Co se Sacharin honí hlavou

Dnešní článek je důkazem toho, že člověk se pořád učí. Elektrický vozík používám zhruba od devíti let. A tenhle typ invalidního křesla samozřejmě musíte nabíjet, krmit elektřinou. Kam moje paměť sahá, dělala jsem to vždy naprosto stejně. Úplně totožně jako předtím moje máma. Vezmete nabíječku, jeden konec strčíte do vozíku, ten druhý do zásuvky. Na nabíječce vám blikají kontrolky - nabíjí se, nabito a popřípadě i kontrolka “chyba”, která vám hlásí, když je něco špatně. Nabíjet denně není potřeba. Sledujete jednoduše ukazatel na joysticku vozíku. Zelené tečky, oranžové tečky a nakonec červené. Jejich postupný úbytek vás včas varuje, kdy ho nabít. Nikdy byste jej ovšem pokud možno neměli nechat spadnout na červenou, baterie se tím ničí… Každopádně večer jste případně vozík dali nabít, ráno nabíječka hlásila, že je hotovo, a mohli jste zase vyrazit do ulic.

Jenže časy se změnily. Baterie se změnily. A svého pomocníka byste už dávno neměli nabíjet podle kontrolek na nabíječce. Jelikož ty jsou prý pouze orientační. Místo toho vznikly tabulky, které doporučují nabití jednotlivých vozíků podle kapacity baterie a aktuálního vybití. A ono rozpětí je naprosto vražedných 10 – 24 hodin. Čtete správně.

Můžeme se bavit o tom, že spodní hranice tohoto rozpětí je celkem snesitelná a proveditelná. Ale také ne u všech. Moje známá má nabíjet dvanáct hodin a sama prohlásila, že sic o tabulkách ví, čas dodržuje jen občas, jelikož jí to její životní styl a potřeby prostě nedovolí. A můžete mi poradit, jak by měl vozíčkář stihnout nabíjet dokonce až dvacet čtyři hodin, když ten vozík používá denně? Když je to ten jediný vozík, který má? Představte si třeba modelovou situaci, kdy se električák vlivem nečekaného zařizování a lítání po městě i úřadech vybije hodně a doporučené nabití je oněch dvacet čtyři hodin. Jenže co když druhý den odlétáte na dovolenou, nebo nastupujete do lázní? Zrušili byste to kvůli tomu? Přeobjednávali byste lékaře? A co když naopak vozík nabíjíte přes den, zatímco sedíte na mechanickém křesle, protože se vám nelíbí představa, že necháváte něco nabíjet, když spíte? Ale bez nočního nabíjení vám taky nevyjdou hodiny.

Osobně si myslím, že bychom my vozíčkáři tato omezení brali trochu smířlivěji, kdyby přišla v počátcích. Člověk by byl rád, že vůbec nějaký vozík je. A svůj životní styl tomu víceméně přizpůsobil. A možná se domníval, že víc nemá právo chtít. Ale teď? Netoužím po tom, sedět doma coby otrok elektřiny a pomůcky, která mi má život zjednodušovat, ne ho komplikovat. Odmítám trávit absurdně dlouhou dobu nabíjením, když potřebuju být někde jinde. Nechci, když předtím jsem nemusela. Copak vám by se líbilo, kdyby lidem teď sebrali pračku a místo ní vás posadili zpátky k valše? A mám-li zůstat u přesnějšího srovnání – rychlonabíjení mobilních telefonů je nesrovnatelně bleskovější, než klasická nabíječka ze začátku tisíciletí. Neuvědomovala jsem si o jak moc, dokud jsem rychlonabíječku na čas neztratila a nevrátila se ke starým kabelům. To, na co jsme tenkrát byli zvyklí a nikterak nás neobtěžovalo, mi v současnosti pořádně lezlo na nervy. Taková doba! Obzvlášť pokud jsem nakrmit mobil přes noc zapomněla. Člověk se prostě nerad vrací k horšímu. Čímž nutnost nabíjet vozík po takové množství hodin bezpochyby je.

Ale možná máte i jiné invalidní křeslo. Dobrá. Tak ten druhý vždycky šoupnete na nabíječku a je to. No jo, ale co když patříte mezi opatrné typy, kteří nenechávají zapnuté spotřebiče (ani vozík) bez dozoru? Znamená to, že se po celý den stejně nesmíte hnout z bytu? Někdy to třeba nevadí, ale zaručíte sami sobě, že odběhnout nebudete potřebovat nikdy? Možná nebydlíte sami. Takže se domluvíte s jiným členem domácnosti, že ho pohlídá. Ale co když to nepůjde, nebo skutečně nikdo jiný v bytě nebydlí?

