Co se Sacharin honí hlavou

Možná si myslíte, že život bez bariér končí zajištěním přístupu do budov, zbudováním výtahu a parkovacích míst pro vozíčkáře. Nebo spíš nad ničím dalším nepřemýšlíte… Jenže vylepšování prostředí kolem nás, jeho zvelebování tak, aby se s většinovou společností žilo dobře i menšinám, zde nekončí. Téměř nikdy nekončí. Stejně jako v životě samotném, se pokaždé najde něco, co bychom ještě mohli doladit. Budu se striktně držet lidí, kteří používají invalidní vozík, přestože by se podobný článek dal napsat na lidi s podprůměrným IQ, jedince zasažené slepotou, nebo třeba LGBT+ komunitu. A je skvělé potkávat osoby, co se o zvelebování snaží, lidi, jenž myslí na druhé.

Takovým příkladem budiž třeba skupina organizátorů stojících za největším knižním festivalem v České republice - Svět knihy. Když jsem tam byla poprvé před dvěma lety (a mně to přijde mnohem dávněji), jeho přístupnost a bezbariérovost buď nebyla žádná, nebo velmi diskutabilní. Hrozně mě to překvapilo. Obzvlášť u takhle velké akce. Například stánek s informacemi stál na kůlech, a byl celkově dispozičně řešen tak, že nemít u sebe kamarádku, ani se k žádným informacím se nedostanu. Ze všech těch bariérových věcí kolem mi tohle (kupodivu) uvízlo v hlavě nejvíc. Aby toho nebylo málo, obklopil mě nemilý pocit, že ostatní vozíčkáři přece ví, jak to s festivalem vypadá, a já jsem jenom naivně a zoufale neinformovaná, že tohle není místo pro nás. Protože každý vozíčkář, kterého jsem zahlédla, se tam nacházel s doprovodem. A na vozíku mechanickém, se kterým se dají lépe zdolávat překážky. Já ale měla vozík elektrický. Bylo mi smutno. Jsem knihomol od dětství a cítila jsem lítost nad tím, že si takovou akci nemůžu užít se vším všudy. Nakonec jsem se rozhodla přeci jen promluvit o mém problému s vedením festivalu, ačkoliv jsem to v hloubi duše dopředu považovala za ztrátu času. Nebyl to přeci zdaleka první ročník. Kdyby chtěli, je to bezbariérové dávno, běželo mi hlavou… Jenomže život je plný překvapení. I těch příjemných. A oni se mi skutečně omlouvali a snažili se mou maličkost dostat, kam jsem potřebovala. Ale to hlavní - do příštího ročníku vypadal festival úplně jinak. Alespoň z pohledu člověka na vozíku. Najednou se téměř všude nacházely nájezdy a celkově bylo prostředí lépe přístupné, včetně bezbariérových toalet. Bylo mi řečeno, že bezbariérovost byla to první, co řešili na poradě po konci ročníku 2022. A já jim to věřím. Protože jejich snaha byla rozhodně vidět. Takoví lidé mi dokazují, že když se chce, tak to jde. A bez řečí. Mimochodem, další ročník se koná shodou okolností zrovna teď od 23. až do 26. května 2024 – a já tam budu konkrétně v neděli.

