Co se Sacharin honí hlavou

Milí čtenáři,

mám pocit, že čím je člověk starší, tím víc hrozí možnost, že upadne do životního stereotypu. A to mi přijde jako velká škoda, když se (alespoň v českých luzích a hájích) říká, že máme jenom jeden život. Dlouho se mi naštěstí dařilo se tomuto nebezpečí vyhýbat. Jenže před pár měsíci jsem začala cítit, že na mě padá jakýsi splín. A to ve dnech, které trávím výhradně doma a v práci. To všechno přesto, že jsem se i tak věnovala svým koníčkům - například mé milované španělštině (na tom se za roky mé neaktivity vůbec nic nezměnilo) a nebo se stále stejnou náruživostí četla knížky. Jako bych se přes svá hobby a přátelé i rodinu cítila nenaplněná a ubitá stereotypem. Vím, že tenhle pocit zažívá během svého života spousta lidí. Jenom mě nikdy nenapadlo, že to někdy potká i mě.

Moji osobu ovšem tato situace hrozně štvala. A z velké části právě proto, že se říká, že žijeme jen jednou. Takhle jsem ten život prožít nechtěla. Člověk má to štěstí, že tady teda je a trápí ho nějaký pitomý splín z tak (alespoň pro mě) fádních důvodů. Měla bych být šťastná. V podstatě mi nic nechybí. Mám co jíst, kde bydlet, přátelé a rodinu... Jenže pocit stereotypu a toho, že vám život proklouzává mezi prsty, zatímco chodíte do práce a z práce, věšíte prádlo a platíte účty, je velká mrcha… A víte co mi došlo, když jsem takhle v červnu seděla v madridském parku? Že ten pocit zmizí pokaždé, když z onoho stereotypu vypadnu. Jak jednoduché. Tehdy ho nahradí čirá radost z toho, že život je krásný... Ale nebylo to jen v tom zmíněném parku, (kde jsem se měla chuť smát na celé kolo a užívala si sluneční paprsky na tváři) stačilo dojít si na městské trhy, nebo se zastavit v kině na novém filmu...

A tak jsem jednoho rána učinila rozhodnutí, které mi doopravdy změnilo život. A ne, nepřestěhovala jsem se do jiného státu, nezměnila práci, ani nezpřetrhala vazby s každým, koho znám. Na to mi asi až moc vyhovuje moje práce, miluji svůj byt a nechci se hnout od své rodiny. Ovšem rozhodla jsem se ten stereotyp cíleně rozbíjet jinak. A to tím, že každý den zažiju, udělám, ochutnám... (a tak dál) něco nového. To, že to udělám každý den a že stačí jen jedna jediná věc, je klíčové.

Jestli si teď říkáte, že vás to sice trápí taky, ale na tohle řešení nemáte kapacitu, měli byste rozhodně číst dál. Ono to totiž není zase tak náročné, jak se někomu může zdát. Ačkoliv je to hned první otázka, kterou mi položí snad každý, s kým se o tom bavím. A dodají něco jako - na to já nemám čas ani peníze. Ale já neřekla, že každý den musíte letět na Kubu nebo do Francie. Ani utrácet za nové Lamborghini. Svět se dá přece objevovat, pozměňovat, ochutnávat i v maličkostech, ne?

Nemusíte – například - utrácet peníze za mušle k obědu, když stačí koupit jenom jinou značku šunkového salámu, než jste zvyklí. Nebo si pro tentokrát místo oblíbeného pomerančového džusu koupit jahodový. Není potřeba zamlouvat dovolenou ve Švýcarsku. Stačí jít do práce trochu jinou trasou než obvykle, nebo vzít na procházku do nových míst svého psa (jen pokud tedy máte psa – můžete se ale samozřejmě procházet i sami nebo třeba s fretkou). Všechno je to jenom o vašich časových možnostech a nápadech.

Kupříkladu já dnes, zatímco píšu tenhle článek, poprvé v životě ochutnávám brambůrky s hořčičnou příchutí. A jen tak mimochodem, chutná to (překvapivě) přesně tak, jak byste čekali. Mohla bych si koupit slané brambůrky a namáčet je do hořčice - bylo by to úplně stejný. A mě až zaskočila ta intenzivní chuť. Vlastně to není špatná kombinace (kupodivu), jen nejsem stavěná, abych snědla víc jak trošku najednou… (Kdo kdy ujídal hořčici po kilech, že?) Můžete to ovšem i tak vzít jako malou inspiraci ode mě a ochutnat je taky. Schválně, co si o nich myslíte vy?

Možná si říkáte, jak vám nová příchuť brambůrek může zvednout náladu a vytrhnout vás ze stereotypu. Ale pokud máte rádi jídlo a rádi objevujete nové chutě stejně jako já, tak věřte, že i taková zdánlivá hloupost stačí. Potěší to vaše chuťové buňky, rozšíří obzory… A ochutnat pár nových věcí, vám může navíc i dost ozvláštnit a rozšířit jídelníček. Protože u některých pochutin si sice budete jistí, že jste je jedli poprvé a naposledy (červený banán vážně není něco, co bych si oblíbila), něco jiného si ovšem najde stálou, či minimálně občasnou, cestu zpátky do vaší ledničky. (Relax Mojito džus jsem si zamilovala, ale jen když je pořádně vychlazený.)

