Co se Sacharin honí hlavou

Člověk. Zvláštní tvor, který se vyvinul z opice. Rád si o sobě myslí, že je rozumný a moudrý. Z toho důvodu také tak pojmenoval latinský název svého druhu. A ano, něco se tomu modernímu primátu upřít nedá – snaží se. Zkoumá, hledá, inovuje. Nutno podotknout, že se mu to navíc zřejmě daří. Jinak bychom nebyli tam, kde jsme, a nekolonizovali při tom celou planetu.

Jenže to snažení se, inovování a objevování světa má jedno velké ale. Člověk totiž hledá, objevuje, jásá… a až později si klade otázku, jestli ten jeho objev, ta inovace nemá taky nějaké negativní důsledky. Jako rasa se vyvíjí totožným způsobem shodujícím se s vývojem jeho mláděte – vznikne nápad, koná a teprve později řeší případně vzniklé problémy. Dítě ovšem zraje bezpečně. Když udělá chybu, může se poučit a zkusit to znovu. Při pokusech vstát se příště chytit máminy nohavice, nikoli ubrusu (a tam leží naštěstí jen jeden výtisk Chvilky pro tebe). Dospělý tím může zlikvidovat sebe, nebo celou planetu.

„To by mě zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu,“ zazní legendární hláška ve filmu Pelíšky, když se plastové lžičky rozpustí v horkých kávách osazenstva. A to ještě tenkrát netušili, jak velký problém bude jednou rozložitelnost plastu a plastový odpad. Největší chyba byla asi to, že se plast vůbec začal používat. Jenže tehdy nebyla ekologie tak palčivé téma… Koho by to napadlo, že plast se nerozloží, že? A dnes se snažíme přesvědčit populaci, aby se plastu, co nejvíce vyhýbala. Jenže ten mezitím pronikl do velkovýroby a tak to znamená komplikovat si život hledáním alternativ, co jsou stále ještě v menšině. Jenže člověk je tvor líný. I já občas. Ale napadlo vás někdy, jak by svět vypadal, kdyby plastu nebylo? Jak jinak by to člověk asi vymyslel… Tipuji, že ne líp. Protože člověk řeší problém, až když nastane, jinak ho nezajímá. Příkladem je vývoj zpracování odpadu. Nejdřív se odpad neřešil vůbec (proč taky, že jo?), později se lidstvu vtloukalo do hlavy, aby třídilo odpad, (protože, Houstone, asi budeme mít problém – plast je problematický a ostatní zdroje vyčerpatelné a nás je moc) a nyní se doporučuje raději žádný odpad neprodukovat (protože recyklaci nejsme schopní zajistit stoprocentně – a ČR už vůbec ne, ačkoli si spousta lidí naivně myslí, že vše, co pošlou k recyklaci, se zrecykluje ZDE – a vyčerpatelný zdroj je pořád vyčerpatelný a plast je plast.

Problém ale je, že člověk na důsledky nemyslí, dokud nejsou akutní. Nepřehlédnutelné. Třeba jako u vzniku DDT. Tam to šlo docela rychle. Vědci slavili. Postřik, co ničí úplně všechny škůdce – od brouků, po myši i plevel. Hurá! Jenže - kde udělali soudruzi chybu tentokrát? No, ono je tak nějak nenapadlo, že když to zabije všechno kolem, že by to mohlo působit i na jejich vlastní druh. Toto považuji za jeden z nejnaivnějších omylů historie lidstva. A podobně jsou na tom „éčka“ v potravinách. S jedním velkým rozdílem, éčka vás totiž hned nezabijí. Není to akutní. Zatím. Tak se to akutně neřeší. Ty hodně moc, moc škodlivé jsme přeci zakázali, tak o co jde. Nějaké rakovinotvorné bujení, demence, poruchy učení, alergie a hlavně nepředvídatelné generační důsledky. Co se stane s našimi potomky, s našimi pra-pra-pra vnuky, když my a následné dvě generace po nás (příkladem) do sebe budou cpát ty cizorodé chemické látky? Jak to ovlivní naše tělo, mozek, zdraví, nebo DNA? To nikoho nezajímá. Ne velkovýrobu. Něco ti vadí? Prosím, alternativy hledej sám, obchodníkům nevěř, my často klameme spotřebitele. A nebude to svět zajímat dřív, než se narodí první slepé miminko se třetí rukou… Teprve pak to bude akutní. Proč si to člověk komplikuje? Proč sobecky čeká na nejhorší? Proč to nejde hned? A neříkejte mi, že finance. Protože až to bude akutní, tak se to bude řešit hned bez ohledu na peníze, bude se to muset řešit – v zájmu zachování druhu.

Tyto případy negativního důsledku pokroku by se ovšem dali pochopit jako výsledek lidské neznalosti, hlouposti a ignorace. Což však neznamená, že bychom to jako společnost měli tolerovat. Ale jak chcete omluvit, když si za jisté negativní důsledky může člověk sám?

