Co se Sacharin honí hlavou

Mám pocit, že je čas vám něco vysvětlit. Docela docela často tu u tématu svého handicapu narážím na to, že některá rampa se mi zdála moc prudká nebo nájezd vacharlatý… Když pominu to, že spousta nájezdů a ramp je skutečně náročnějších na zdolání, než by měly být (a lidé bez handicapu, kteří si to na mechanickém vozíku byť na chvíli zkusili, se na tom taky shodují a bývají překvapeni), musím zároveň přiznat, že jsem na jejich parametry nejspíš ještě trošku přecitlivělejší než je zvykem. Ale mám k tomu dobrý důvod.

V době docházky na základní školu jsem v jeden moment dostala elektrický vozík, který bych rozhodně nenazývala stabilním. Brzy jsme zjistili, že na každém nájezdu mě musí někdo přidržovat, protože se okamžitě převracel na záda. Naštěstí jsem ho měla jenom dočasně, ale i to stačilo. No a jednou jsem se takhle ráno vydala na cestu k základce. Žádné nájezdy tam nebyly, jen rovná cesta z polorozbitých kostek, tak jsem šla napřed. Jenže na poslední odbočce ke škole byl asi milimetrový výškový rozdíl v asfaltu na cestě. Nebyl to nájezd, jen takový hrbolek. Tak jsem prostě pokračovala v trase. Jenže… asi jsem ho přejela moc rychle, protože i ten milimetrový rozdíl vozík vyhodil dozadu a já se ocitla na zádech. Nemohla jsem dělat nic. Jen tam sedět v převráceném vozíku, děkovat bohu, že se mi nic nestalo, a dívat se na nebe s nohama ve vzduchu. Jo, ségra s mámou mě našly o pár minut později. A jako to mám ve zvyku, protože nic jiného se vlastně dělat nedá, zasmála jsem se tomu… Od té doby se ovšem, přestože jsem vystřídala milion jiných elektrických vozíků (nadneseně řečeno), prostě nemůžu zbavit opatrnosti. Protože pořád čekám, kde je ten bod, kdy se mi začne převracet i současný vozík. Takže co se nájezdů týče, bývám opravdu nedůvěřivá a ledacos se mi nelíbí.

Donedávna jsem si však naivně myslela, že vratkost elektrického vozíku je ten největší problém, na který u něj můžete narazit. Teda samozřejmě vám mohou přestat fungovat i elektrické přídavné funkce, ale jelikož jsou to přídavné funkce, takový bonus, aby mohl handicapovaný člověk ještě lépe fungovat, nepočítám je za základní problém. I električák, kde vám nebude fungovat polohování zad, vás doveze z místa A do místa B. Ovšem když je tak vratký, že se na každém nájezdu převrátí na záda, to už je problém.

Jenže můj známý mě vyvedl z omylu. Ne, že by bylo o co stát. Když si totiž on koupil nový elektrický vozík, stalo se mu něco, co mě totálně vyvedlo z míry. Ten vozík se mu doslova rozpadl pod zadkem a on přistál na silnici. (Mám takový dojem, že mi tehdy přímo vyprávěl, že zrovna přecházel ulici, ale mohl zrovna tak skončit prostě na chodníku, což je o něco lepší varianta.) Museli mu pomáhat kolemjdoucí a měl hrozné štěstí, že si nějak vážně neublížil. Vozík samozřejmě putoval do firmy na opravu. Ale jako rozumíte tomu, že opravdu nečekáte, že když si pořídíte úplně nový vozík, navíc na první pohled robustní elektrický, že se pod vámi rozpadne po pár jízdách? To by se nemělo vůbec stát. A když už, tak možná za pár let po prožrání rzí, nebo tak něco, ale tohle? Děkuji bohu, že ten můj se jenom převracel na záda. Já si totiž velice dobře umím lámat nohy a podvrtnout kotník.

Když už jsme zpátky u toho převracení, i můj současný mechaničák shodou náhod má tendence převracet se na záda. Odhaduju, že to bude tím, že je úzký a vyroben z lehčích materiálů… Blbý na tom je, že většina lidí mi to nevěří, dokud to sama nevidí na vlastní oči. Protože mechanický vozík přece nemůže být vratký, že? A pak mi do něj pomáhají sednout a on se jim začne kácet před očima… Ty překvapené výrazy stojí za to.

