Co se Sacharin honí hlavou

Když jsem si posledně v rámci přípravy na “Život s kočkou 3” pročítala své doteď publikované zvířecí články, došlo mi, že jsem spoustu času věnovala právě oné kočičí královně, která nedávno zemřela. Ale o mé první kočce (po odchodu od rodičů myslím, já totiž pocházím z rodiny kočkomilů), té - která podle mě byla nejlepší na světě – jsem toho zatím moc nenapsala. A ta si rozhodně zaslouží, abych to napravila.

Všechno to začalo dost nenápadně a nečekaně. Odněkud jsme s přítelem tenkrát zrovna přijeli. Byli jsme unavení po cestě a těšili se domů. Žádné velké ambice na změny v našem životě jsme rozhodně neměli. Zaparkovali jsme pod stromem, když tu on si všiml, že právě na tom listnáči nad námi naprosto žalostně mňouká malé kotě. Odběhli jsme domů odložit věci a při tom debatovali, co s nastalou situací. Zavolat hasiče? No, zachraňovat kočky z ulice bylo vždycky moje druhé jméno - kdybych mohla, pravděpodobně už na tom stromě dávnou jsem, abych jí vysvobodila. (A pak by nás taky velice pravděpodobně musel někdo dostat dolů, protože bych ztuhla z té výšky.) Jenomže sama vyšplhat na strom upoutaná na vozík naštěstí nemůžu. Tak jsem na přítele upřela štěněčí oči a učinil tak on. Položil mi ten třesoucí se uzlíček černobílé srsti do klína a začalo nerozlučné přátelství. Bylo mi ho později trochu líto. To on přeci fyzicky tohle zvířátko sundal ze stromu a zachránil, takže se právem považoval za hrdinu příběhu. Jenže kotě od prvního momentu přilnulo ke mně. Od první vteřiny, kdy se stulilo do klubíčka v mém klíně. A ta láska byla vzájemná.

První noc jsme ji plánovali nechat v krabici, která byla vystlaná mým červeným svetrem. Měla tam zůstat, dokud ji nezkontroluje veterinář. Oba jsme se obávali blech a tak. Zároveň jsem ji ale nechtěla nechávat samotnou, abych ji znovu netraumatizovala izolací v neznámém prostředí. Jen bůh věděl, co měla za sebou. Takže krabice zůstala v ložnici. A jakmile jsme usnuli, kočičí slečna toho využila. Tajně v noci přelezla ke mně pod peřinu (doslova) a přitiskla se mi k nahému boku. Přišlo ráno a já si dodnes pamatuju ten šok a úlek, když jsem ji u sebe objevila. Byla ke mně tak přitisknutá a tak nehybná, že jsem se bála, jestli jsem jí ve spánku neublížila. V první chvíli jsem se skutečně domnívala, že tajné ponocování pod mojí peřinou nemohla prožít bez toho, abychom ji já, nebo přítel nezalehli. Vždyť se stačilo špatně pohnout… A ona byla opravdu drobounká. Ale když jsem do ní lehce šťouchla, roztomile se protáhla…

Dalo by se očekávat, že bude podobné uspořádání chtít neustále. Ale opak byl pravdou. Ona se otrkala velice rychle a v noci začala výrazně řádit. Nemohli jsmě ji nechat ani mimo ložnici, nebo by byt do ráno byl vzhůru nohama. Nakonec jsme ji zavírali do koupelny. Možná to zní krutě a barbarsky, ale přes počáteční protesty a mňoukání si na to zvykla. Měla tam klid a hrobovou tmu na spaní a pár metrů čtverečních, kde se případně mohla vyblbnout. Maximálně ale shodila pár sprcháčů místo vázy. Někdy jsme ji tam zavírali, i když jsme si šli na chvíli někam odskočit. Měla tam jídlo, záchůdek… A my se nemuseli bát demolice bytu. A kolikrát tam i sama v poklidu odkráčela, když jí přítel podržel dveře a pak je za ní zavřel.

Ale poďme od koupelny do kuchyně. Hrozně ráda se schovávala za kuchyňskou linku. Byl tam takový šíleně úzký prostor. Jenže pak byl problém přinutit ji, aby šla zase ven. A já se v době, kdy tam byla, neodvažovala používat troubu, aby si o ni neublížila, až bude horká, nebo se kolem ní nebála projít ven… A kdy vylezla ze svého úkrytu? Jedině tak, že jsem na ni já sama několik minut volala. To fungovalo. Přítel by se mohl stavět na hlavu, ale kvůli němu by nehnula ani barvou. Taky kvůli tomu asi trochu žárlil. Ale ona prostě byla moje miminko. I když k veterináři jsme chodili společně a žrádlo jí dával on.

