Co se Sacharin honí hlavou

Původní publikace 21. 11. 2017

Řeknu to jednoduše - je to peklo.

Ani si nevzpomínám, kdy to přesně začalo. Myslím, že u takových věcí si ten začátek ani neuvědomíte. Prostě se to jednou nenápadně přikrade. Jenže vy si myslíte, že akorát jednou nemůžete usnout... Tak ta chvíle, ten večer ztratí na významu. Pak už ale neusnete skoro nikdy. A kdybyste to jen trochu tušili, budete si ten den pamatovat - protože vám poznamená další život.

První, co si ve spojení s tímhle pamatuju, jsou noci, kdy mi bylo asi 12. Bydleli jsme tenkrát v 1+1 a děti měly dávno spát. Ale já nespala. Byla jsem otočená čelem ke zdi, aby dospělí netušili, že jsem vzhůru, kousala si spodní ret a poslouchala s nimi zapnutou televizi. A jejich noční rozmluvy, ale těch zas tolik nebylo. A nebyly natolik záživné, abych si z nich pamatovala něco ještě dnes. Zato týdenní pravidelný program televize si pamatuju. Tedy částečně. Měla ho pod palcem maminka. V neděli, nebo v pondělí, už přesně netuším, se večer dívala na Četnické humoresky. Dva dny v týdnu sledovala Ordinaci v růžové zahradě. (To už sakra točí ten seriál tak dlouho?!) Jindy běžela kriminálka Las Vegas. (Nebo to bylo Miami? Možná Námořní vyšetřovací služba - prostě jedna z podobných amerických kriminálek.) Jeden den nedávali pravidelně nic, tak náhodně vybrala film. Často jsem se bála, že v televizi, nebo dospělí řeknou něco vtipného a já vyprsknu smíchy. Občas se to stávalo. A to nebylo dobře. Já přeci měla spát...

Postupem času u mě nespavost vyklíčila ve třech různých podobách a jde, paradoxně, ruku v ruce s nočními můrami. Ano, když už spím, zdají se mi často zlé sny. A jak to vypadá, když nespím?

A) Prostě nemůžu usnout. Jsem unavená jako po celodenní práci v kamenolomu, zapřísahám všechny bohy, ale ne a ne zaspat. Obracím se na posteli jako vepřová pečeně na rožni, na bok, na záda, na břicho, přikrytá dekou, nebo bez ní... nepomáhá nic. Dokonce jsem už v posteli i cvičila sklapovačky a kliky, abych se unavila ještě víc. A co myslíte? To pak jen bezmocně mlátíte hlavou do matrace, chce se vám brečet, ale spánek vám to nepřivolá. Můj mozek prostě nevypne. Někdy jednoduše omílá ustavičně myšlenky, které mě zrovna trápí, a tak mi nedovolí se uklidnit a spát, jindy nemyslí na nic - ale nespí.

Abych nebyla úplně nespravedlivá, občas pomůže čaj. Meduňka, třezalka, nebo jiná bylinná směs. A občas taky ne. Jednou pomohly dvě tobolky Prothazinu. Uspalo mě to natvrdo na dvanáct hodin a ještě jsem se předtím asi třicet minut smála jako idiot a podezírala velevážené, že mi podstrčili úplně jiný prášky... Ach, krásný to pocit. Jenže podruhé mi nezabrala ani dvojitá dávka. Vůbec. Skončila jsem s Prothazinem. A s léky obecně. Nechci do sebe cpát chemii. Jenže já už tehdy byla vážně zoufalá.

B) Spím, ale budím se několikrát za noc. Celkem pohoda, jestli se vzbudíte jednou. Hrůza pokud čtyřikrát. Ještě větší děs pokud se vzbudíte z noční můry (ale aspoň víte proč. A jen překvapeně najednou nezíráte do stropu). A v neposlední řadě se kterékoli z oněch probuzení může změnit na bod A. Ano, jste popáté za noc vzhůru, ano, vyděsila vás noční můra. Ale jen co se uklidní splašené srdce, chcete jít znovu spát. Únava vám sedí na víčkách, každý pohyb je vyčerpávající. Toužíte po spánku, ale ten nepřichází.

Přiznám se, že když trvají tyhle stavy dlouho, respektive začnu se v noci budit tak často, že to moje tělo nezvládá, řešívala jsem to alkoholem. Propila jsem se ke spánku. A ten byl... nepřerušovaný. A bez snů, jen černočerná tma. Bohužel za poslední dva roky jsem o tuhle možnost přišla. Přestalo to fungovat. Prostě, najednou.

C) Spím moc málo, budím se brzo. Jako třeba dneska. Zaspím o půl jedenácté, ve čtvrt na pět koukám bezmocně na budík, kolik je hodin. A kdo četl pozorně a pořádně, dojde mu, že v kombinaci s tím, že dny předtím mě trápí A, nebo B, mi šest hodin spánku nestačí. Nehledě na to, že jindy jsou třeba jenom čtyři. Ale je to asi nejlepší varianta nespavosti. Protože tělo si v ty čtyři ráno myslí, že je ok. Vážně se cítím vyspale, mnohdy (ne vždycky) dokonce svěží! Do chvíle než přijde dopolední, ba i odpolední únavová krize. Když to jde, rozhodnu se pro spánek. Někdy to nejde, a tak se rozhodnu pro hrnek kafe (či Red Bull). A občas to prostě přerazím bez nakopávačů energie v domnění, že v noci budu spát o to líp a nebudu vyčerpaná přes den... Hahá.

Takže mám noční můry, nespím vůbec, nebo blbě a sem tam mám otočený spánkový rytmus z dospávání přes den. (Musím, jinak už bych sebou únavou dávno někde sekla, věřte mi.) U doktora jsem byla. Dal mi na to papír. A řekl mi, že u vysokého počtu nespavosti nikdy neodhalí příčinu. Řekl mi, že dokud zabírají bylinné čaje, je to fajn a prášky mi nutit nebude. Ale že kdybych se cítila hůř, mám přijít. Je pravda, že čaje zabírají čím dál míň. Někdy vůbec. A navíc nikdy nezabránily tomu, abych se třikrát probudila. Asi bych tam měla jít. Já ale nechci prášky... A co víc jako mohou udělat? Pan doktor se netvářil, že by to věděl. Jdu si udělat kafe.