Navíc asistence, přátelé a vůbec všichni, kdo mechaničák za vás řídí, (já to nedělám, s jednou rukou to fakt nejde) mají tendenci ptát se mě, proč si na držadla u mechaničáku nepověsím třeba tašku nebo batoh. Viděli to jinde a přijde jim to jako fajn využití vozíku navíc. Jo, to je. Ale pominu-li fakt, že bych to stejně neudělala kvůli kapsářům, i bez nákladu navíc je ten vozík vratký… Což jedna moje kamarádka kdysi mileráda ignorovala a já se nechala ukecat. Za pár minut jsem skončila v náručí předsedy komise, který šel zrovna kolem, když se vozík začal kácet. Ne, že by mi tohle blízké setkání při absolutoriu nějak pomohlo. Ale to je jiný příběh…

Vratkost mechaničáku mi ovšem ve výsledku tolik nevadí, protože na něm trávím minimum času. Horší to v tomhle případě bývá s těmi, co mají mechaničák řídit…

Z letního tábora jsem si kdysi dovezla jizvu nad okem, když jsem marně svoji kamarádku přesvědčovala, že vozík není Formule 1 a nemá se mnou tolik řezat zatáčky. Řezala je dál a já jednu prostě nevybrala. Vylítla jsem z vozíku, popojela pár metrů po podlaze a na čele měla ránu, co potřebovala zašít. Zvláštní na tom bylo, že jsem ránu necítila, dokud jsem v zrcadle neviděla, že mám od krve půlku obličeje. A perlička na závěr - v sanitce se snažili odvézt od rány mou pozornost. Nebylo to vlastně potřeba, jen to pálilo, ale i tak jsem celou cestu do nemocnice ochotně zpívala hity kapely Lunetic.

Poučená z podobných zkušeností jsem velmi brzy začala být háklivá na to, kdo mechanický vozík řídí. Což nelibě nesla moje kamarádka. Nedokázala překousnout, že jsem jí to ještě nedovolila. Že jí nedůvěřuju. Hustila do mě tak dlouho, až jsem ustoupila. A vše zredukovala na nejdůležitější pravidlo: na konci každého obrubníku naklop vozík na zadní a teprve pak obrubník sjeď, nebo z vozíku vyletím. Úzkostlivě jsem jí to opakovala u každého chodníku, takže to pokaždé udělala. Ale byla podrážděná a bylo to znát. Já vím, odpovídala při tom. Tak jsem na tom následujícím konečně neřekla nic… A co udělala kamarádka? Sjela obrubník předními kolečky napřed, já to absolutně nečekala a já přistála na silnici na všech čtyřech. Jako by samo o sobě nestačilo, že jsem si odřela ruce a podvrtla kotník, milimetr přede mnou zastavilo bílé auto.

Jiné kámošce jsem před jízdou řekla, tak si to vyzkoušej, naklop vozík na zadní. Jí se to nějak popletlo v hlavě a s razancí mě zprudka postavila na přední. Tentokrát jsem to vybalancovala a zůstala sedět, ale myslím, že jsem překvapením zaječela.

Další kamarád taktéž zapomněl, že i při výstupu z metra má nejdřív mírně nadzvednout přední kolečka a přejet mezeru mezi metrem a nástupištěm po zadních. Přední kolečka to zaseklo v díře, protože jsou menší, a mě to vyhodilo hlavou dolů, takže jsem visela a dívala se do kolejiště. Nebojte, k úrazu nedošlo. Tehdy už jsem totiž byla nedůvěřivá a k mechaničáku se přivazovala páskem. Takže jsem sice pár vteřin visela hlavou dolů, ale kamarádi vozík vytáhli z díry a všechno dobře dopadlo.

No a poslední vzpomínka je trošku na okraj, protože nešlo o chybu řidiče a sebelepší pásek by mě nezachránil. Šlo o chybu v komunikaci, ale tematicky se sem hodí. S bývalým jsme společně vystupovali ze šaliny – ano, v Brně, kdyby to bylo v Praze napíšu tramvaj. :-) Měla jsem mechaničák. Čekali jsme, až se vysune elektrická plošina, aby se po ní s vozíkem mohlo přejet. Jenže řidič na nás trošku zapomněl a nic se nedělo… Tak se přítel rozhodl za ním zajít a připomenout se. Jenže já ho neslyšela a myslela si, že za mnou pořád stojí. Když se tedy vozík rozjel k otevřeným dveřím, prostě jsem si řekla, že se na tu plošinu rozhodl vykašlat a vyjet ze šaliny, jako by sjížděl z obrubníku, tedy po zadních. Jenže on za mnou nestál, vozík se rozjel sám a nekontrolovatelně mě to vyklopilo přímo na chodník. Skončila jsem v nemocnici, ale kromě modřin, šrámů a podvrtnutého kotníku (ano, už zas) jsem byla celá. Jen do druhého dne modro-žlutá a opuchlá s ovázanou nohou. A z kalhot mě málem (aspoň myslím, že jen málem) museli vystříhat. Přičemž dva dny po incidentu jsem letěla na dovolenou… Hurá. Mimochodem o pár let později jsem si podvrtla kotník přímo v den odjezdu na dovču. Asi karma.

Takže jo, nedůvěřuji tomu, že se se mnou električák nepřevrátí. Nedůvěřuji ani lidem, co řídí můj mechaničák. Jsem přecitlivělá na nájezdy a plošiny. Ale kdo by se mi divil? Do hrobu sice máme jít zhuntovaní, a věřte mi, že já na tom nechtěně docela dost slušně pracuju, ale zase nic se nemá přehánět. A ty pády slušně bolí.