Co se Sacharin honí hlavou

Původní publikace: 14. 4. 2018

S citem a rozumem je to jako s tímhle blogem. Když něco píšu, uplatňuji rozum, protože jsem si už od začátku stanovila, jaký ho chci mít. Chci psát, co si o čem myslím, zajímavé tipy a o sobě jen, když to k něčemu bude. Převážně třeba pobaví. Jsem ovšem zároveň citově založená. A musím si psát deník, abych se občas nezbláznila z vlastní hlavy. To taky znamená odolávat častému nutkání napsat něco, co na tenhle blog tak úplně nepatří. Třeba jako: "Mám fakt, fakt blbej den... On mě nechápe, tamta mě štve, toho se bojím..." Mám často chuť to napsat. Moje mladší já to dělalo a pamatuju si ten pocit podpory a úlevy, jaký to přináší, když se to dostane k těm správným čtenářům. Jenže tohle nechci. Nechci házet na svoje čtenáře to, že mám taky problémy. A že jich sakra mám, ačkoliv to podle blogu vypadá, že mým největším problémem je, že nesložím podle nákresu dohromady nábytek a neumím vařit. Navíc kdybych to udělala, tak by mi možná občasný návštěvník z řad věčných pesimistů plácající sám články o temnotě, smrti a bolesti (pokud sem tedy někdy někdo takový zavítal) mohl vyčíst pokrytectví. Že hlásám optimistický přístup k životu a teď tu sama plácám nesmysly a brečím nad životem, hahá.

Jenže to je právě ono. Nesnáším slovo "sluníčkář" a "sluníčkářství". Za mě to získává pomalu ale jistě spíš negativní význam. Někoho přehnaně pozitivního. Jako by dobrá nálada a optimismus byly něco špatného. Jako by se lidi dělili na "depkaře" a "sluníčkáře". Problém je, že já nejsem ani jedno. Tedy přesněji řečeno obojí. Už jsem tady kdysi myslím psala (jen přesně nevím kde), že jsem ten typ optimisty, kterému, když se vybijí baterky, protože už je toho prostě moc, potřebuje brečet, brečet a brečet a lidi kolem, aby mi pomohli na nohy. Protože když se ty baterky vybijí, dojdou síly, jsem v pesimismu stejně dobrá jako v optimismu. Vážně. Jen jsem použila rozum a rozhodla se, že dokud nebudu mít nějakou životní krizi (to když dojdou ty baterky) budu na svět koukat z té lepší stránky. Proč? Protože pesimismus mě vyčerpává, vás ne? Stačí ty chvilky, kdy je vám fakt mizerně, hlava bolí, řasy slepené slzami a ten rum s colou je to jediné, co pomáhá... A svět je příšerný, ošklivý místo... Tak proč tu vlastně být, že jo? Protože z pohledu pesimismu je i sama existence tedy zcela zbytečnou. Jenže kdyby takhle uvažovali všichni, celá planeta postupně spáchá sebevraždu. A to je divný. Pro mě je to divný. Ten pocit, že někde složitě vznikal život, trvalo to mnoho let a pak vznikne člověk a sám sebe vlastní rukou vysebevraždí. Škoda jen, že ačkoli mi to přijde divné, ten pocit mizérie to v danou chvíli nemírní. A jak jsem už řekla, jsem v tom pesimismu fakt dost dobrá. A jsem si vědoma, že bez těch lidí, co mě milují nehledě na cokoli, bych se sama ze tmy na světlo nevytáhla. Děkuji.

Tudíž až příště budete mít nad nějakým článkem chuť uškrtit autora sluníčkáře, protože absolutně nerozumí vašemu utrpení a těžkému životu obecně, na chvíli se zastavte. Možná by vám rozuměl víc, než myslíte. Možná pár hodin před tím stál v koupelně se žiletkou v ruce a zhluboka se nadechoval. Protože sám sobě slíbil, že už to nikdy neudělá, protože se problémy přeci dají řešit i jinak. A pak ji konečně upustil do umyvadla. Vyhrál sám nad sebou zase jednou. Možná máte pocit, že nechápe, jak moc se vám chce umřít. A on možná nedávno ve dvě ráno stál nad svou kamarádkou, která se právě pokusila zabít. Možná prosil - prosím tě, prober se - a zvažoval, jestli volat sanitku rovnou, nebo ji nejdřív dotáhnout do koupelny... A možná ho dusil pocit, co by sakra dělal na světě bez ní?

