Co se Sacharin honí hlavou

Je to šest let, co jsem se s vámi podělila naposledy o to, jaký je můj život s kočkou… Můj malý tasmánský čert, jak jí přezdívám, pořád žije. Hodně jsme toho spolu prožily a prožíváme. Ale vlastně už tak není úplně moje. Nebo spíš ne tak docela.

Bylo totiž období, kdy jsem se i s kočičkou přestěhovala k rodičům. A když jsem se pak stěhovala znovu, bylo mi líto nechat tam tátu samotného. Přeci jen byl na nás zvyklý docela dlouho. A tak jsem tam svého tasmánského čerta nechala. Ona totiž miluje mužské pokolení a přilnula i k tátovi.

A jak to bylo s ním? Abyste to pochopili, můj otec celou dobu vykřikoval, že zvířata v domě nechce, natož pak kočku, a že si ji můžu rozhodně vzít s sebou… Vzala bych, nemám s tím problém. Až na to, že pak ho načapete, jak ji chová v náručí (ode mě se ta malá mrška chovat nenechá) a u toho mumlá: „Já bych tě tady nepotřeboval, já bych tě nechal odejít. Ale tobě se nechce, viď? Co bys tam dělala, v novém bytě, viď?“ Co na to jako říct.

Takže moje kočičí slečna tráví týden s mým tátou a o víkendech je chodím navštěvovat. Někdy je ráda, že mě vidí. To mi pak okamžitě mi vyskočí do klína a nechá se drbat. Jenže nezapomínejte, že je pořád strašně urážlivá. Má pocit, že mě neviděla příliš dlouho? Má pocit, že jsem přišla v nevhodnou dobu? Nebo že mě čekala už v pátek, ale já dorazila až v sobotu odpoledne? To pak předstírá, že do bytu vůbec nikdo nepřišel. Maximálně po mně vyčítavě koukne a jde si po svých. Na jméno vůbec nereaguje a mnohdy nezabere ani kartáč! Přitom kartáčování kožíšku miluje! To se potom přijde většinou pomazlit až večer - ke mně do postele. A od té chvíle jsme zase kamarádky. Jupí.

Máme spolu takový menší rituál. Jakmile vlezu do koupelny, ona jde za mnou. A zatímco si hovím ve vaně, čeká buď na židli u ní, nebo si zaleze na kupu prádla pod umyvadlo. Pak je tu ještě třetí možnost, že se usadí přímo na vaně a pokusí se přelézt za mnou po mých kolenou, co trčí nad hladinou. Nějak nechápe, že to není dobrý nápad. Je vždycky nespokojená, když jí tenhle manévr zakazuji a rozmlouvám. Někdy se urazí natolik, že prostě odejde z koupelny a pak se zase musíme udobřovat.

Já to samozřejmě dělám kvůli ní… kdyby aspoň měla ráda vodu, ale… ta malá blbka ji nesnáší! Jednou totiž spadla do vany, když v ní pozorovala plovoucí vánoční kapry. Hrozně ji to fascinovalo. Říkávali jsme tomu, že se chodí dívat na televizi. Ale byla až moc zvědavá a pořádně tam zahučela. Kapři jí totiž onen hovězí nápad přijít k nim na návštěvu nerozmlouvali tolik jako já… Dnes už se raději kouká z okna.

Aby toho nebylo málo táta dostal jednou spásný nápad, že se ji pokusí vykoupat. Myslím, že to bylo ještě před incidentem s rybičkami, ale i tak to nedopadlo dobře. Vystřelila z vany rychlostí blesku a táta měl velké štěstí, že ho nepoškrábala. Od té doby v koupelně s tátou nevydrží. Asi se bojí, aby nechtěl pokus zopakovat… Ale když jsem tam já, vydoluje ze sebe kdovíkde zbytky odvahy a snaží se dorazit za mnou. Je to neuvěřitelná oddanost, nebo příznaky šílenství? Sama nevím. Má snad dojem, že jí ve vaně budu česat kožíšek? Já si chci jen v klidu umýt vlasy.

Minule jsem psala o tom, jak mi taťka kočku zkazil. Protože když jsme si ji ex-přítelem dovezli z útulku nejedla nic jiného než granule. Vyhovovalo nám to, protože nežebrala. Ale mému tátovi už tolik ne, jakmile ji měl na hlídání. On podstrojuje všem… Lidem i zvířatům. Nakonec ji naučil vzít si sem tam kolečko salámu. A mně jednou dokonce lízala mazací sýr přímo z rohlíku! Drzoun. Ale jak rychle tyhle manýry vznikly, stejně rychle zase naštěstí odezněly. Dožaduje se sice vždycky toho, aby mohla nakouknout a očichat, co jíte, ale pak o to ztratí zájem. Prostě není nad granule. S jednou jedinou výjimkou. A tou je uzená makrela, kvůli které se dokonce naučila panáčkovat, aby dostala své sousto. Ne že by panáčkovala na povel, spíš žebrá a snaží se na sebe upozornit. Ale je to vážně boží.

Letos slaví neuvěřitelných 11 let. Ne proto, že by to nemohl být věk, kterého se kočky běžně dožívají. Jen mi, když se ohlédnu zpět, přijde neuvěřitelné, co se za těch 11 let událo a změnilo. A že ona u všeho byla, prožila to se mnou. Že už je to tak dlouhá doba, ale zároveň mi to přijde jako včera, co mi sebevědomě skočila do klína a vybrala si majitele. Odpusťte mi trochu nostalgie, ale já v ní vidím pořád to malé kotě, ačkoliv by teoreticky měla být už starší než já. Jak se ta sakra mohlo stát?!

Nedávno jsem měla opět silnou tendenci, že se svou malou tasmánskou čertici vezmu zpátky k sobě. Ona stárne a dělá větší nepořádek. Taťka stárne a mění se v trošku většího bručouna. Občas na ni dost hlasitě nadává. A víte co mi nakonec řekl? „Nech mě nadávat, já si potřebuju ulevit. Víš, jak ty nadáváš při práci?“ (A já nadávám hodně, protože když děláte s lidmi, potřebujete ve volných chvílích upustit páru, abyste se mohli usmívat na toho následujícího nevraživce.) „Tak já to mám úplně stejně s kočkou. Mně nevadí ta kočka, mně vadí ten bordel!“ Takže bylo vymalováno a v noci spolu zase spali v posteli…

Tahle kočka už není tak úplně moje, jako spíš naše. Nemohla bych být bez ní a přijít o společné víkendy. Zbožňuju tu malou ďáblici v rouše kočičím. Nemám ovšem ani to srdce vzít ji mému tátovi. A ona sama přece taky nikam jít nechce, vzpomínáte?