Musím, můžu si to vzít? - Život s handicapem 7
Původní publikace: 16. 7. 2018
Tak jo. Odmalička žiju připoutaná na invalidní vozík. Ale to už asi víte. Neříkám to proto, že bych vás považovala za blbce, kterým je potřeba jasné věci tisíckrát opakovat, chci jen volně přejít k tomu, co takový život vlastně znamená. Podle závažnosti postižení budete závislí na pomoci druhých, budete nesnášet schody a proklínat všechno bez výtahu, protože vás to jaksi vyčleňuje. Můžete sportovat i tancovat, ale nikdy ne tak jako většinová společnost. A té jsou vaše výkony ukradené. Olympiáda je jen jedna. Partnera si hledáte hůř. Ale nahlas to nepřiznáte, jestli nejste debil. Nebudete se podporovat v pesimismu, to vám drahou polovičku nepřiláká. Hodně to je o štěstí, o lidech, jaké potkáte, a vašich sociálních schopnostech. Protože jsou lidé, co vás nevnímají jako sobě rovného. Oni musí chodit do práce, vy obíráte stát a máte se dobře. Heh. A když už jdete do práce, výškový stavbař z vás asi nebude a horník taky ne. S přáteli taky nejste všude. I když byste rádi. Možná se bojíte vy, možná oni netuší, že by to šlo vzít vás s sebou. Jen skutečný přítel vás vytáhne na prohlídku hradu, vlastnoručně rve vozík po kamenných schodech a užívá si to s vámi. Jednodušší je se na to vykašlat a dát si s vámi zmrzlinu v cukrárně - pokud možno bezbariérové. Diskriminace, automatické tykání. Proplakané noci, deprese. Proč zrovna já, že? Jste snadnější cíl pro přepadení a byt vám pronajmout téměř nikdo nechce - protože, co kdyby se vám něco stalo v jejich bytě, že jo. Údiv nad tím, že máte střední školu... A bla, bla, bla, bla, bla...
Pak jsou tu ty světlejší stránky. Za mě jsou to třeba ZTP slevy. Když už se musím potýkat s tím bahnem nahoře, tak proč si aspoň neskočit na festival zadarmo a do kina za polovic? Zdá se vám to povrchní? A co to vzít tak, že si ten svůj život s handicapem snažím osladit, jak se dá? Má mi být blbé, když jsem přišla o možnost se spolužáky projít tanečními, vzít kamarádku do Prahy za 110 korun a užít si den? Když jsem nikdy nelezla po stromech, mám nebýt ráda, že na koupaliště můžu bez placení? Jsou to náplasti, ale milé. Copak na ty náplasti nemáme právo? Když spoustu věcí nemůžeme, máme se vzdát toho, co nám život zpříjemní? Co dělá život životem? Nemožnost něčeho přebíjíme výhodami u jiného. A proč jako ne.
Pak jsou tu ty příležitosti, co nám padají do klína. Nestává se to každý den, ba ani každý měsíc, ale stává. Babičky s čokoládou. Dědeček šermující vám před obličejem dvackou, prý že třeba na zmrzlinu. Chlápek v autobuse, co se s vámi zakecá a podělí se o jednu z plechovek piva. ... A to všechno ve většině případů proto, že vidí člověka na vozíku. Co s tím? Vzít, nevzít? Musím, můžu?
Znám vozíčkáře, které takové dárečky neskutečně štvou, až nakrknou. Nepotřebují přece charitu! Od dobrodinců zdrhají, div je ještě neseřvou. Já se na to dívám jinak. Zastřelte mě, ale proč si to nevzít? Samozřejmě pouze tehdy, pokud zkusím odmítnout a oni na tom neochvějně trvají. Vždyť ti dotyční to vážně myslí dobře. Je jim líto, že nejsou reinkarnací Ježíše Krista a nemohou vás vyléčit. Chtějí vám aspoň udělat radost, potěšit vás, zpříjemnit den a tak vytáhnou ten pytlík oříšků. Nevzat si to, seřvat je - vlastně je můžete ranit, urazit. Stejně jako onu přítelovu babičku, kdybyste odmítli kus té domácí bábovky, však to dobře znáte. A jak sami říkají, je to jenom sušenka, ne tryskové letadlo. To bych si nevzala, ani platinovou kreditku, nejsem blázen.
Je to úplně stejné, jako když vejdete do baru, hodíte do sebe panáka a barman zahlásí, že pro ty vaše dnešní narozeniny byl tenhle na účet podniku. Nebo když stojíte v obchůdku s nákupem, chybí vám pětikoruna a prodavačka s úsměvem mávne rukou: "Tak to nechte!" Případně máte štěstí a v drogerii k nákupu dávají dnes kafe gratis. Stává se to nám všem, ačkoli různě. Jen pokud jste invalidní, děláte z toho někdy až moc velkou vědu.
Přece navíc sama druhým zadarmo dávám a nic za to nechci - bezdomovcům jídlo, dětem v dětských domovech dárky k Vánocům, kámošku pozvu na oběd... Všichni to můžeme světu vracet. Nemusíme jen brát, můžeme dávat. Tak proč si pak pro změnu i něco nevzít? Když to neudělám, riskuji zklamat a ublížit člověku, možná natolik, že příště nejenže nikomu nic nedá, ale třeba ani nepomůže, když jsme tak zlí a nevděční. Když si to vezmu, on má radost, mě to potěší, já přidám lichotku a poděkování a oba se usmíváme. Je hned hezčí den. On má dobrý pocit a já čokoládu z automatu. A jelikož se raduju z maličkostí, mám křídla.
Když si lidé dělají radost, svět je krásnější. Dávám, beru a život je fajn.