Párkrát jsme ji vzali na procházku na kočičím vodítku, ale brzo jsme zjistili, že ho nepotřebujeme. Byla natolik způsobná a fixovaná na nás, že jsem ji mohla bez vodítka mít venku na klíně. Fakt. Buď jen tak, nebo v nějaké kabelce, podobně jako psa. Když měla špatné dny, klepala se v ní strachy, až celá kabela vibrovala. Tehdy jsem ji hladila v polouzavřené tašce jen s otvorem na dýchání, aby se uklidnila. Když měla dobré dny, vystrčila ven hlavu a zvědavě všechno obhlížela. V očích měla nadšení. Ale že by utekla? Že by mi seskočila z klína? Nikdy. Vždyť byla lepší než pes. A to bez výcviku. Spíš si ze mně občas dělala prolejzačku. Třeba když se snažila vyšplhat mi z klína na rameno jen proto, aby dosáhla na můj párek v rohlíku, který jsem záměrně držela výš, a ona si z něj mohla taky ukousnout sousto. Ale většinou byla hodná, nedělala problémy. Jen ladně seděla a dívala se. Podobně jako když vezete psa v autě. Já byla její auto.

Dokonce jsme spolu byli i nakupovat v Kauflandu. Všechno ji tehdy zajímalo a stále někam otáčela hlavičku… Prodavačka u salámů z ní tehdy byla natolik hotová (a chápu to, jak často v supermarketu potkáte kočku, co sedí někomu poklidně v klíně) že jí věnovala kolečko šunky. Jeden z mých top originálních a roztomilých zážitků… Projeli jsme se spolu také vysokopodlažním autobusem. Vysokopodlažním proto, že zrovna jiný nejel. A přítel tam nás dvě i s mechaničákem vynesl. Ona se zvědavě se rozhlížela jako vždycky a celý autobus z toho měl svátek. Tentokrát pamlsek nedostala, ale zato mě celou cestu zpovídali, jak se jmenuje, kolik jí je, jak to, že neutíká… A já o ní mluvila ráda. Byla jsem hrdá na to, jaká je. Jak úžasná.

Tohle kotě si vystačilo s málem. Její nejoblíbenější hračka? Vatová tyčinka do uší. Stejně tak si dokázala vyhrát i s roličkou toaletního papíru. A s obojím je pohřbená. Neměla hory kočičích hraček, protože je nepotřebovala. Pár jich měla, ale stejně radši chytala moje sluchátka do uší (klasické drátové pecky), nebo prolézala prázdné krabice.

Říká se, že matky s dětmi se nemohou samy ani vyčůrat. Ten pocit znám. Já tuhle kočičí princeznu měla na toaletě věčně na klíně. Ono vždycky, když jsem šla na záchod, znamenalo to, že budu mít nějaké zvíře na klíně – jednu kočku, později i druhou kočku a nebo i psa. Byl to zlatý retrívr a odkoukal to od nich. Vážně. Nelžu. Když ony, tak on musel taky. A platilo, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Když jsem měla na klíně obsazeno, zbytek se mi motal kolem nohou. Kočky se párkrát pokusily nacpat se mi do klína najednou, ale pokaždé, když byly moc blízko u sebe, se Tasmánská čertice pokusila Princezně prokousnout krk, takže to k mojí lítosti moc nešlo.

Nicméně zpět k dnešní hlavní aktérce. O Vánocích si hrozně ráda pinkala s vánočními ozdobičkami. Obzvláště s tou, která byla pověšená v ložnici u lustru. Dosáhla na ni, když se zvedl rošt ve spodní část postele. Bavilo mě ji pozorovat.

Jak už jsem řekla, byla to drobná kočičí slečna a nikdo nechápal, proč je tak malinká. Ale taky nikdo nenašel problém. Byla to ta nejododanější kočka, kterou jsem kdy v životě poznala. Každou minutu mého i jejího života jsem cítila, jak jsem pro ní důležitá.

A pak jsme si pořídili Tasmánskou čertici. Druhou kočku, která se měla stát jejím parťákem. Ale místo toho jí šla po krku. Nechápala jsem to. Ani spát vedle sebe nemohly, protože se hned ozýval kočičí řev. Princezna měla další důvod být ráda zavřená v koupelně – důležité bylo, že měla od čertice pokoj…

Nakonec přišly bolesti, hrozné bolesti, při kterých mi kvílela v náručí. A teprve tehdy přišli na to, že má celou dobu nemocná játra a že už se nedá nic dělat. Proto mi bylo tak líto, že jí Tasmánská čertice dělala poslední měsíce ze života peklo. U nás se měla dobře, byla šťastná a oplácela nám to nezměrnou láskou. Ale ty poslední měsíce strávila ve stresu. Strašně mě to štvalo. A trvalo mi, než jsem se přesto přenesla a Čertici to odpustila.

Ono černobílé drobné kotě bylo osobností, která se jen tak nerodí. Bylo vděčné za záchranu a milovalo mě. Bylo výjimečné svým chováním i skromností. Princezna měla krátký život, ale snad plný nezapomenutelných zážitků a lásky. Jsem ráda, že jsme ji tenkrát našli. A ten zbývající čas mohla prožít v teple domova. A víte, po kom dostala jméno? Po asistenčním psovi, se kterým jsme se potkali pár hodin předtím, než nám vtrhla do života.

Nikdy nezapomenu, M.