Co se Sacharin honí hlavou

 Každá země má něco, co je pro ni typické. Něco, co se vám vybaví, když se řekne její jméno. Tyhle věci mohou být objektivní, (čili něco, co by se vybavilo spoustě lidem) ale i subjektivní - podle toho, co jste v dané zemi zažili vy. A já bych se s vámi ráda podělila o to, co Turecko znamená pro mě.

Leden má být pro tuhle zemi nejchladnějším měsícem v roce. Kdosi mi vyprávěl, že jednou jeho známý přijel do Turecka ve stejné době a zastihlo ho sněžení. Podle Googlu tu mělo být 12 až 15 stupňů. Jaro začíná oficiálně až v dubnu… Alespoň tedy to říká internet. Připravovala jsem se na to, že se moc neohřeju. Zabalila si svetr a nechala doma opalovací krém. Jenže… jsme měli štěstí! Obloha úplně bez mráčku, počasí na tričko, maximálně na svetr, když zafouká vítr. A i ten opalovací krém by se nejspíš občas hodil. V autobuse teploměr ukázal dokonce 26 stupňů! Takže i vodu v moři kluci mohli vyzkoušet. Na koupání to sice přímo nebylo, ale smočit se museli, když už jedou k moři, že? A jednou z prvních věcí, kterou jsem si po příjezdu musela koupit, byly už dříve zmíněné sluneční brýle, protože jsem přes sluníčko vážně skoro neviděla na cestu. To, že jsem si je pak téměř vždycky zapomněla na hotelu a musela mžourat do slunce tak jako tak, už je věc druhá… Takže nejchladnější měsíc, nebo ne, pro mě je Turecko symbolem nádherného počasí a útěkem ze zimy.

Mimochodem další věc typická pro jaro v Turecku jsou deště. A možná právě díky tomu slunnému počasí jsme si užili i jich. V den příjezdu nás zastihl opravdu velký slejvák. Tehdy mi majitel hotelu na přivítanou držel velkoryse nad hlavou slunečník. A mně chvíli trvalo uvědomit si, že to není deštník. Což mě později vedlo k úvahám, jestli pan majitel deštník vůbec má. Třeba svůj majetek využívá víceúčelově. Ale taky je dost dobře možné, že pochyboval o tom, zda se elektrický vozík pod klasický deštník vejde. (A v závislosti na velikosti deštníku je ta úvaha správná, pokud vozík chcete schovat celý.) Poslední možností jest, že ho to gesto napadlo na poslední chvíli, když už venku byl, a popadl to první, co se mu dostalo pod ruku. Milé. Každopádně slejvák zde byl vždycky. V Turecku neprší, v Turecku leje – klidně i několik hodin. A já nad úvahami o deštníku strávila spoustu času hlavně kvůli mým spolunocležníkům. Ti přišli zmáčení jako slepice a zmrzlí minimálně dvakrát z fotbalového utkání. Kéž bychom někde v obchodě narazili na deštník… A ty louže, co po tom zůstávaly! Jedna jediná tam klidně zabírala šířku celé asi dvouproudé silnice. V jedné jsem stála a připadala si jako bych byla uprostřed řeky, nikoli na silnici… Odjeli jsme také tak, jako jsme přijeli – s deštěm. Málokde někoho vidíte zametat vodu z jedné strany dvorku hotelu na druhou - přesněji řečeno na takovou minizahrádku, kam vedl chodníček s obrubníčkem. A kde byl umístěn samo sebou i východ s nájezdovou plošinou. A já se zrovna drala ven. Stálo tam několik čísel vody, klouzala mi kolečka a odmítala vyjet onen obrubník. Kdyby mě kluci nevytáhli, rozhodně s nimi neodletím. A že se jim do rybníku za mnou nechtělo, aby si nenamočili boty (což chápu, páč po všech těch deštích jim celkem rychle docházely čisté a hlavně suché ponožky), museli jsme doufat, že když se zabere zepředu, půjde to. A šlo. Nicméně abyste si nemysleli, déšť byl vydatný, ale jen párkrát, takže nám to (alespoň doufám, že můžu mluvit za kluky, co zmokli podstatně víc než já) dovolenou nezkazilo.

