Důležité je si věřit, dámy
Původní publikace: 19. 1. 2018
Na začátek asi řeknu - nejsem dokonalá. A nikdy nebudu. Mám spoustu chyb, nedostatků a pochybností sama o sobě. Vtip je v tom, že se je snažím nevnímat. Proč? Po období puberty jsem záhy pochopila, že pokud chci být v životě šťastná - což je můj jediný cíl, ostatní v závislosti na tom přijde samo - nemá smysl se tím kdovíjak pranýřovat. Co lze změnit, změním, nebo se o to snažím. S čím nic nenadělám, na to se snažím nahlížet pozitivně. Uznávám, že ne vždy je optimismus úplně přirozený a trochu na sílu, dokud ale na něj nervy mám, raději se ho budu držet, nadechnu se a zabojuju, než abych se v slzách zhroutila na koberec s pocitem, že na mě padají stěny. Z toho se totiž hrozně špatně hrabe zpátky. Navíc žijeme jen jednou. A já se tím životem nechci trápit, nýbrž si ho užít. Je to tak nepochopitelné? I proto teď pomyslně děkuji všem, kteří mi podali pomocnou ruku, dobili mi baterky s optimismem, když bylo potřeba. Ono totiž i zapřisáhlý optimista bojovník má právo na smutek a slzy. A jsou to právě přátele a rodina, kdo ho restartují.
Vezměme si to konkrétně. Proč by měla ženy trápit velikost prsou? Výhoda velkých tkví skutečně v tom, že muže upoutáte na první pohled, pod šaty často nepotřebujete podprsenku a skutečně si připadáte žensky. Na druhou stranu z malých nebolí záda, někteří muži preferující "prso do ruky" a pokud tomu u toho vašeho tak není, alespoň víte, že s vámi spojil život kvůli podstatnějším věcem, než tělesným proporcím. A jestli vás to tolik sužuje, prosím, našetřete si místo na dovolenou v Karibiku, na plastickou operaci.
Otázku váhy neřeším už několik let. A podle mě by ji neměli lidé řešit vůbec, pokud nejde o extrémní pod- či nadváhu. To ze zdravotních důvodů. Jinak je to zbytečné. Pět kilo sem, pět kilo tam. Chcete se mučit dietami, nebo žít? Já si dám věneček, já mám jasno. Možná si řeknete, že je to tím, že jsem hubená jako tyčka a můžu jíst, co chci. Pravdou je, že oplácanější bych se cítila stejně dobře. Nezapomínejme, že tak jako se proporčně lišíme každý z nás, liší se i naše preference. A ne každý chce modelku, dámy. Někdo touží po typu krev a mlíko, mít ji za co chytit v sedacích partiích... Tak dejme těmhle mužům šanci, najít svou královnu. S přihlédnutím k tomu, že baculaté ženy prý snadněji rodí.
Vzhled zkrátím jedinou větou - není důležité, jak vypadáte. Je to stejné jako s váhou. Jsme různí, protože se nám líbí odlišné věci. Proto i tam venku běhá někdo, komu se budeme líbit zrovna my. Takoví jací jsme. Při tom čekání je ale důležitá jiná věc - líbit se sám sobě, cítit se dobře. Já bych se třeba zbláznila s blonďatými vlasy. Proto radím, že komu se nelíbí, na co se dívá do zrcadla, vždycky je možnost změny. Už jen barva a střih vlasů, popřípadě úprava obočí udělá strašně moc. A z jednoho člověka může být 10 jiných lidí. Jen si dejte tu práci najít sebe sama. Popravdě nevěřím, že existuje ošklivý člověk. Bráno objektivně ne.
Máte zjizvené tělo, nebo problematickou pleť? Naděje, že našetříte na plastiku, nebo zabere čistící kosmetika, umírá poslední, ale i kdyby ne... Věřím tomu, že každá viditelná věc, která člověka vylučuje z obecných preferencí, mu vlastně poskytuje výhodu. Protože ten, kdo si ho najde, ho má (až na vypočítavé výjimky) skutečně rád. Člověk na vozíku nemusí přemýšlet nad tím, zda by s ním drahá polovička zůstala, kdyby se stala nehoda a on se stal invalidní. On už to ví. A je s člověkem, kterého handicap nepohoršuje, neodrazuje, bere ho jako sobě rovného. U zdravých jedinců může oslepnutí zatřást s jejich dosavadním sociálním světem. Takže ať už máte rozštěp patra, jedenáct prstů, nebo vás postihla hluchota - netrapte se. Ti zlý vám ukázali odvrácenou, naprosto neempatickou tvář, ti lepší si vás najdou.
Netrapte se proto, co neumíte. Já neumím matiku a s hrůzou jsem se budila jen před čtvrtletkou na základce a střední škole. Pak to postrádá smysl. Tak ze mě nebude účetní, no a? Naučte se na sobě najít to pozitivní. A jestli si zrovna nejste jistí, co to je, ať vám trochu víry do žil vlije okolí. Zeptejte se jich. Malujete? Staráte se o pejsky z útulku? Umíte naslouchat? Cokoliv se počítá, tak si to uvědomte. A klidně si to sepište, nebo seznam opakujte před spaním.
A chcete-li něco, zkuste za tím jít. Možná to nevyjde, možná si nabijete nos, ale kdo nic neriskuje, ten nic nezíská. Říká se také, že člověk nakonec nejvíc lituje toho, co v životě neudělal. Tak na konci nelitujme. Neposlouchejme ten protivný vnitřní hlas, co skřehotá:
nejsi dost dobrá,
nemůžeš,
nezvládneš.
Negativní myšlení člověka nikdy nikam nedostalo. Zasekne nás na mrtvém bodě. A to je škoda, dámy. Všechny jsme krásné, talentované. Jen každá jinak. Tak vezměme, co nám bylo naděleno, a vykouzleme si svůj sen. Ačkoliv nikdy vše nevyjde na 100%. I těch 20% člověka potěší. Lepší než nic, nula. Když budete dál v zajetí pochybností.
(Inteligentní muž určitě v článku najde odstavce použitelné i pro jeho pohlaví.)