Co se Sacharin honí hlavou

Věříte na to, že existují věci mezi nebem a zemí? Já se naučila, že to ne vždycky musí znamenat něco nadpřirozeného – tedy duchové nebo magie. Ačkoliv i v tomhle příběhu jistá dávka tajemna a záhady zůstává.

Mám jednoho kamaráda. A on se ve svém životě docela trápí díky jedné unikátní zvláštností. Hádám, že něčím naštval gastronomického boha. Jeho problém spočívá v tom, že kdykoliv si dává mimo domov něco k jídlu, s téměř železnou pravidelností je s jeho objednávkou něco špatně. Repertoár toho, co se může pokazit, jest obsáhlý. Navíc je skutečně úplně jedno, jestli tu zrovna běží o párek v rohlíku u okýnka, nebo dvouchodový oběd ve vyhlášené restauraci. Vždycky budete žasnout nad tím, jakou má neuvěřitelnou smůlu.

Pojďme si uvést pár příkladů. Znáte vy nějakého jiného člověka, co si při objednávání jídla musí vymyslet rovnou tři varianty, protože naprosto reálně hrozí, že pokrm, o který by z nabídky stravovacího zařízení zrovna stál, nebudou mít? Případně se zamyslete nad tím, kolikrát jste si vy sami někde něco objednávali. Jak často se vám přihodilo, že jste objednávku museli změnit, jelikož váš výběr právě došel? Napočítali byste to na prstech obou rukou? Pane bože, vždyť i já se stravuju venku, ale tohle nezažívám… Jemu se to stává pořád. Tak často, že už ho život naučil mít záložní plán. A tuhle mi povídá: “Něco ve vesmíru se muselo přepočítat. Že jídlo nemají, řekli až pánovi, co stál za mnou.”

Ale co když už máte vybráno, čekáte až vám objednávku donesou a ona se při cestě k vašemu stolu nějak poplete a zamotá? Celkem pravidelně si pokrm k obědu objednává i s polévkou. Jenže právě na tu velice často obsluha zapomene. A když to není polévka, je to pití. A opět se ptám, kolikrát za život na vás obsluha zapomněla?

Dám vám příklad, u něhož jsem byla přítomná a dodnes tak trochu nechápu, jak se to mohlo stát. Vzala jsem tohoto jedince do své oblíbené restaurace. A ještě mu říkám: „Prosím tě, neboj. Nic se nestane. Já tam chodím a nezaregistrovala jsem větší problém. Aspoň nic, co by si můj mozek býval uložil jako důležitou vzpomínku.” Ale jakmile jsme tam dorazili, nestačila jsem se divit. A vznikla z toho jedna z nejhorších návštěv, co jsem tam kdy absolvovala. Bohužel si ji nepamatuji detailně a celou. Ale odcházela jsem notně vyvedená z míry. Tak například: samozřejmě, že když si objednal jídlo, zapomněli na jeho polévku. Po pár minutách marného čekání se servírce připomněl. A ona se jen zmateně zeptala: „Vy jste chtěl polévku?” Když to pokračovalo tím, že mně přinesli nealkoholický Birell místo ředěného hruškového džusu, došlo mi, že nám ta návštěva teda hezky začíná. Teprve v ten moment jsem začala jeho řeči o tom, že si skoro připadá prokletý, brát víc vážně. Protože vážení, já nikdy nic a teď tohle? A tím nekončíme. Řešili jsme příbory, které nám nedonesly. A já si málem zlomila zub o úlomek kuřecí kosti v salátu. V salátu, kde i to maso bylo brutálně ledový a já si vůbec nepochutnala. Snad po několika letech. Bylo tam toho mnohem víc a týkalo se to i jeho, ale ta paměť… Nicméně, než jsme tam šli, předpokládala jsem, že tady konečně jeho smůlu prolomíme. Takhle, on nemá problém stokrát ze sta procent. Ale to číslo by bylo vysoký. No a zrovna měl za sebou šňůru nepovedených objednávek. Místo toho se ovšem tak nějak jeho smůla přenesla i na mě. Geniální. Popravdě celá ta situace se mi zdála fascinující a vtipná. A skoro jsem se nemohla přestat smát.

Nesmím zapomenout na celkem čerstvou historku. Jde si takhle městem a vidí ceduli před obchodem (ručně psanou křídou na tabuli) ZMRZLINOVÉ POHÁRY. Vejde dovnitř, jeden si objedná a obsluha odvětí… že to nepůjde, protože PRÁVĚ NEMAJÍ ZMRZLINU. Jakože co? Když pominu ten paradox, to by byl takový problém tu ceduli prostě smazat?

