Důvody, proč nenavštěvuji ráda ZOO
Původní publikace 18.11.2017
Audioverze článku ZDE
Když jsem byla malá, brávali mě rodiče často do zoo. Jako asi každé dítě jsem byla nadšená. Pozorovali jsme cvičené lachtany a krmila jsem kozu travou. To je moje nejmilejší vzpomínka na zoo. Byla jsem v brněnské, pražské, jihlavské i ve Dvoře Králové... A možná kdoví, kde ještě. Ale pak jsem těmhle atrakcím jaksi odrostla. Do léta 2014. Všichni moji kamarádi najednou prahnou po tom táhnout mě do zoo. A když ne oni, tak můj šéf. (V rámci práce s našimi klienty, nikoli na rande.) A já se vám teď s něčím svěřím, nesnáším to. Nesnáším zoologické zahrady. A chodím tam prakticky jenom proto, že ONI jsou z toho tak nadšení. A jelikož jsem poctěna, že chtěli jít zrovna se mnou. Taktéž šéfovi se neříká ne. Nemohla jsem jim prostě říct, že bych radši šla do kina, na koncert, nebo do muzea. Prostě to nešlo. Kdybyste viděli to jejich nadšení... Zatímco já stiskla zuby a byla ráda, že jsme spolu, když už nic, něco podnikáme... A teď vám vysvětlím proč.
Přesně nevím, kdy se moje nevole k zoo začala rozvíjet, ale poslední kapka padla, když mi, už nevím kdo (asi dějepisář na střední), sdělil, jak vlastně zoologické zahrady vznikly. Jsou pozůstatkem starých dob, kdy měla bohatá šlechta na zahradě u domu exotická zvířata v klecích a chlubila se jimi. A tehdy nejen zvířata. V kleci jste tam také našli třeba černocha. To bylo též něco neobvyklého. A pro tehdejší společnost děsně zajímavého. Zírali na tygra v kleci stejně jako na člověka z jiné země. Pak ovšem doba humanizace odstranila z těchto prapředků zoologických zahrad lidi, ale výběhy se zvířaty zůstaly. To jsem jediná, komu to přijde barbarské? Pořád si říkám, jaký je rozdíl v tom, jestli v kleci očumuju gorilu, nebo živého člověka. Přestavuju si, jak by bylo mě, kdyby mě někam zavřeli. Nadosmrti. Ať by byl výběh sebevětší. Zachvacuje mě vlna paniky a ježí se mi chloupky na rukou. Představuju si, že jsem někde zavřená a přes sklo na mě zírají tisíce udivených obličejů. Hrůza. Sice nejsou všechna zvířata stejně inteligentní, ale stejně. Určitě by se raději volně pohybovala. Nebo ne? Vzpomínám na těch několik unuděných zvířat, co na vás smutně zírají... Je mi jich líto. Neříkám, některá si možná k zoo vypěstovala vztah, mohou být spokojená, ale nevěřím, že všechna. Že jim nechybí svoboda... A my je zavřené držíme ve výbězích jako banda barbarů. A proč? Jen proto, abychom mohli pištět - jé, hele, medvěd. No to je toho.
Upřímně, nechápu, co na tom lidi mají. Stejně si nikdy nepamatují, co všechno viděli. Ani si nezapamatují ta roztodivná jména. A to, co si pro změnu pamatují, vidíte snad v každé zoo. Kolikrát za život potřebuje člověk pozorovat žirafu ve výběhu? Já už ji viděla tolikrát, že mě fakt nenadchne vidět ji znova...
Přiznávám ovšem, někdy i já podlehnu onomu trendu všude kolem a usmívám se nad tlupou tučňáků, nebo se nadchnu pro zlatý kožich lvíčka zlatého... Ale pořád je to zvíře v kleci. Kdybych si měla vybrat, raději ho omrknu na obrázku (a ušetřím si tím pátrání po tom, jestli to zvíře uvidím, či ne) a zajdu si na dobrou večeři. Jediné, co se na nich dá ocenit, je snad fakt, že v nich často přežívají i druhy na pokraji vyhynutí, ale jinak... Prostě zoologickým říkám ne. A příště radši na masáž.
Co se mi tedy vybaví, když si vzpomenu na zoo s mými přáteli? Nepamatuju si zvířata, klece... To mi je fuk. Ale ty zážitky okolo. Jízdu zoologickým vláčkem. Propisku jako suvenýr. Palačinky. A to bychom mohli zažít, i kdybychom šli třeba na procházku do parku a udělali si piknik.