Co se Sacharin honí hlavou

Já vám řeknu, letošní zimu si fakt užívám. Po sněhu v současnosti ani památky… A když už tu nějaký byl a sestra mi posílala fotky zasypané bílou peřinou, já zrovna v Turecku lízala zmrzlinu oblečená do trička… Jde o to, že jestli něco nemám ráda, je to sníh. Dost mi komplikuje život. Už odmalička. Vlastně kvůli němu obdivuji každého vozíčkáře, který se rozhodne celoročně fungovat jako většinová populace a bez problémů navštěvuje místo svého zaměstnání. Já jsem neskutečně vděčná za home office. Ten není závislý nejen na počasí, ale i na vrtoších elektrických a jiných vozíků.

Když se ohlédnu zpátky na to, kolik sněhu občas bylo schopno napadnout během zimních měsíců v mém bydlišti, celkem se divím, že jsem vůbec dochodila základní a střední školu. Ono se totiž do školy chodí dost blbě, když vám před vchod vašeho baráku napadá tolik sněhové nadílky, že mamka musí vstávat minimálně o půl hodiny dřív, aby to odházela lopatou. Jinak by s vozíkem nebylo možné projít. Nebo když vám na cestu od domova nahrnou sníh silničáři, kteří ten sníh odstranili odjinud a žijí v domnění, že zrovna tady u zadního vchodu nebude nikomu překážet… Většinová populace přeci chodí z domu předním vchodem. Ale hádejte, u kterého byla postavená nájezdová plošina pro vozíčkáře… Někdy jsme na to jednoduše neměli nervy a já zůstala doma.

Jindy zase, když už se vyhrabete ven, celou cestu do školy někam zapadáte, boříte se a někdo vám musí pomáhat ten vozík vytlačit. A tahají a tahají. Skoro jako v pohádce O veliké řepě... Nepředstavujte si ovšem sněhové závěje, vozík může začít hrabat na jakémkoli nečekaném místě. Občas stačí málo, aby byla kolečka na sníh a led krátká. Může vám to klouzat tak, že se bojíte, abyste z chodníku nevyletěli do silnice. Nejednou se mi stalo, že cesta byla natolik kluzká, že se mě (vozíku) sestra přidržovala v mylné domněnce, že kdyby to podklouzlo jí, tak to budu já, kdo ji podrží. Vozík je přeci těžký a stabilní, ne? Haha. Zatímco já doufala, že kdyby to uklouzlo mě, bude to ona, která vozík udrží na místě. Pravděpodobně bychom ale v obou případech stáhly tu druhou z nás s sebou a rozbily si čumák.

Nesnášela jsem zimní cesty do školy. A přestože sníh za oknem vypadá krásně a já se na něj ráda dívám s hrnkem čaje v ruce, jsme nepřátelé na život a na smrt, jakmile mám vylézt ven. Mamka vždycky po vyhlédnutí z okna a spatření prvních vloček prohlašovala, že má bílou depresi. A já tohle zdědila po ní.

Mám navíc ten problém, že jakmile krajinu zasype bílá peřina, všechno se mi slije dohromady. V tu chvíli se mi velice těžko rozeznává kupa sněhu od vyšlapaného bílého chodníčku. Tudíž nejenom, že si ten vozík dělá, co chce. Vy sami tomu moc nepomáháte, když nevidíte tu nejlepší možnou cestu kudy jít. Je tedy naprosto reálné, že sjedete z vyšlapané cesty do sněhové závěje jenom proto, že nevidíte ten rozdíl. A ostatní se budou divit, co to sakra blbnete. Neblbnete, jen jste prostě slepí.

Pamatuji si taktéž jeden konkrétní zážitek v Brně. Ani nebylo tolik nasněženo. Náměstí Svobody prostě „jen“ namrzlo a byl tam maximálně sněžný poprašek. Jenomže to klouzalo tak, že elektrický vozík se absolutně nedal ovládat. Doslova jsem bruslila na dláždění a mohla ječet jen: „Z cesty! Mně to nebrzdí!“ Zatímco dobrák kolemjdoucí se vozíku zezadu chytil a snažil se ho zastavit. Spíš to vypadalo, jako by se mě přidržoval a bruslil se mnou. Byli jsme jako dvojice altetů. 

