Co se Sacharin honí hlavou

Na začátek tohoto článku je třeba říci, že nemám nic proti doktorské profesi. Vím, že spousta - a snad i většina doktorů - dělá tuhle práci proto, že chce pomáhat lidem. Chtějí zachraňovat životy. A i když jsem člověk, který na bolavé ucho zásadně používá česnek a chřipku nebo nachlazení kurýruje lipovým či bezovým čajem, rozhodně bych vám netvrdila, abyste nedůvěřovali klasické medicíně a oboustranný zápal plic řešili pouze bylinkami. Mezi lékařským zásahem a přístupem „baba kořenářka“ je potřeba vždy vymezit jasná hranice, kdy samotné bylinky už prostě nestačí. A nebo by měly maximálně podporovat lékařskou léčbu za předpokladu, že je to možné. Protože spousta bylinek má v sobě látky, které by mohly reagovat s léčivými přípravky, co vám předepíše doktor.

Na druhou stranu jsem se za svůj život naučila, že i doktoři jsou jenom lidé. A že lékařská věda je v dnešní době natolik složitá a obsáhlá… že i doktor se může splést. Uvedeme si příklad.

Před pár lety jsem se dostala do stavu, kdy mě strašně natekla a bolela celá dutina ústní - hlavně tedy sliznice… Špatně se mi polykalo a cítila jsem se opravdu mizerně. Jelikož mi to šlo až do krku, odebrala jsem se jednoho krásného dne na ORL. Předpokládala jsem, že se mi do těla dostala nějaká infekce.

V ordinaci mě ovšem po vyšetření čekala dost nepříjemná situace. Bylo mi totiž řečeno, že provedená prohlídka neukázala, že by bylo něco špatně. Dokonce změnili tón a jednali se mnou, jako bych je obtěžovala a vymýšlela si. Podle jejich slov mám jednoduše obyčejnou chřipku. Mám se odebrat domů do postele a hotovo. Dopálilo mě to. Já měla nateklou pusu, krk, celé to bolelo, nic jiného mi nebylo a oni mi řeknou, že mám chřipku? Takhle přece chřipka nevypadá!

Věděla jsem, že si musím pomoct sama, jenže jak? Bylinky už na to nezabíraly. A tak mě napadlo: bolí mě pusa, v puse jsou zuby. Místo toho, abych si vzala prášek a šla si domů lehnout, jak mi doporučovali, jsem navštívila zubařku. A ta se téměř vyděsila, jakmile jsem udělala: ááá. Protože ta avizovaná chřipka byl ve skutečnosti akutní zánět moudráků.

A teď ten hlavní příběh:

O x let později jsem si vibrační masáží ruky (která mi jindy zdravotně pomáhala) nechtěně přetížila šlachy na dané končetině a způsobila si zánět šlach. Nezjistila jsem to hned, nejsem doktor. Ale jelikož kamarádka ho před pár lety měla taky, okamžitě to poznala, a příznaky seděly. Byla jsem v klidu. Prostě zajdu do nemocnice, vysvětlím situaci a že potřebuji na ortopedii. Tam doktor potvrdí zánět šlach, odoperuje to a konec.

Jenže… Abyste pochopili. Díky tomu „úrazu“ jsem měla mimo provoz a spadlé směrem dolů prostředníček s prsteníčkem. A jakmile jsem řekla - mám zánět šlach a potřebuji na ortopedii - oni se na mě podívali, zrentgenovali očima můj vozík, přejeli na ty pochroumané prsty a zaveleli, že nepotřebuju na ortopedii, nýbrž neurologii, protože to určitě není zánět šlach, ale zvýšené svalové napětí v důsledku mojí diagnózy dětská mozková obrna. Měli za to, že prsty mi dolů stáhlo svalové napětí, nikoli zánět… A přesně tohle mi sdělilo hned několik sester a doktorů za sebou! Ano, já se do té nemocnice vracela, aby mě viděl jiný doktor. Aby mě konečně vnímali. Nevěřila jsem totiž jejich závěru. Nesedělo to. Jela jsem dokonce do jiného města, do jiné nemocnice a zase ta samá písnička. Už jsem si začínala připadat jako blázen. S posledním doktorem v Hradci Králové jsem diskutovala možná kolem 15 minut, že to přece nedává smysl. Že nesedí příznaky. Ač jsou totiž podobné, nebylo to úplně ono. Sám pan doktor mi vysvětloval, že svalové napětí stahuje prsty dolů postupně. A já mu pořád dokola opakovala, že mi ty prsty spadly ovšem ze dne na den. Večer jsem šla spát a ráno bum! A víte, jaká byla jeho reakce? No, že neví, proč se to u mě stalo takhle, ale že se to prostě stává. Už jsem byla vyčerpaná. Probrečela jsem celou cestu domů a smiřovala se s osudem. Pokud mají pravdu, pokud mají všichni pravdu, znamená to, že se můžu zítra probudit a stane se mi to s druhou rukou? Ta představa mě děsila.

Poslali mě na testy k mojí neuroložce. Ta ovšem byla nakonec stejně překvapená jako já. Znala mě a ta diagnóza jí taky vyváděla z míry. Naměřené hodnoty tomu podle všeho taky neodpovídaly. Pověděla jsem jí tedy, že si celou dobu myslím, že mám zánět šlach, ale nikdo mě nebere vážně. A ona jako první a jediná mě poslala k ortopedovi. (Možná si říkáte, proč jsem k němu nešla rovnou. Ehm, počítala jsem s tím, že mě tam pošle nemocnice… A pak když se to začalo komplikovat, jsem byla dost ve stresu. Vím, že jsem k tomu tehdy důvody měla… Pamatuju si jen, že jsem si nebyla jistá, jestli by mě vzal bez žádanky.)