Jindy zase opakovaně docházel na své oblíbené místo, aby si pochutnal na točeném cideru. Stavil se tam několikrát, než byl úspěšný. Dorazil tak akorát, když ho přiváželi. Obsluha ho požádala o strpení, že bude 20 minut trvat, než cider narazí. Rozhodl se počkat. Jenže po 20 minutách mu tak akorát oznámili, že se jim právě rozbila pípa. Skvělé, co myslíte? No a nakonec, když už ho jednou konečně měli, dal si pár kousků, jen aby mu následně řekli, že jeho oblíbený nápoj právě došel. Nekecám.

Další část ovšem humorná už tolik není. Vlastně vůbec. Tak schválně, co nejhorší se vám v gastronomii může stát? Ano, samozřejmě, je to situace, kdy v pokrmu najdete něco, co tam nemá být. Jaká je jeho top trojka? Co tahle dát si kancelářskou sponku zapečenou v pizze? Už jste někdy v jídle našli drát? A co kusy skla? Ano, vážně, skutečné sklo. Když mi tohle vyprávěl, opravdu mě to vyděsilo. I s ohledem na to, že i tentokrát se smůla týkala celého stolu.

Umím si představit, citlivější jedinci by se s ním po přečtení článku o jídlo nedělili. Mně to nijak extra nevadí. Jeho smůla se z devadesáti devíti procent týká jenom jeho. Nehodlám být paranoidní. Mám pocit, že kdybych byla, jen to budu víc přivolávat. Když jsme spolu, najíme se spolu. Nebo si umíte představit, že bychom se v obchoďáku rozešli a dali si někde sraz až po jídle, protože se bojím, že jinak spolku tužku? Ani omylem. (Nebojte, tu snad ještě v jídle neměl.)

Jestli se občas bojím, že umře na perforaci střev, či udušení? To už je složitější otázka. Asi mám obavy. Ale člověk si to nesmí připouštět. Můj táta zase říká, že ten dotyčný určitě umře na vysoký tlak, jelikož hodně solí. A kamarád sám tvrdí, že to bude na únavu, protože mu prostě dojdou síly. Tak uvidíme, kdo se trefí. (Odpusťte mi trochu černého humoru.) Ale jako vážně – to, kolik toho naspí a kolik toho podniká, je v naprosto šíleném nepoměru. A zatímco já po třech hodinách spánku vypadám jako zombie a potřebuju energeťák, nebo aspoň kafe, on spí málo celý týden a je do pár minut ráno plný energie, elánu a plánů a ještě si utahuje ze mně… Když tak nad tím přemýšlím, nenadělil mu bůh výměnou za gastronomickou smůlu superschopnosti někde jinde? Protože ať funguje, na co chce, odpočinek to není. A drogy taky ne.

To jsme ovšem malinko odbočili. Takže… nebylo by pro něj bezpečnější stravovat se doma? Asi jo. A nemůžu říct, že bych si neoddechla. Ale tak trochu si neumím představit, že když přijde o půlnoci domů, ještě si kuchtí svačinky na celý další den. Stačí, že popadne něco do práce, ale… přes den si chcete dát něco teplého. Nebo se najíst spolu s ostatními. Takhle… kdyby s tím, že se bude krmit jen domácí stravou přišel sám, podpořila bych ho a chápala. Ale rozumím i tomu, že se mu do toho nechce. Je zvyklý jíst venku a jeho životní styl ničemu jinému moc nenahrává. Navíc znáte ty příběhy, kdy lidi přestanou kouřit, aby se vyhnuli rakovině, a pak je přejede auto? Něco mi říká, že by to byl jeho případ.

Nicméně nezapomínejme na to, že nebezpečné nálezy v jídlo tvoří malé procento v jeho celkovém problému. Díkybohu. Spíš je to o absurdní smůle, popletených či zapomenutých objednávkách a nesplněných přáních. Taky nepříjemné obsluze či jiných šílenostech. Samo sebou je z toho už kapku na nervy. Stokrát nic umořilo vola a tohle není nic. Ale jelikož v mnoha případech nejde o život, učím ho se nad to povznést. Zasmát se tomu. Vždyť to je neskutečný! On je unikát! Říkávám mu, podívej se, jak to dělám já. Taky mě třeba při cestování spousta věcí zaskočí a naštve. A nadávám. Ale nakonec mávnu rukou a řeknu si, aspoň mám zas o čem psát. A on povídá: „Já bych měl furt o čem psát.“ A pak dodá, ale nebudu. Až nakonec prohlásil, ať o něm napíšu já. Možná by z jeho zážitků mohla vzniknout i série, co? Už teď jsem pár odstavců vynechala… Chtěli byste?

A jak si to celé vysvětlujete vy?