Nejspíš vás teď napadlo, že byste ho prostě na chvilku odpojili a nabíjení zase spustili, až se vrátíte. Až na to, že ani tohle nemáte dovoleno. Tudíž… jestli jste vozík špatně zaparkovali, pustili proud a přišli na to až pak? Už máte smůlu. Nabíjení nesmí být přerušované. Každé přerušené/kratší nabíjení poškozuje baterii. A vozík zapojený do sítě je z bezpečnostních důvodů nepojízdný. Začala bouřka? Bojíte se, aby vám neponičila nabíjené invalidní křeslo? Televizi si klidně ze zásuvky vypojte, ale vozík až po předepsaném počtu hodin… A to byl nejspíš mnohonásobně dražší. Také je možné, že byste klidně nabíjeli třeba i celý den, jenže zároveň potřebujete vozík během dne odstavit jinam, aby vám nepřekážel. Tak to bohužel… Důvodů, proč nabíjení přerušíte dřív, i kdyby na chvilku, může být jednoduše mnoho… ale všechny jsou zakázané.

Už kdysi dávno jsem psala článek o tom, že někteří lidé si pořád myslí, že vozíčkář by měl snad jenom doma koukat do zdi. Naštěstí to ovšem spousta z nich tak nedělá. Potkávám je na koncertech, výstavách i představeních. Jenže tenhle společenský život rozhodně nenahrává tomu, že byste měli prostor svůj jediný elektrický vozík nabíjet dvacet čtyři hodin. Představte si třeba, že o půlnoci přijdete na hotel po koncertu. A druhý den ráno v šest ráno vám zvoní budík na vlak domů. Od půlnoci do šesti to rozhodně není deset, natož víc hodin. Jenže vy oficiálně nesmíte nabíjet méně než je doporučená doba. Jak jsme si řekli, bateriím to škodí, a co je ještě možná o chlup horší, historie nabíjení se kamsi ukládá. A firma vám klidně může vyhrožovat tím, že pokud zjistí, že vozík nabíjíte špatně, naúčtují vám baterie nové. Ale co když se vozík během dne vybil natolik, že bez aspoň trochy šťávy navíc, se nedostanete zpátky domů? Zrušili byste objednaný vlak, zaplatili pokoj na další noc a nabíjeli? Nebo byste riskli ničení baterie, klepnutí přes prsty či tučnou fakturu?

O tom, že existují nějaké tabulky jsem informovaná samozřejmě už nějakou dobu. Ale skrz ta šílená čísla, která naprosto absurdně zasahují do aktivního života, jsem brala spíš je jako orientační. Celý život to přeci dělám po svém a vše se zdálo v pořádku. Nabíječka hlásila, že je baterie plná. A teď vám v podstatě řeknou, že by tam ty kontrolky dávno už ani nemusely být… Nevím přesně, kdy k té změně došlo, ale asi nebyla komunikovaná dostatečně srozumitelně. Znám vozíčkáře, který o tabulkách vůbec neví. A k ověření stavu baterie pořád používá jen nabíječku. Já zas myslela, že tabulky tu byly vždycky, jen se jimi v praxi nikdo neřídil, páč to nebylo potřeba. Jako když od stolu napíšete doporučení, co nikdo nepoužívá, jelikož je přehnané. A nabíječka tuhle domněnku svými kontrolkami potvrzovala. A i kdyby byly informace předány jasně, jsou naprosto scestné. Líbilo se mi prohlášení kamaráda, že on žádného vozíčkáře, co by tabulky dodržoval, nezná. Že to nejde. A on sám firmě rovnou vzkázal, že jim na ně kašle. Naprosto pochopitelné. Já udělala menší průzkum a také nikoho takhle vzorného ve svém okolí nemám. Uf, spadl mi kámen ze srdce, že nejsem jediná.

Za poslední dobu jsem novým poznatkům mírně přizpůsobila životní styl. Když jsem naposledy přijela z Prahy, z toho dlouhého sezení mě tak bolel celý člověk, že jsem vlastně nic nenamítala proti tomu, poležet si jeden den v posteli, zatímco se mi u lůžka nabíjel vozík dvacet čtyři hodin. Asi úplně poprvé chudák. Ale jak to bude dál, to nevím…

Oficiálně se doporučuje nabíjet vozík spíš v zelených tečkách. Což také zkracuje potřebnou dobu nabití na deset až sedmnáct hodin. Jenže ta horní hranice je i tak pořád moc velká. A to jsem zapomněla dodat, že preventivně byste i tak měli vozík jednou za tři týdny nabíjet oněch dvacet čtyři hodin. Celé nabíjení se tak stává vědou, kdy balancujete na hraně vlastních možností a vědomého avšak nechtěného poškozování baterie. S rizikem pro vlastní peněženku, protože vám pojišťovna nové baterie může, ale nemusí proplatit. Nemilé. Ale nedá se nic dělat.

Naštěstí se snad blýská na lepší časy. Firmy si prý uvědomují, že takhle vozíčkáři nejsou spokojení. Že se takhle nedá fungovat. Že tabulky mnohdy dodržet nelze a přerušit nabíjení je někdy potřeba. Takže možná bude brzy všechno jinak. Ani tehdy to nebude dokonalé, ale… mnohem lepší. Kéž by. Nechci to moc rozpitvávat, nevím, jak moc je to oficiální, zatím. Ale držme si pěstičky…

Mimochodem podle stejného manuálu nemáme vystavovat vozík teplotám pod 0 stupňů Celsia. Už vidím, jak každou zimu nevystčíme nos, jakmile padne mráz. Haha.