Jestli teď čekáte pozitivní závěr, tak ještě trošku počkejte… Panu ortopedovi stačilo několik prohmátnutí a prohlásil, že je to zánět šlach. Ta úleva byla neskutečná. Já to sakra říkala! Ale zaměstnanci nemocnice viděli holku na vozíku a jako koza za mrkví odmítali vidět cokoliv jiného, než diagnózu, s níž se narodila. Měla jsem takovou radost, že nejsem blázen, že můžu všem dokázat, že jsem se s lékaři nepřela proto, abych měla navrch. Ehm, už i já sama jsem občas začínala pochybovat o své příčetnosti, když proti mně stálo v opozici tolik bílých plášťů… Takže i jemu povím tu větu, co mi změnila život: „Že jo! Já jim to všem říkala, ale on mě nikdo nechtěl brát vážně!“ A usmívala se u toho jako pitomec. Chtěl, abych to rozvedla, tak jsem mu pověděla, kolik doktorů před ním trvalo na tom, že to rozhodně zánět šlach nebude. A pan doktor se zvedl ze židle a šel si zatelefonovat. Podívejte, já ho chápu. Když se dozvíte, že tolik lidí před vámi trvalo na jiné diagnóze, znejistí vás to. Nechcete udělat něco špatně. A tak se spolu s mojí neuroložkou (ano, tou, co mě za ním poslala) domluvili na ideálním kompromisním řešení. Ještě než mě bude operovat, píchnou mi do té ruky injekci botulotoxinu. Když to spasmus (to zvýšené svalové napětí) nebude, nestane se vůbec nic a postoupí se k operaci šlach. Když by ale ti předchozí doktoři měli pravdu a spasmus to byl, díky injekci botulotoxinu se prsty vrátí tam, kam patří (dočasně) a oni nebudou muset otevírat končetinu, která to nepotřebuje.

Zní to krásně a logicky a… nechtělo se mi do toho. Ještě v ordinaci doktorky, jež mi botulotoxin aplikovala, jsem se cukala a vysvětlovala jí, že se mi do toho nechce. Ani ne proto, že mě nechala podepsat papír dlouhý jako týden o nežádoucích účincích. Měla jsem prostě divný pocit. A negativní vztah k botulotoxinu jako takovému už dlouho. V životě bych si ho nenechala píchnout třeba do obličeje, jak to dělá spousta jiných žen… I zdejší paní doktorka mě ovšem uklidňovala, že se mi nic nemůže stát, že se akorát ověří teorie a bude to. Tak jsem si tu osudnou pitomou injekci nechala píchnout. Rozloučily jsme se spolu s tím, že bude nějaký den trvat, než to zabere. Jenže ono to zabralo úplně jinak, než všichni čekali.

Ukázalo se totiž, že patřím k procentu lidí, kterým botulotoxin svalové napětí nepovolí, nýbrž zvýší. Ano, to, co si mysleli, že mám, vlastně uměle vyvolali. A rozšířili ne na ty dva prsty se zánětem šlach (ty nakonec operovali taky), ale celou ruku. Navíc jsem ji vůbec necítila (a v slzách volala vyděšená doktorce, co se děje). Cit se mi naštěstí po čase vrátil, ale ochrnutí ruky nezmizelo. A pohyblivost už nikdy nebude taková jako dřív. Navíc denně beru léky, bez nichž ta ruka bolí jako čert. (Ne na bolest, na ten spasmus.)

Ale schovejte kapesníčky, já už si zvykla a nevyprávím vám to proto, abyste mě litovali. Dokonce není ani mým úmyslem nadávat na ty doktory. Vím, že to mysleli dobře. Že se chtěli jen pojistit, aby něco nezvrtali. Vlastně doktory obdivuju, protože je to profese, kdy jste pořád jednou nohou v kriminále. Chcete lidem pomáhat a tisíckrát to uděláte, ale stačí jeden špatný den, jedno nevyspání, chvilka nepozornosti a zničíte jim život. A oni vám to (z pochopitelných důvodů) nikdy nezapomenou. Být doktor je těžký, fakt těžký a medicína složitá…

Ale i proto nevěřím, že doktor je bůh a že má vždycky pravdu. Jeden příznak má milion příčin. A člověk není počítač, aby ho napadlo vždy všechno. Dělá chyby. Je to těžké, kurňa těžké, ale zkusme jim to odpustit - a přitom důvěřovat, že udělají, co bude v jejich silách, až je budeme potřebovat příště. Naslouchejte jim, plňte pokyny. Na druhou stranu věřte svým instinktům, svému tělu, sami sobě… A když se vám něco nezdá, nenechte se ukolébat. Je rozdíl být člověk, co si přečte větu na internetu a hned ví, že má rakovinu (o těch se mluví pořád), nebo někdo, kdo prostě jen používá selský rozum. Neměli bychom se léčit sami, ale neměli bychom také nepoužívat kritické myšlení. Spolupráce a naslouchání v obou směrech je křehká ideální rovnováha mezi lékařem a pacientem, kterou bychom měli hledat.