Co se Sacharin honí hlavou

„Já s tebou výtahem nepojedu, já se výtahem bojím.“

Tohle je jedna z častých vět, kterou slýchám, když s nějakým kamarádem, či známým dojdu k onomu novodobému vynálezu. Vždycky mi to přijde trošku úsměvné, protože si tak říkám: „A ty si jako myslíš, že já, ne? Jenže já nemám na vybranou.“ A tak do té plechové krabice často vlezu sama, ať se mi to líbí, nebo ne. Pohled na vzdalující se záda mých společníků mi v tu chvíli připadá jako nemilý výsměch. Vím, že nechtěný. Ale když něco odmítnete, protože máte strach, zatímco někdo jiný to udělat jednoduše musí obavy-neobavy a vy ho v tom necháte, aniž byste se byť jen zamysleli nad tím, jak se asi cítí… Není to divný? Říká se, že každý vozíčkář je na něco citlivý. Někoho popudí věta: „Pojďte za mnou.“ Protože přece chodit neumí. Někoho otráví každý sen, kdy chodit může. Protože pak se probudí do reality. Já nesnáším: „Já s tebou výtahem nepojedu, já se bojím.“ Protože já na vybranou nemám. A těm lidem to nedochází. Jako by se každý vozíčkář rodil s láskou k jízdě výtahem.

Věřte mi, mám k nim ambivalentní vztah. Je to věc, která vozíčkářům umožňuje velké množství pohybu. Takže je nemůžu nemilovat. Na druhou stranu v hloubi duše chápu členy společnosti, kteří se těchto vynálezů bojí, jelikož jsem s nimi sama zažila pár horkých chvilek.

Na jedné mé škole jsme měli výtah, který jsem osobně nazývala strašidelný. Fakt byly chvíle, kdy mi naháněl hrůzu. Vedl k němu samostatný vchod. A i v patrech jste se k němu dostali pouze, pokud jste měli speciální klíč ke dveřím, za nimiž se skrýval. Tak se předcházelo tomu, aby ho přednostně nepoužívali lidé, co mohli chodit po schodech. Klíč měl jen školník, vozíčkáři a dočasně třeba student se zlomenou nohou… V přízemním vchodu z ulice bylo vždycky hrozné šero a chladno. Ten osudný den byl navíc podzim, či zima, jelikož byla ráno tma i venku za okny… Vlezla jsem do kabiny jako obvykle, když se stalo něco šíleného… Pod přízemím, v němž jsem právě stála, se totiž nacházelo ještě jedno spodní patro s názvem sklep. Nikdy jsem tam nebyla. Do onoho okamžiku jsem si dokonce naivně myslela, že tam to tlačítko prostě jen přebývá. Nečekala jsem, že dole vážně něco je. Ale ten den, jak jsem tak v tom výtahu stála (ani nevím, zda jsem stihla zmáčknout požadované patro), se výtah sám od sebe rozjel. Dolů! Vyděsilo mě to k smrti. I tak mě ve zlomku vteřiny napadlo, že si výtah třeba přivolal školník. Skutečně jsem netušila, co tam dole má být, ale říkala jsem si, že něco jo, když tam šel. Jenže výtah zastavil, dveře se otevřely a tam nikdo. Teda vlastně… byla tam tak neproniknutelná tma, že se tam klidně mohl někdo skrývat a z té temnoty mě pozorovat. Nikdo se ale o výtah nepřihlásil. Běhal mi mráz po zádech. Zapomněla jsem na jakoukoli zvědavost, jakoukoli touhu prozkoumat to černočerné nic. A se srdcem až v krku zmáčkla jedno z horních pater. Říkejte si o mně, co chcete, třeba, že jsem viděla moc hororů, ale když samovolně sjedete někam, kde je absolutní temno, nikdo tam není a škola je téměř prázdná… Ještě teď je mi úzko i po tolika letech.

Nehledě na to, že ten samý výtah měl ještě jeden nešvar. Jeho dveře absolutně ignorovaly senzory a zavíral se, jakmile sám uznal za vhodné. A když už se jednou do zavírání dveří dal, klidně by vám uříznul ruku, kdybyste v nich pořád stály. Na električáku to takový problém nebyl. Jednoduše vypálíte ven. Ale jednou jsem musela pro změnu použít ve škole vozík mechanický a šourala se z výtahu vážně pomalu. Dveře se začaly zavírat, když jsem tam jedním kolem ještě stála. Přicvakly mi to jeho obruč a stáčelo mě to ke straně. Strašně jsem se bála, že mě to stočí tak, že přijdu třeba o prsty na noze. Už jsem chtěla začít křičet, když se mi na poslední chvíli povedlo kolo vyškubnout. Jo, ten výtah a já jsme nevycházely dobře.

Ale nemyslete si, že to je jediný výtah, který mě kdy překvapil. Podařilo se mi dokonce uvíznout ve výtahu v nákupním centru. Byla to ještě stará, uvnitř tmavá, špatně osvětlená plechová krabice počmáraná od sprejerů. Uvízlo nás tam asi šest. Já se spolužačkou, dva dospělí a jejich děti. Když se výtah zastavil, nepanikařila jsem. To vám stejně nepomůže. Tak nějak jsem ovšem očekávala, že iniciativu - co se teď bude dít - převezmou dospělí. Jenže… ti dva měli zrovna nějakou manželskou krizi, či co, takže se vůbec nedokázali domluvit, co mají dělat. Spíš to vypadalo, že se tak maximálně pohádají. Než abych je dál poslouchala, vzala jsem telefon, poděkovala pánbíčkovi, že mám signál, a zavolala mámě. Chvilku jí trvalo, než jí skutečně došlo, že si nedělám srandu a trčím v mezipatře ve výtahu. Ale zalarmovala posily.