A v Brně zůstaňme. Má totiž na zimu jednu nevýhodu oproti… například Praze. V Brně mají šaliny elektrickou nájezdovou plošinu. Určitě je to komfortnější pro řidiče. Nemusí totiž vystupovat ven z kabiny, aby plošinu manuálně vyklopili. Stačí jim zmáčknout tlačítko a ona vyjede sama. Jenomže je - zaprvé - o něco kratší než ostatní plošiny. Tím pádem nájezd je prudší a třeba pokud je zastávka do silnice a ne na chodník, vůbec se tam nedá použít, jelikož až na zem plošina nedosáhne… Druhá věc je, že v chladném mrazivém počasí snadno zamrznou a vůbec (nebo ne úplně) nevyjedou. Bylo běžné, že jsem musela přijít na zastávku aspoň o dvě šaliny dřív, než by bývala vyžadovala naplánovaná schůzka, protože existovalo obrovské riziko, že ta šalina odjede beze mě, že plošina začne stávkovat. A tak jsem čekala na další… A na další, než se nějaká umoudřila.

Ale zpátky domů. Předminulý rok mi pošťačka nesla v zimních měsících balíček. Byla jsem doma, jenomže ona po vzoru České pošty zazvonila a utíkala pryč. Abych byla férová, nevím úplně přesně, jak dlouho tam čekala. Ovšem vozíčkář nepřiletí k telefonu tak rychle jako člověk, co umí chodit. A než jsem se tam dohrabala, už byla v trapu. Venku sněžilo jako blázen, byla tam umrzlá sněhová břečka a já musela běžet na poštu jenom proto, že tato instituce na rozdíl od ostatních kurýrů většinou příjemci nevolá. Byla jsem neskutečně naštvaná. A vděčná za kámoše, co mi dělal doprovod… Snažila jsem se předtím na poště domoci opětovného doručení. Už, už to vypadalo, že mi vyjdou vstříc… Jenže já v pondělí musela jet dobrovolničit do Brna. A dotyčná žena mi sdělila, že když jsem schopná dojít v pondělí na nádraží, tak to zvládnu v úterý na poštu. Vážně, nekecám. Jaksi nepochopila, že na nádraží musím. Ale že každá cesta navíc je pro mě v tom marastu peklo na zemi a zbytečný riziko. A já přece nemůžu za to, že mi balíček nedoručili, když jsem byla doma…

Spousta zdravých lidí mi s ohledem na zimní měsíce napůl se smíchem říká, že bych si na ty kola měla pořídit řetěz, nebo přezout na zimní pneumatiky. Haha. Kéž by to šlo. Vážně by se to hodilo. Neměla bych si místo vozíku na zimu pořídit sněžný skútr?

Ale nejde jen o sníh. Nemám ráda zimu a studené počasí obecně. Jsem zimomřivá. A i v bazénu mi brzy modrají rty. Ráda o sobě říkám, že jsem takový medvěd. Jakmile začne být chladno, zima, sníh… tak zalezu a objevím se venku z bytu až na jaře. Loni i v rámci svého - každý den něco poprvé - jsem se ovšem hecla, že ven polezu, i když bude chladno, zima. Aby mi neutíkal život mezi prsty. A taky že jo. Byla jsem v O2 aréně i na vánočních trzích na Náměstí Míru… Ale popravdě, bylo to hlavně proto, že jsem měla štěstí, že nesněžilo. A když už, tak tam sníh nezůstal. Ve studeném počasí se ještě dokopat ven dokážu, ale ve sněhu? To už potřebuju hodně velkou motivaci. A stejně nadávám jako špaček.

Závidím všem vozíčkářům, co se zamilovali do nějakého zimního parasportu. Protože zatímco oni se na tohle studené období těší, já se uklidňuju jen tím, že zase přijdou Vánoce. Ale pokaždý, když si musím pod bundu oblékat svetr (nebo dva) a pod kalhoty ještě legíny, abych neumrzla (i když stejně mrznu), říkám si, že jsem se narodila fakt blbě… Ačkoliv mohlo být hůř. Letos na Nový rok ve Vídni byla taková klendra, že jsem po třech minutách venku měla pocit, že to vzdám, někde si tam lehnu na chodník a nechám se bez odporu metamorfovat do rampouchu. Až tak zlé to bylo. Ta zima, ne Vídeň celá. Ta byla naopak boží. A dala bych si to celé zase i s tou zimou. Co vás nezabije, o tom můžete psát.

No nic. Letos to vypadá nadějně, že by ta zima mohla být mírná. A kdyby náhodou ne a já skončila někde omrzlá, nebo zapadaná sněhem… dám vám vědět. Taky už se tak těšíte na jaro?