Navíc, zamysleli jste se někdy nad tím, že náš životní příběh je vlastně poskládaný z malých drobností, (jako třeba nové jídlo) které často ovlivňují jedna druhou a někam nás dovedou? Například když si půjdete sednout do nového podniku – poprvé -, můžete tam narazit na budoucího partnera. Což by se možná nikdy nestalo, nebýt této výzvy, protože roky chodíváte jen na jedno místo a tohle máte navíc trochu z ruky.

Ale může se stát, že vás jídlo tolik nezajímá… Tak si místo toho započítejte třeba každou novou knížku, kterou přečtete. To já konkrétně nedělám. Čtu hodně pořád i bez tohoto nového životního stylu a ničím by mi pobyt na tomto světě neobohatilo. Naproti tomu si počítám každý nový film, na který se podívám. Protože oproti seriálům jim zas tolik nedám a chtěla bych to napravit. Takhle jsem se po letech konečně donutila podívat se na TO s Annette O´Toole nebo letošní animák MEZI ŽIVLY. Záleží jen na vaší fantazii a potřebách. Vidíte, že to funguje i jako skvělý motivátor něco konečně udělat (kouknout na film, přečíst knížku, začít cvičit, začít s novým koníčkem, či jazykem, nebo jako v mém případě sednout konečně do té indické restaurace, kolem níž jsem téměř každý den chodila a slibovala si, že jednou – odměnou mi byly ty nejlepší pečené krevety, na které si sem tam zajdu s velkou chutí.)

Ale abych vám vynahradila, že jsem zase skončila něčím k jídlu, tady máte pár mých jiných poprvé, které mě zrovna napadají:

1) zašla jsem se podívat do bezobalového obchodu

2) ochutnala jsem klokaní maso (jídlo, já vím, ale tohle fakt doporučuji všem!)

3) vyrobila si vlastní náušnice

4) několikrát zažila nějaké to poprvé při překonávání vlastního handicapu

5) objevila jsem několik nových kaváren

6) naprosto jednoduše si v sekáči koupila nové tričko a pak si ho poprvé vzala na sebe

7) objevila jsem nový zajímavý podcast

8) zahrála si novou počítačovou hru

9) poprvé ručně vyráběla dárek k Vánocům (a nejsou to náušnice)

10) poprvé jsem si také půjčila deskovku v knihovně

Fantazii se prostě meze nekladou. A ano, někdy je to poprvé drobnější, jako když poprvé vezmete kamaráda do své oblíbené restaurace (a ideálně tam zůstanete s ním). Na druhou stranu neříkám, že pokud na to najdete čas a chuť, neměli byste skočit po něčem i trošku větším. Můžete si například o víkendu zajít s dětmi do DinoParku, nebo navštívit Muzeum Policie České republiky v Praze. Na obojí mám vážně moc pěkné vzpomínky.

Občas vám navíc to poprvé prostě spadne samo do klína, věřte mi. Vážně. Můžete se seznámit s novou kolegyní v práci - nebo jako v mém případě novou manželkou mého kamaráda. Jindy vám dá známá na návštěvě vyzkoušet nový parfém… A mimochodem i to klokaní maso bylo dílem náhody.

Věcí, (menších či větších) ze kterých se člověk v životě může radovat a objevovat je, je prostě nespočet. A nejde vlastně jen to ozvláštnit si den. Pomalu zjišťuju, že čím víc věcí vyzkouším, tím větší mám paletu témat k hovoru s lidmi. Vyšší šanci, že najdeme něco ke společné diskuzi. A to je také fajn.

Hrozně mě to baví a těším se na každý nový den. Občas se mi i stane, že těch poprvé zažiju za 24 hodin víc najednou. To pak opravdu stojí za to. A abych nic z těch nových věcí nezapomněla, sepisuji si to. (Což mi pomohlo i při tvorbě tohoto článku.) Navíc, když mám chuť, si pár těch poprvé dokonce naplánuji dopředu. Třeba na horší časy. Takhle jsem měla nějakou dobu ve špajzce horalku s příchutí burákového másla. A jak moc se to hodilo, když jsem byla nemocná… (ačkoliv na tu klasickou to opravdu nemá).

Takže sice nevím, co mi přinese zítřek, ale určitě to nebude úplně stereotypní. Těch pár měsíců mi změnilo život i pohled na svět. Nebo mě to možná spíš restartovalo a zbavilo onoho pitomého splínu. Nejspíš taky trochu vyvedlo z komfortní zóny a motivovalo ještě o maličko víc, abych se snažila plnit si své sny. Nebo po nich alespoň skočila, když se naskytne příležitost. A jestli vás to všechno láká taky, můžete to zkusit spolu se mnou.

PS: Menší trik na závěr. I to, že jste na plnění poprvé jednou jedinkrát zapomněli, nebo jste ho výjimečně nemohli splnit protože jste byli až moc churaví, je přece také poprvé. ;-) Ačkoliv život vám to moc nezmění. :-D

Audioverze článku ZDE