Co se Sacharin honí hlavou

Myslím, že se mnou budete všichni souhlasit, když řeknu, že jestli něco člověk s fyzickým handicapem potřebuje pro svoji lepší samostatnost, bude to invalidní vozík. (Pro upřesnění: ano, mám na mysli handicap, který vám znemožňuje chodit.) A naštěstí v naší zemi ještě pár věcí funguje správně, a tak si takový človíček může o vozík dokonce zažádat pojišťovnu. No není to krásné? Jistě, že je. Díky bohu za to. Ale pominu-li fakt, že vyřídit onu záležitost na pojišťovně stojí občas jedny nervy a plno papírování, to že vám něco dá pojišťovna, ještě neznamená, že bude vše bez problémů a zalité sluncem...

Píše se podzim 2015. Dočkala jsem se a v mém pokoji stojí nový elektrický vozík. Jsem nadšená, protože jako vždycky vypadá krásně a já se těším, až si na sebe zvykneme. Ono totiž pokud to náhodou nevíte, s elektrickým vozíkem je to vlastně jako s autem. Vesměs jsou všechna se stejná, ale zároveň každé jiné. Jinak citlivé, mají podobné a přece odlišné rozměry, někdy i funkce a tak. Tudíž si na něj chvíli zvykáte a učíte se s ním zacházet. A já si zvykla. Na to že se pomaleji rozjíždí, sedadlo mám blíž k zemi… Zdálo se, že vše je v nejlepším pořádku. Až do onoho dne.

Mířila jsem zrovna do práce. Podzim byl v plném proudu k zemi se snášelo listí... A já najednou celkem nechápavě zůstala zírat na ukazatel baterie. Byl ve spodní polovině a pořád klesal. Nedávalo to smysl, protože jsem ho ráno sundávala z nabíječky a nabíjel se celou noc. Vím to, protože když jsem odcházela z domu, baterie byla plná. Ale při pohledu na málem vybitou baterii mi hlavou bleskly okamžiky, kdy se mi zdálo, že se mi dotyčná vybíjí nějak rychle. Jenže na baterii u vozíku nemáte úplně přesnou tabulku, jelikož vybíjení záleží na ujetých kilometrech, terénu, ale i počasí, nebo třeba tomu, jak moc kdy používáte zabudovaná světla nebo elektrické polohování, nepřikládala jsem tomu význam. Až do té doby jsem prostě věřila tomu, že se vozík namáhal více, než jsem si uvědomovala. Ale aby se mi vybil do více než poloviny při jedné cestě z domova do práce, a to jsem tam ještě ani nestačila dojít, to už byl jasný ukazatel toho, že něco je špatně.

Mimochodem už jste někdy vysvětlovali šéfové, že jste zrovna na cestě do práce, ale v zhruba polovině cesty jste zjistili, že se prostě musíte otočit a jít domů? Taky vám to zní tak blbě? Jasně, jasně, dodáte, že máte vybitou baterii, tedy skoro vybitou, a že nemůžete zaručit, že i pokud byste do práce došli, dorazíte i zpátky domů, ale i tak. Párkrát se mi mihlo hlavou, že to prostě risknu. A následně jsem si představila, jak mě domů s vybitou baterií táhnou hasiči… A namísto toho dodala, že za to vážně, vážně nemůžu, protože ten vozík byl nabitý, když jsem ráno odcházela… No, můžu vám říct, že přestože to nebyla moje vina, ještě teď se cítím pořádně trapně a rozpačitě. Přece jenom to zní trochu jako ta nejblbější výmluva na světě. Kdybych si aspoň pamatovala, jak jsem s tím vzniklým volným dnem naložila…

Nicméně jestli mi bylo mírně nepříjemné vysvětlovat celou situaci u mě v zaměstnání, návštěva technika, který měl zjistit, kde je problém, mě tenkrát vyloženě naštvala. Nechápejte mě špatně, až do té doby a nikdy potom jsem s nikým z dané firmy neměla žádný problém, ale pan technik byl tehdy skálopevně přesvědčený, že baterie se nadměrně vybíjí proto, že s vozíkem neumím zacházet a špatným nabíjením jsem si ji sama poškodila. A v podstatě celou návštěvu se mnou poprvé a naposledy jednal jako s idiotem (nespíš nezáměrně) a snažil se mě dotlačit k tomu, abych se mu konečně přiznala, že je to celé moje vina. Nepovolila jsem, jenže moje několikanásobné - to není pravda, dělám vše přesně tak, jak mi tu teď říkáte - pro něj prostě nebyla odpověď. Vám by to nelezlo na nervy?

Místo toho ale firemní testy prokázaly, že je ve vozíku baterie vadná. Tedy jedna ze dvou – jsou tam dvě -, ale její poškození způsobilo, že se ta druhá nepřiměřeně namáhala a to vedlo k dnešnímu článku. Dál můžeme příběh zkrátit - prostě se tam daly obě nové a tradá vozík fungoval, jak měl. A byl to můj spolehlivý parťák, já si ho nemohla vynachválit.