Naproti tomu, ne vždycky to jde tak hladce. A jednou z nejtěžších věcí je zjistit, že někdo vám naservíroval problém tam, kde ho absolutně nečekáte. Letos se mi kolem mých narozenin (ještě ke všemu) povedlo něco zcela výjimečného. Vyhrála jsem totiž v soutěži lístky na koncert. Jestli chcete jásat tak, jak jsem tehdy jásala já, tak s tím ještě chvíli počkejte… Tady totiž nastává to ale. Abyste rozuměli situaci… Vždycky, když máte v nějaké soutěži jako výhru lístky, je pevně dané a neměnné, jaká jsou to sedadla. V běžné situaci má tohle opatření samozřejmě logiku. Protože kdyby to tak nebylo, mohl by například na pokladnu přijít člověk a říct: „Já jsem pan Novák, vyhrál jsem lístky do 15. řady, ale koukám, že ve 3. je ještě volno, tak mi to vyměňte.“ To samozřejmě nejde. Protože každá řada nabízí svou vzdáleností od pódia trochu jiný zážitek a mohou se lišit i ceny sedadel. Člověk nesmí být hamižný a být rád za to, co má. Jenže stejná logika za mě trochu dost pokulhává u lidí na vozíku. Oni přece normální sedadlo nevyužijí, i kdyby tisíckrát chtěli. Většina z nich není schopná si na něj sednout. A přesně proto existují ve většině budov místa, odkud mohou pořádanou akci sledovat. Místa pro ZTP/P, místa pro vozíčkáře. Čekali byste, že ani jemu lístek nevymění? Já vím, já vím, je to blbá soutěž. Ale nejmenovaný prodejce lístků (protože se maličko obávám, že u jeho konkurence by to bylo bývalo podobně těžké, a nechci ho tak vůči konkurenci zbytečně poškodit) tím dává signál, že pro vozíčkáře je něco jako blbá soutěž nedostupná věc, že je jiný a má smůlu. Ptám se ovšem proč. Proč by se vozíčkář nemohl radovat z výhry jako všichni ostatní. Nebo proč by ho s sebou někdo nemohl vzít jako svůj doprovod? Třeba vaši invalidní babičku na koncert vážné hudby, nebo nemocného syna na představení Michala Nesvadby. Proč, když místa pro vozíčkáře existují a nikdo jiný než oni je nevyužívá? Samozřejmě za předpokladu, že taková místa jsou na dané akci ještě volná… A ano, na koncertě, na který zde vzpomínám, volná místa byla. Vím to i proto, že mi paní ze zákaznické podpory natvrdo oznámila, že prý nechápu situaci, že mi nic nevymění a jestli chci místo pro vozíčkáře, mám si ho koupit. Vím, že se nejspíš jen řídila pokyny společnosti, ale celá ta komunikace s ní na mě působila hrozně nelidsky a neempaticky. A vypustit do éteru informaci, že i když jste dva lístky vyhráli, máte si třetí koupit, jen proto, že jste invalidní, bylo hrozně cynické. Obzvlášť proto, že vy o výměnu nežádáte, poněvadž si chcete vymýšlet a vytřískat z toho, co to jde. Ale proto, že nemáte jinou možnost… Takže z nečekaného dárku k narozeninám se stala noční můra. Oni prostě odmítali uznat, že v tomhle případě by měla existovat nějaká ospravedlnitelná výjimka zpravidla, kterou si nevycucávám z rozmaru. Už jsem se začala smiřovat s tím, že lístky nevyužiju.

Ale překvapím vás, protože pohádka má šťastný konec. Zakročil totiž Luxor, přes kterého jsem ty lístky vlastně vyhrála. Nepožádala jsem o pomoc hned, protože mě opravdu nenapadlo, že něco takového bude tak velký problém. A podle mého názoru daného prodejce lístků přesvědčil hlavně on. Díky této přímluvě lístky skutečně vyměnili. Netuším, jak moc museli bojovat a co přesně udělali, ale udělali to. A svět se na chvíli stal zase o něco rovnoprávnějším místem.

Spousta přátel mi pak gratulovala se slovy: „Tak si užiješ koncert, to je super. Mám za tebe radost.“ Ale já si uvědomovala, že po celou tu dobu toho boje mi šlo o výhru samotnou čím dál tím míň. Výhra zhořkla a vlastně jsem přemítala, zda tam vůbec chci ještě jít. I přesto jsem bojovala a psala maily dál. Proč? Protože někdo bojovat musí. Někdo musí ukazovat na nedostatky a říct: „Takhle by to nešlo. Tohle by se mělo změnit. Tady to můžeme vylepšit.“ A já celou dobu myslela na to, kolikrát asi přede mnou se mohlo stát, že tomu náhoda chtěla a nějaké lístky vyhrál vozíčkář. A že to třeba vzdal, když mu řekli ne, a nakonec si tu akci ani neužil. Představovala jsem si, kolikrát někdo lístek vyhrál a toužil s sebou vzít handicapovaný doprovod. A nakonec to neudělal. Kvůli tomuhle mě to štvalo. Kvůli tomu jsem psala dál. A předstírala vnitřní sílu, ačkoli jsem z toho dávno byla otrávená a vyčerpaná… Celá situace mi brnkala na nervy, protože šlo o takovou drobnost jako vyměnit lístek a oni s tím měli takový problém.

Pořád jsem myslela na výše zmíněný knižní festival a říkala si, že tady chci uspět také a přesvědčit je, aby to pro vozíčkáře, co přijdou po mně, už nebyl problém - aby si mohli vychutnat výhru… Ehm… Koncert jsem si já sice užila, ale přesvědčit je o natrvalo zavedeném pravidle nejspíš nepovedlo. Byla jsem jen otravná výjimka. Já jen doufám, že když to šlo jednou, že když nastane druhá podobná situace, už to třeba půjde lépe. Doufám, že to byl první krok lepším směrem… Chci vám současně vzkázat - pokud se do podobného momentu dostanete vy, bojujte. Bojujte za to, abyste s sebou mohli vzít kohokoliv chcete a s jakýmkoliv handicapem. Myslím, že je to maličkost, kterou si ale takoví lidé zaslouží. Protože vyměnit lístek není těžké a jak vidíte, jde to.