Turecko je pro mě silný černý čaj. V hotelu nám ho vařili hned ráno k snídani a to z několika pytlíků v jednom nálevu. Barvu to má často tak tmavou, že byste si to snad spletli i s kávou. A chuť je… výrazná a vlastně i trochu podobná kávě. Tam jsem velmi rychle nabyla dojmu, že klasický černý čaj, jak se dělá tady u nás, mi po návratu bude chutnat jako obarvená voda a že ho navíc nebudu chtít hezky dlouho vidět… Realita je taková, že jsem si ho dva dny po návratu uvařila zas. Snad abych v myšlenkách na té dovče ještě chvilku zůstala. A chutnal… jinak. Slabší. A se sladším podtónem. Asi síla nálevu a odrůda… Nemůžu říct, že by mi ten hotelový vyloženě chyběl, ale patřilo to k tomu. A kdybych ho měla pít do konce života, nevadilo by mi to. Jen kdyby mi bylo tak hezky jako tam.

Turecko = hromada černých oliv. I ty nám dávali každé ráno k snídani. A já jich brzo měla (na rozdíl od čaje) plné zuby, přestože olivy mám ráda. Jde o to, že ty zelené mám o trochu radši. Takže pokud je jíte každý den, když je jich hodně a jíte je sama, těšíte se, až je nebudete muset jíst. A přece je tam nenechám, když už máme tu snídani zaplacenou… Stejně jich dost zůstalo. Ale nebyly vypeckované, takže jsem občas žmoulala olivu a ve snaze jich ještě pár sníst předstírala sama před sebou, že jsou to třešně… Moc to nepomáhalo, ale byla to zábava.

Turecko to jsou toulaví psi. Je to součást zdejší kultury stejně jako pro Českou republiku třeba zahradničení. A nic na tom nemění ani fakt, že někteří z nich jsou pořádně agresivní, mohou přenášet vzteklinu a běhají za každým autem, či kolemjdoucím. Elektrický vozík ten právě tyhle typy úplně rozdovádí. Holt ho třeba ani nikdy předtím neviděli. A rozhodně nedoporučuji pokusit se jim ujet, protože bez váhání vyrazí za vámi a jsou bezpochyby rychlejší než vy. Vyzkoušeno za vás. Tudíž jsme se některým ulicím ve městě vyhýbali, jiné úseky brali autobusem. A když už jsme na nějakého psa narazili, šli jsme hodně pomalu a já většinou uprostřed. Po těchto opatřeních se nám problémy s psisky vyhnuly. Ale jde taky o to, že nevěřím tomu, že každý divoký pes je hysterická šelma. Lidé se o ně skutečně starají. Na ulici můžete klidně narazit na hromadu granulí položených na chodníku. Uvidíte psy povalující se na trávníku, nebo na dece. Jiné se líně procházet mezi stoly venkovní restaurace… Skoro jako by chtěli pohladit. Pohoda. A jindy vás zase štěkot těch zuřivějších z nich donutí zastavit v půli cesty už v dálce před nimi a přemýšlet, jestli to nevezmete vedlejší cestou.

Kromě psů v Turecku najdete i hromadu toulavých koček. Koček, které vám za chladných večerů (protože denní a noční teploty tu byly značně rozdílné) v nestřežené chvíli klidně vběhnou balkonem do teplého pokoje. Koček, které v boji o přežití nepohrdnou ani zbytkem hranolků a budou spolu bojovat o každý drobeček… Všudypřítomné mňoukání a syčení je jako příjemná melodie ukolébavky pro každého kočkomila. Kdybych mohla, všechny si je vezmu domů. Jenže nemůžu už jenom proto, že i kočičky mohou být nemocné. A navíc - vždyť nejsem u nás, ale v cizině! Tak se spokojíte s tím, že se kocháte, fotíte a občas jim hodíte něco dobrého k jídlu.

Před odjezdem jsem se zařekla, že nebudu v Turecku kupovat žádné šperky. Až na to, že… Jsem den před odjezdem v pražském hotelu ztratila svoje náušnice. A ať to zní strašně malicherně, jak chce, já a jedenáct dní bez náušnic? A ještě ke všemu, když tam budu mít společnost? Tuhle výmluvu jsem vytasila sama před sebou, když jsem si koupila nové. Byly o něco dražší a pán se dušoval, že jsou stříbrné. Nevěřila jsem tomu. Slyšela jsem dost historek o tureckém kočičím zlatě a tak. Ale bylo mi to jedno. Byly pěkné. A já chtěla náušnice co nejdřív. Jenže… ony stříbrné jsou. Za celou dobu jsem je nesundala a uši mě z nich nebolí. No a náramek? Ten jsem si koupila jako suvenýr. Chtěla jsem památku na cestu k vodopádům. Další příjemná výmluva. Ale tak… když cenu usmlouváte na polovinu… Takže Turecko to jsou rozhodně šperky. Kvalitní i méně kvalitní. Snaha vytáhnout peníze z turistů. Na druhou stranu, dámy a pánové, pokud chcete suvenýr, na který se nebude jenom prášit na poličce, tak proč nekoupit nějaký šperk, obzvlášť když domluvíte přijatelnou cenu.