Proč vám o tom celém ale píšu? Protože se započal rok 2022 a já stála před rozhodnutím, jestli si zažádat o elektrický vozík nový. Nárok na něj totiž máte (a sem tam se to mění) každých 7 let. A co si budeme povídat, když něco používáte denně a za každého počasí, to opotřebení je znát. Baterie, brzdy, vzorky na gumách... Ale jak jsem taky řekla, každý vozík je jiný a za těch sedm let si na svého společníka prostě zvyknete. Nechce se vám to měnit a začínat zase nanovo. Srovnávat v hlavě výhody a nedostatky oproti předchozímu modelu, bát se případného zklamání... Ale co je nejdůležitější, od incidentu s vadnou baterií vozík fungoval jako báseň. Byla jsem spokojená. Proč měnit něco, co funguje?

„Kvůli opotřebení a bezpečí,“ trval na svém taťka. Ne, že by neměl pravdu, ale...

„Co když budu mít zase smůlu a dovezou mi ho s chybou?“ nedala jsem se. „Tenhle vozík funguje a...“

„To se nemůže stát. Dvakrát za sebou?“ uklidňoval mě. A vlastně nejen on. Vždyť jaká je pravděpodobnost... Inu...

Nechala jsem se přemluvit a nový vozík mi schválili. Taky dovezli a já se na něj posadila. Byl užší, měl víc elektrických funkcí a já se docela těšila, až si ho pořádně vyzkouším. Zkoušela jsem ho sotva hodinu (po odjezdu obchoďáka), když mi přestala běžet jedna elektrická funkce. Takže uběhlo sotva 60 minut, než jsem volala firmě, že mám problém. Nádhera, ne? Pro úplnost dodám, že jsem později volala znovu, že už se tam ta funkce zase objevila. A po půl hodině volám zase, že je opět pryč. Když se to opakovalo ještě jednou, se smíchem jsme se domluvili, že tak či tak to není normální a sjedou se mi na to celé co nejdřív podívat.

Ale osud si zřejmě řekl, že když už mám domluvenou technickou kontrolu, chtělo by to větší odvaz, než výpadek elektrického zvedání nahoru. A tak se stalo, že jsem vozík večer poslušně zapojila do nabíječky (ačkoli nebyl úplně vybitý) a ráno vytřeštěně zírala, jak mi na ní svítí kontrolka CHYBA. Snažila jsem se paniku zatlačit do podvědomí. Může být vadná nabíječka a nemusí to znamenat nic vážného. Přesto v návodu psali, že když se tohle světýlko rozsvítí, má se zavolat technikovi. Poslechla jsem. Do dneška ovšem přesně nevím, co to vlastně znamenalo, protože nabíječka se od té doby zdá naprosto v pořádku. Jisté ale je, že když jsem toho rána na vozík usedla, zjistila jsem, že nejede. Respektive on jel, ale maximálně takovou hlemýždí rychlostí, že i lenochod by mě možná časem předběhl. Hlásila jsem tedy povolaným hlavám telefonicky už třetí problém. Vidíte tu ironii? A prý, že se to nemůže stát…

Vedlo to tedy k tomu, že jsem vozík neměla ani 24 hodin a už ho jako nepoužitelný a nepojízdný vezli na opravu. A největší sranda na tom byla, že vozík nakonec jel až zpátky do Německa, kde ho vyrobili, protože tady prostě nemohli přijít na to, co je špatně. A já ho neviděla ještě nějakou dobu.

Nicméně dnes už vozík funguje. Ale ač bych chtěla a mohla skončit duhou a jednorožci, (přesně v téhle části příběhu) nedá mi to. Musím dodat, že vozík je pojízdný, to ano. Ale zkonstruovaný tak, že mi jeho šrouby při dlouhodobém sezení způsobují modřiny a odřeniny na noze. Poslala jsem fotky dokonce i firmě a přistoupila k vlastnímu (nikoli invazivnímu, neměním tedy vozík jako takový) řešení. Není to dokonalé, taktéž to sem tam bolí, ale už ne tolik. S tímhle parťákem se tedy asi budu sžívat o trochu dýl… No co, ještě mám na to necelých sedm let.

Dodám jen, že tenhle článek není útok na firmu, která mi vozík dodává, ani na tu, co je vyrábí (ačkoli by vážně neškodilo, kdyby provedli menší úpravy). V dlouhodobém vzájemném vztahu jsem s firmou (firmami) naprosto spokojená a vždycky mi dokázaly pomoct a vyjít vstříc. Alespoň lidé, se kterými jsem se setkala já. Šlo mi jen o to poukázat na jeden z problémů, který člověk, jenž něco jako elektrický vozík nepotřebuje, nikdy nebude muset řešit. A možná by ho něco takového nikdy ani nenapadlo - o tom přesně tahle rubrika je.

Audioverze článku ZDE