Naštěstí jsou ovšem lidé různí. A na počet těch, co před vás bariéry házejí, existuje množina lidí, kteří je odstraňují, aniž byste o to požádali. Nebo se vůbec odvažovali doufat, že o něco takového požádat smíte. Není to tak dávno, co jsem měla v plánu jít se podívat na přednášku do havlíčkobrodského muzea. Ale jelikož jsem tam snad ještě nikdy nebyla, potřebovala jsem vyzjistit, zda vůbec mají bezbariérový přístup. S paní na telefonu jsem chvíli komunikovala a ona mi později řekla, že si to ověří u ředitelky a dá mi vědět. Po pár minutách mi zavolala zpět s informací, že jsou schopni zajistit mi nájezd do muzea, tudíž přístup není problém. Pokračovala ovšem tím, že přednáška je někde dole ve sklepě, či kde, a sestupuje se tam samozřejmě po schodech. Už jsem se nadechovala k tomu, že jí tedy poděkuji za snahu, řeknu že mě to sice mrzí, ale co se dá dělat… Když v tom dodala, že se rozhodli tu přednášku přesunout do jiného sálu, abych se jí mohla zúčastnit. V tu chvíli mi totálně spadla brada. Protože to udělali sami od sebe, já je o to nežádala. Já byla připravená přijmout fakt, že se tam prostě nedostanu. Spolknout zklamání. A oni mi zajistili nejenom nájezd do budovy, ale přesunuli celou akci. Prostě jen tak. Byla jsem z toho mile překvapená a skoro až dojatá… Jak krásně by se na světě žilo, kdyby takhle ochotní a empatičtí byli všichni. Ještě jednou díky paní ředitelce.

Jenže bohužel takový samozřejmě všichni nejsou. Takže pak přijdete před brněnské KFC, které vždy disponovalo plošinou pro vozíčkáře (a minimálně před pěti lety se aktivně používala – ano, nebyla jsem tam dlouho) a mladá dívenka vám poví, že tam pracuje krátce, ale že vůbec neví o tom, že by tam nějaká taková plošina byla. Odběhne se poradit s vedoucím, načež se vrátí s tím, že on taky neví, kde se taková věc nachází. A že se tedy asi ztratila a teď tam prostě není. Takže z budovy, kterou dlouhé roky považujete za bezbariérově přístupnou, se najednou stává jen další nedostupný krám. A to kamarádce ještě chvíli před tím povídám: „Stavíme se hned v KFC na nádraží a počkáme na objednávku venku, nebo se trochu projdeme a sedneme si dovnitř? Načeš po té evidentně rozhodla, že se trochu projdeme a posedíme tam… No… tak jsme se trošku prošly a stejně čekaly venku. Já vám něco povím, jsem zvyklá na to, že obsluha všude možně ztrácí klíče od plošin a výtahů pro vozíčkáře. Klíče jsou malé. Někomu se předají se spoustou jiných klíčů, kdovíkam se založí… Ale ztratit celou nájezdovou rampu? Ona není zrovna malá… To jsem tedy ještě nezažila. A přiznám se, že mě to natolik překvapilo, že jsem to slečně ani nevěřila. Inu, všechno je jednou poprvé.

Těmito příklady se snažím sdělit velice jednoduchou věc. Nesnažím se nikoho očernit, či mu udělat reklamu, ale ukázat, že to, jak se nám ve světě žije, je o lidech. Není důležité číslo století, ale postoje lidí kolem vás. Když budeme mít kolem sebe milé, chápavé a ochotné lidi - žít se bude všem lépe a s radostí. Když kolem sebe budeme mít naopak tvrdohlavé, neempatické a neochotné jedince - ten pokrok a životní úroveň se může klidně zastavit, anebo dokonce udělat i milion kroků zpátky. Nebuďte ti neochotní. Pomáhejte lidem kolem vás, aby se jim žilo lépe. Pomáhejte jim překonávat a odstraňovat bariéry. Každá maličkost se počítá. Snažte se zohledňovat jejich potřeby. Protože nikdy nevíte, kdy se to bude hodit i vám.