Skoro se mi nechce věřit, že to říkám, ale Turecko jsou pro mě také bezbariérové autobusy. Fakt zde jezdí! Problém je spíš v zastávkách a v tom, že řidiči na handicapované nejsou asi úplně zvyklí a rozhodně nemluví anglicky. Takže se přichomýtnete ke spoustě bizarních, nezvyklých a zajímavých situacím. Ale o tom si povíme jindy, jo?

A jako kontrast k bezbariérovým autobusům se Turecko taktéž rovná bankomat, k němuž vedou schody. Ne, já nekecám. Najdete třeba hned čtyři vedle sebe, ale ke každému vede různý počet schodů. Je absolutně nemyslitelné, že by si tam handicapovaný člověk bez pomoci vybral peníze. A umíte si představit, jak někoho na ulici oslovíte s tím, že mu dáte kartu, řeknete pin a poprosíte ho, aby vám vybral hotovost? A nikoli jednou, nýbrž pokaždé! Když bude dotyčný člověk vychytralý, ale laskavý, třeba vám dá alespoň tu částku, o kterou jste ho požádali, než se zbytkem zdrhne. Tím, prosím, nenaznačuju, že by vás místní tak snadno a rádi okradli. Kdybyste takhle někomu máchali kartou i s pinem před nosem, tak se podobnému riziku vystavujete v jakékoli zemi, včetně té naší.

Horem dolem do vás hustí, že v Turecku se domluvíte anglicky. Na určitých místech jako třeba v hotelu velice pravděpodobně ano. Ale na ulici narazíte taky velice pravděpodobně na někoho, kdo anglicky umět rozhodně nebude. A nepomůže vám ani věta: „Nemluvím turecky, mluvím anglicky.“ A to v jakémkoli jazyce. Tuhle větu totiž umím jak anglicky, tak turecky. A jsem si jistá, že ji umím správně. Moji turečtinu (značně omezenou na pár vět a slov) mi párkrát pochválili. Navíc se adresovaným vždy pochopením rozšířily oči, většinou pokývali hlavou, nebo se usmáli. Ale i přesto mají neodolatelnou potřebu mluvit na vás turecky dál, i když jste jim před pár vteřinami řekli, že jim vůbec nerozumíte. Asi čekají na zázrak. Takže to nakonec vzdáte, usmíváte se taky a čekáte, až je slovní vodopád přejde. V obchodě jsem často rezignovala i tím, že jsem se nakonec také v turečtině zeptala, jestli můžu platit kartou (k čemuž stačí zamávat příslušnou věcí prodavači před nosem a použít turecké slovo pro kartu), turecky se rozloučila se, popřála pěkný den a šla. Oni mají radost a vy víc dělat nemůžete.

Symbolem Turecka by též zcela nepřekvapivě mohla být i balená pitná voda. Protože stejně jako v mnoha jiných zemích ani v Turecku rozhodně není ta z kohoutku pitná. A já si i obličej raději myla ve zbytcích onoho černého čaje (černý čaj je součástí pleťové kosmetiky), protože byl už z převařené vody. Člověk prostě nikdy tak pořádně nedocení kohoutkovou vodu v ČR, co pít může, dokud netahá pětilitrové plastové láhve s vodou na hotel. Dokonce i kamarád, který čistou vodu normálně nemá rád, se ji tady naučil pít nějakou záhadou pít. A stejně jako já prohlašovala, že po návratu nechci černé olivy už ani vidět, on se smíchem dodával, že i on zpátky doma přestane pít vodu. Můžete tu ovšem pít i výborné balené ledové čaje… Vzpomínka na to, jak jsme ten ananasovo-mangový jeden večer upíjeli v tureckém fastfoodu, pomalu mrzli, protože se připozdívalo a já si vychutnávala, kde jsem a s kým… mi zůstane v hlavě napořád. A taky jsem tehdy přemýšlela nad tím, co nás asi ještě čeká… Kdybych to věděla, jedu zas.

Mimochodem veškeré mé vyprávění je založené na zkušenostech z města Antalya. Tak zase příště!

A dejte mi prosím vědět, jak vám vyhovuje nové písmo. :-)