 To si můžeme ilustrovat na vzniku internetu. Jeho počátek byl jako zázrak. Byl to prostor nevídaných možností. Neohrožený klimatickými podmínkami, nebo čistotou vody v řece. Prostě byl. Místo pro vznik prvních chat roomů – místností, kde jste si mohli povídat s kýmkoli na celém světě. Vznikaly první užitečné informační a zájmové weby. Svoboda. Krása. Ale to by to nebyl člověk, aby se neobjevil záměr, jak z toho „vytřískat“ něco pro sebe. A máme tu všudypřítomné komerční reklamy, sledovací soubory cookie a mnoho dalších zřetelných, či nevědomých způsobů, jak z nás vydolovat to nejcennější, co máme – osobní informace. Ze zářivého internetu v plenkách, který měl lidstvu dát netušené možnosti, jsme udělali monstrum plné nástrah v podobě špehů, virů a obchodníka, co říká: „chceš něco? Tak mi za to dej číslo telefonu, jméno, datum narození a velikost bot!“

Chytré aplikace pro mobily a tablety se tím už vůbec netají. A sociální sítě také ne. Vždyť při založení, instalaci odklikneme dlouhý seznam toho, k čemu mají přístup. A hloupá reakce člověka, který nemyslí na důsledky? „No co, vždyť k čemu by jim byli moje fotky, telefonní seznam, zprávy, poloha… ať si to nechají, přece tam nikdo nesedí u lampičky a nečte to, ne?“ Ne, nesedí. Jen to analyzuje počítač. A k čemu jim to je? No, obchodní artikl dobrý, ne? A když se to sem tam tajně použije třeba na manipulaci s volbami, stavebního konkurzu, zničení konkurence… nehledě na to, že při nečekaném a úspěšném útoku hackerů ani nechci domýšlet důsledky… Co třeba prodej informací o komkoli komukoliv. Třeba i někomu, kdo vás bude chtít… zničit, potrápit, zabít? Lidi si ani neuvědomují, co všechno lze poskládat ze zdánlivě nepodstatných, či nevědomých střípků, co v online světě necháváme. Sci-fi? A proč? Protože se vám jenom nechce myslet negativně? Protože by to znamenalo opustit pohodlný život dnešní doby?     

Kolik útoků na internetové bankovnictví v mobilu se ještě musí stát, aby lidem došlo, že to za to riziko nestojí? Kolik lidí musí brojit a bojkovat profily na sociálních sítích, aby populaci došlo, že sběr a analýza osobních dat není v pořádku? K čemu ještě potřebujete povinné přihlášení emailem od Googlu, než vám dojde, jak strašně je to na hlavu a nebezpečně monopolně svazující? Proč bych jako měla mobil/tablet pojit s Gmailem, abych mohla zavolat mamince, že jsem dojela v pořádku domů? Proč k tomu musím mít Gmail? Co když ho nemám a nechci mít? Google přece nemá co strkat prsty do toho, že já si chci zavolat na oční. Nezávisle na tom zda je dotykový, nebo na tlačítka. Mobil má být mobil.

Nevím, jestli je horší ta naše oprátka sociální, kterou jsme si kolem krku uvázali sami, nebo ta planetární, či zdravotní, ale společné to má jedno – jsou nám fuk důsledky, dokud nám to nebouchne pod zadkem. Stejně jako lidem bylo fuk, co se stane, když vypustí atomovku, prostě si to museli zkusit. A sic je to vyděsilo, ne na tolik, aby okamžitě všechny zničili a spálili na popel výrobní postup…

Nevím, kam tohle všechno povede a vědět to nechci. Asi by to vědomí bolelo… Zrovna včera dávali v televizi, že vědci objevili nový druh skladování očkovacích vakcín. V roztoku syntetické kapalné soli. Čeká se na klinické testy na lidech… Ehm, záměr dobrý, ale říkám si, co když ty testy dopadnou dobře? A co když se negativní důsledky objeví až po delší, či kumulativní době? Nebo bude reagovat s určitými látky, prostředím, anamnézou…? Jak to můžeme vědět.

Já bych teda o takovou vylepšenou vakcínu nestála. A víte vy co? Začínám chápat, proč se starší generace dívají na ty naše výdobytky modernizace s despektem. Ne proto, že by byli ustrašení a hloupě konzervativní, naopak. Oni si reálněji uvědomují rizika a nestojí jim to za to, když to předtím zvládli i bez toho. Zatímco my ukolébání pohodlností a hlavním proudem riskujeme rádi a je nám to jedno, protože to tak dělají všichni. A „o nic tak hroznýho přece nejde“. Ach jo.

Možná se pobijeme sami, protože – přestože žijeme v době humánní – jsme jenom bojácné xenofobní opice… Možná nás skolí pandemie zmutovaného viru, protože do sebe ty antibiotika, antivirotika cpeme moc často… Možná chcípneme na svou vlastní neschopnost, až se odřízneme od dnešního světa a spadne elektřina… Možná dojde jídlo… Možná vyhubíme podstatný ekosystém… Možná nás spláchne erupce lávy, nebo velká vlna tsunami. Možná nás smete ze světa hurikán, možná rozpitvají mimozemšťané… Tak, či tak začínám mít pocit, že až se nás planeta konečně zbaví, celý vesmír si úlevně vydechne…

Není načase stát se skutečně člověkem moudrým?