nervozitou. A měla strach, že si nedopatřením během akce strhnu port připnutý na halence. Byla to zbytečná starost, protože vzhledem k faktu, jak probíhalo natáčení, by se tam nějaká moje úprava portu ztratila... No fakt.

Měla bych dodat, že už odmala mám v sobě zabudovaný docela zvláštní esteticko-morální kodex. Nebo netuším, jak to lépe nazvat. Projevovalo se to například tím, že jakmile jsem komunikovala s někým, kdo libovolným nářečím "prznil" spisovnou češtinu, trhalo mi to uši i srdce a měla jsem sto chutí, dát mu přednášku o krásách a pravidlech českého jazyka. Dokonce moje první příběhy obsahovaly pouze češtinu spisovnou, ačkoliv to prostě nepůsobilo přirozeně a těm postavám to nelezlo do pusy. Příčilo se mi psát nespisovně. Teď už mi to jen tak mimochodem problém nedělá a výrazy jako "chcu", nebo "odemčít dveře" jsou dokonce mými favority.

Ale zpátky před kameru. Ten samý kodex se zhrozil po pár minutách natáčení, protože ten štáb byl neskutečně sprostý. No opravdu, můžete mi to věřit, nebo nemusíte, ale mně bylo devět a já tam stála na place, po jedné ruce malou sestřičku, po druhé Dádu Patrasovou a jediné, co mi v tu chvíli běželo hlavou, bylo: "To nemyslí vážně! Tady jsou děti a oni mluví takhle sprostě, to je strašný!" Byla jsem otřesená. Asi nejsem, teda vlastně jsem nebyla, normální dítě, já vím.

Navíc to celé probíhalo asi nějak takhle: (ilustrační řeč, neboť po tolika letech si nepamatuji přesně, jaké výrazy padaly.)

Režisér: "Točíme."

Osvětlovači: "Ještě ne."

Osvětlovači: "Můžem."

Kameraman: "My už točíme? Já to nestihl."

Režisér: "Znova."

Zvukař: "Jak znova?"

Kameraman: "Já to nestihl."

Osvětlovači: "Můžem?"

Režisér: "Jedem."

Zvukař: "Ještě ne!"

Kdokoliv: "Ježíši, co zase!?"

Celý tento dialog štábu byl navíc doplněn výrazy jako "do prdele", "kurva", nebo "co tam, vy debilové, děláte?" a "já se na to vyseru."

Po nějaké době jsem kompletně ztratila přehled, kdy se vlastně točilo, a ztratila víru v to, že se vůbec někdy dotočí. Házeli jsme po sobě rozpačité úsměvy a čekali. Nebo aspoň já byla rozpačitá. Nikdy jsem se Dády neptala, jak se ten den cítila. Já jako Alenka v Říši divů. A říkala jsem si, že jestli to takhle probíhá všude, tak je zázrak, že vůbec někdy něco dají dohromady. Byl to několikaminutový vstup a podobalo se to nekonečnému příběhu. Nedovedu si upřímně představit točit tam tehdy třeba hodinový film. Obzvlášť i proto, že jsem vlivem horečky měla chuť slézt z vozíku na zem, natáhnout se a zahučet něco ve smyslu: "Až se domluvíte, tak mě vzbuďte. U toho já být nemusím, já chci spát."

Všechno ale nakonec dobře dopadlo. Dáda dostala dárečky a všichni tři (já, sestra a Dáda) + plyšové osazenstvo za námi jsme společně zanotovali refrén písničky, co jsem si původně měla střihnout celou. Tedy přesněji - oni zpívali, já skřehotala s bolestí v krku. Ale úkol splněn. Nečekaně jsme navíc dostali "odměnu za účinkování", která padla buď na oběd, nebo na tričko, už nevím. A závěrečná věta, když nám ji dávali, rozesmála všechny - "My nejsme jako YXZ!" Ať žije zdravé rýpnutí do konkurence. :-)

Byl to jeden z těch zážitků, na který se nezapomíná, obzvlášť pokud vám je devět. A abych to uvedla na pravou míru, nesnažím se tím nijak poškodit nezmiňovanou televizi, protože si té příležitosti velice vážím. Ale jelikož už je to docela dávno, tudíž neaktuální, a věřím, že sama paní Patrasová si mě už ani nepamatuje, plus nepředpokládám, že fakt, že někde mají sprostý štáb a měli den blbec, by byl nějakou zásadní interní informací, rozhodla jsem se s vámi o ten den podělit.

Co to to má společného s Tématem Týdne? Inu "Televize je zbytečná?" Z pohledu konzumenta bych mohla odpovědět, že ano, minimálně co se toho přístroje týká. Já ho doma nemám a skoro se na ni nedívám. Ale... je spousta lidí, co u ní žehlí, nebo tak tráví společné rodinné chvilky. Navíc i já se na televizi vlastně dívám. Jenže online. A spíš na televizní pořady, než filmy. Tam je podle mě budoucnost televize. Něco, co bez ní nevznikne. Patentované seriály, soutěže a zábavné, či jiné pořady. Navíc mám několik přátel z komparzu televize Barrandov. A kde by oni byli, kdyby televize nebyla? Kdo by mi vyprávěl historky z konkurzů a natáčení? S kým bych se tomu smála? Ona to je totiž často dost velká sranda. A kam bych občas vlezla já? Přiznám se totiž bez mučení, jako konzument televizi moc nemusím, ale jako příležitostný aktér, kterému od dětství kamery nevadí, spíš naopak, a kamarád jiných aktérů, by mi zrušení televize bylo hrozně líto. :-) Navíc těch lidí, co by přišlo o práci... Takže jestli je televize zbytečná, to jest pro mě filosofická otázka, jejíž odpověď závisí na tom, z které "strany oné televize" se na to dívám. Před ní trávit čas nemusím, ale kdyby nebyla, nebyla bych v ní nikdy ani já a neměla co vyprávět. A mě to tam baví. :-) Haha.