A víte, kdo mi pomáhal dost podstatně poslední dobou? Ten největší pesimista jakého znám. On vidí svět jako ošklivé místo a lidi jako pitomce pořád. Na depky má patent, je vzteklý a ničím se mu člověk zdánlivě nezavděčí. Život je nuda. Ale víte co? Když zhaslo moje vnitřní světlo, přišel s vlastní baterkou. Ani jsem nevěděla, že to v něm je. Nebo že mu na mně tolik záleží. Věčně se vysmíval, nebo shazoval můj pozitivismus, ale když jsem o tu schopnost přišla, byl to on, kdo mě rozesmál. Myslela jsem, že bude za můj pesimismus rád. Že řekne, já jsem ti to říkal, a bude na sebe pyšný, že měl pravdu a že pesimismus konečně vyhrál i nade mnou. Ale on ten můj negativní postoj nemohl vystát. A z věčného nabručeného pesimisty se v tu chvíli stal roztomilý, ale rázný šašek a pohodář rozhodnutý vrátit mi sílu. Jsem mu neskutečně vděčná. Řeknu jen - podcenila jsem tě, máš v sobě daleko víc, než jen nabručený pesimismus.

Takže až příště narazíte na depresivní blog a s hnusem ho budete chtít zavřít, na chvíli se zamyslete. Vzpomeňte si na chvíle, kdy vám bylo mizerně. Možná se pesimismem chrání před bolestí, možná už trpí až moc dlouho a ještě nenašli cestu ven, možná se jen bojí... A nehledě na to, jak moc jsou depresivní, možná to byli oni, kdo vytáhli topícího se kamaráda z rybníku, možná to byli oni, kdo pomohli známé od manžela, co ji mlátil. Možná když jde do tuhého, taky umí rozsvítit své vnitřní světlo. Možná to v nich taky je. Jen si na rozdíl ode mě vybrali dívat se na svět převážně přes to černé sklo.

Já osobně to nechápu, protože mám jeden životní cíl - být šťastná. A už jste někdy viděli šťastného nabručeného pesimistu? To se přeci vylučuje, ne? Ale ten pesimista ve mně se dívá na hrnek se zbytkem coly s rumem a drze dodává, že to chápu naprosto přesně. Kdo je věčně naštvaný a vidí všechno černě, už od života nic nečeká, vlastně nemůže víc trpět. Protože trpí preventivně furt. Ale pořád přijatelně stejně. Naučil se s tím žít. To pozitivista sluníčkář bude sakra trpět, až mu mrcha život sebere většinu toho, pro co žije...

Inu. Co jsem tímhle článkem chtěla říct? Neškatulkujte lidi. Možná vás překvapí. Já se cítím dobře na obou stranách. Pozitivisté (navíc ti cílevědomí) se se mnou dělí o radosti a inspirují mě. Negativisté chápou, když je mi mizerně, a rozumí mé potřebě fantazírovat, jak vzteky rozmlátím nádobí o zeď, nebo zapálím záclony. Fakt nechápu, co mám s hořícími záclonami, ale kdybych chtěla podpálit nějaký barák, zapálím prvně je. Ale nebojte, nechci. A ačkoli mě neděsí pohled na vlastní krev, kdyby přede mnou ležel někdo s podřezanými žílami, neřeknu - jak já ti rozumím, kámo - a nelehnu si vedle něj, ale zavolám záchranku a řeknu - jak já ti rozumím, kámo, ale neboj, dostaneme tě z toho a zas ti bude líp.

A taky chci poděkovat ještě jednou těm několika málo duším, které bezpodmínečně miluju a oni mě. Zachraňujeme se vzájemně. A chceme život prožit naplno - společně. A já jen doufám, že ten nabručenej pesimista bude jeho součástí taky. Jakkoli. Protože si nějak už neumím představit, že by to tak nebylo. S čímž asi nepočítal. Ale já popravdě ještě míň. Jenže jeho smích (a samozřejmě se směje velmi málo) je jeden z nejkrásnějších zvuků, co znám. A doufám, že jakákoli slečna, kterou si nakonec vybere, bude dost silný důvod, aby se smál denně.