Už je to strašně dlouhá doba, vzpomínky mám zamlžené. Tehdy mi ovšem přišlo, že tam trčíme ohromné množství času. A chvíli jsme tam opravdu pobyli. Mezitím nám docházel vzduch. Protože malá škvíra ve dveřích nestačila okysličovat to, co jsme vydýchali. Vlasy se nám potem začaly lepit k hlavě. Vzduch byl těžký a teplý. Ti, co stáli, se pomalu sesouvali k podlaze. Nikdo už se s nikým nehádal. Co budeme dělat, když nám vzduch dojde? Později začalo poblikávat světlo a výtah se s námi rozhoupal… S odstupem si říkám, že možná tehdy začali hasiči s vyprošťováním, že to byla pozitivní známka toho, že se konečně něco děje… Ale tenkrát? Připadalo mi to spíš jako znamení, že už nás možná dostat ven nestihnou. Že se ta kabina s námi utrhne… Poprvé a naposledy jsem se té myšlenky začala bát. Ani neumím popsat ten pocit, když se ty dveře konečně otevřely. Když jsem uviděla mámu, mohla se zase zhluboka nadechnout a stála na pevné zemi… Opravdu jsem čekala, že mě ten zážitek poznamená. Ale asi to pro mě bylo stejné, jako když jiní lidé spadnou z koně. Když znovu nasednete, strach prostě zmizí.

A do třetice si dáme tenhle příběh: Znáte takové ty staré, malé a prosklené komunistické výtahy oblíbené v panelácích? Elektrický vozík se do nich často sotva vešel. A jeden exemplář my zrovna na naší adrese měli. Bylo to období, kdy už mi vozík dosluhoval. Brzy nebyly, co bývaly. A tenhle výtah sebou po zmáčknutí jakéhokoli patra před rozjetím vždycky znatelně škubl. No jo, jenže tentokrát, jak sebou hodil, posunul o pár milimetrů i můj elektrický vozík - blíž ke dveřím. To znamenalo, že se podnožky na nohy svou spodní částí zasekly mezi dveře a kabinu výtahu. A když se výtah nenávratně rozjel, vozík to začalo otáčet nohama vzhůru. Téměř okamžitě se vysklil. A jediným důvodem, proč jsem si tenkrát pádem nezlomila vaz, či něco podobného, jak se vozík v malé kabině nakláněl dozadu, byla školní taška pověšená na opěradle zad. Ta zbrzdila pád a zabránila tomu, aby se vozík položil úplně. I tehdy mě z výtahu dolovali hasiči. A jediné, co si pamatuju, je, jak jsem jim pořád dokola říkala, aby při mém vyprošťování dali pozor na mou pravou ruku. Zdála se mi někde zaseklá, nebo pod něčím uvězněná… I tentokrát to dobře dopadlo.

Jako bonus: zrovna nedávno jsem jela pro změnu ve výtahu, který po celou dobu cesty vydával tak strašně skřípavé, bouchavé a všemožné jiné hlasité zvuky, že jsem měla dojem, že se snad musí seběhnout rovnou celý panelák, aby se podíval, co se to prokrista děje. Ovšem buď absolutně nikdo nebyl doma, nebo byli tak neskutečně zvyklí na ten šílený randál, že je to nechávalo stoicky klidné… Ale jako vážně, ani jedna zvědavá sousedka? Taková ta, co musí vždycky všechno vědět? Nezvyklý a nepříjemný pocit, tak bych tu cestu popsala. Ten rachot rval uši a já napůl přímo počítala s tím, že se ten výtah někde zastaví. Nechápu, že se to nestalo. Když jsem se konečně vypotácela ven, zařekla jsem se, že tímhle konkrétním výtahem už nikdy v životě nepojedu. A naštěstí taky nemusím.

Takže jak vidíte, já chápu lidskou obavu z výtahu. Je opodstatněná. Na druhou stranu je mi přes třicet, výtahem jezdím téměř denně a tohle jsou všechny nejdramatičtější zážitky, které s ním mám spojené, na jednom místě. Upřímně bych jich v průměru čekala mnohem víc, když mají lidé z výtahu takový strach. Samozřejmě, občas se mi stane, že se se mnou výtah někde zastaví, ale téměř okamžitě zase rozjede. Nebo se zasekne a rozjet se nechce. Ale to jsou tak nevýrazné příhody, že si je po čase ani nepamatuji.

Mám respekt z výtahů. Ale když nemáte na vybranou, naučíte se brát věci tak, jak jsou. Víte, že tam to riziko je, ale víte, že ho musíte podstoupit. Navíc s ohledem na výše popsaný počet incidentů v průběhu let to s tou nebezpečností nebude zas tak horké… Tak to zbytečně nedramatizujete a nemyslíte na to. Ale pak přijde někdo, kdo řekne, jeď sama, já se bojím. Čímž vám to dělá těžší. Dramatizuje celou situaci. A vy si říkáte, ty se bát můžeš a já ne? Kdybych řekla, že se taky bojím, co bys dělal, snesl mě na zádech? Když s vozíčkářem nebude chtít sdílet výtah, neříkejte, že máte strach. Řekněte, že trpíte klaustrofobií, že si chcete protáhnout nohy, že se tam nevejdete… Ale ne, že máte strach. Protože vozíčkář se taky může bát. Protože tím znásobíte jeho obavu. Protože když vás vidí odcházet, vypadá to jako scéna, kdy si s kámošem domluvíte skok z letadla, ale vy na poslední chvíli ztratíte odvahu. Jenže kámoše bez obav vystrčíte ven, aniž by k tomu on směl něco říct. Prostě to není hezký.