Co se Sacharin honí hlavou

Moje kamarádka se bojí o práci. Dělá asistentku pedagoga. Možná víte, že při politických bojích o posty v poslanecké sněmovně zaznělo i rušení inkluze pro znevýhodněné jedince. A nezdá se, že by toto téma utichalo. Prý děti, které jsou v inkluzi, zpomalují “normální” děti. Prý jim bude ve zvláštní škole líp…

Zaprvé záleží na tom, co si pod pojmem inkluze představujeme. Myslíme tím handicapované dítě, které zvládá učivo, jen třeba vyžaduje nějakou úlevu, nebo asistenta na WC? Nebo tím máme na mysli, dítě takové, co je do třídy zařazené, ale přitom má svůj vlastní individuální plán i výuku?

Nechte mě říct, že já byla ten první případ. Jsem produkt devadesátek a v podstatě hrdá na to, že jsem byla jedním z prvních dětí, které se i přes svůj handicap učily na normální škole. Minimálně tam u nás. To pro mě (a další dvě děti) moje základní škola pořídila výtah, když jsme mířily na druhý stupeň – učebny se nacházely v patře. To díky nám je teď škola bezbariérová. Nejdřív jsme byly dvě, pak přišel třetí… A co vím, základka svou přístupnost využívá dodnes. A nemůžete se na mě zlobit za to, že mám fakt radost, že to začalo u nás.

Nevím, jak by reagovali spolužáci, ale opravdu nemám pocit, že bych za dobu svého studia někoho zpomalovala. Ano, psala jsem pomaleji diktáty, nebo některé písemky a dávali mi na ně víc času. Ale nikdo na mě nečekal. To já se pak přidala k ostatním. Tím to končí. Rozhodně nemám dojem, že by mi ve zvláštní škole bylo bývalo líp. Normálně mi to myslí. Mám gympl, mám VOŠku. A tenhle směr mi umožnilo právě klasické vzdělání. Nesnažím se teď nikoho ohromit svým titulem. Jde mi jenom o to, zda si někdo myslí, že bych to takhle daleko v českém vzdělávacím systému dotáhla, kdybych byla separovaná ve zvláštní škole jenom kvůli svému handicapu?

A jak jsem řekla, nezačínala jsem tehdy jako znevýhodněná na škole sama. Ta druhá učivo v průběhu let přestala zvládat. Dali jí tedy individuální plán. Asistent s ní látku probíral samostatně – je tedy ten druhý případ. A nevybavuju si, že by nás to nějak vyrušovalo, nebo zpomalovalo. Ale jelikož je to dávno… Tak i kdyby občas ano, bylo tak mizivé procento času, že si to nepamatuju. Navíc možná byla ta druhá v učivu pomalejší, ovšem kolektiv ji měl moc rád. Neumím si představit, že by spolužáci brblali natolik, aby si přáli ji ve třídě nemít. Spíš si myslím, že by se zvedla vlna pořádného odporu, kdyby se někdo pokusil jim ji vzít.

Ano, ona pak nešla dělat doktorát… ale záleží na tom, když škola i tak dokázala zajistit vzdělání i pro ni a lidi jí měli rádi? Dala do toho vše, co mohla… A pokud vím, s některými spolužáky se vídá stále. Jim to ke všemu dalo cennou lekci empatie i toho, že handicap, či nikoli, můžeme být přátelé…

Samozřejmě, hodně záleží na jednotlivých dětech v kolektivech, na učitelích. Na tom, jak si to všechno sedne dohromady. A zrovna si to sednout nemusí… Ale představa, že by lidé jako já přestali tu možnost mít úplně (aspoň to zkusit, studovat na běžných školách), pokud jim je někdo ochotný tu šanci dát, mi drásá nervy. Postižení by nemělo znamenat automatickou segregaci.

Pořád si říkám, kde bych dneska byla já, kdyby si tenkrát lidé pověděli, že nemá cenu, abych absolvovala normální základní školu. Nevím to. Ale jen ta myšlenka mě znepokojuje. Táta vždycky říká, že když už mi nefungují nohy, mozek je vše, co mám. Má pravdu. A já bych ten mozek nerada bývala nevyužila.

Ano, vím, že se to někdy může pokazit. Znám i případ, kdy ve třídě na SŠ sedí handicapovaný člověk, který by tam podle mého sedět vůbec nemusel. Na látku nemá hlavu, je skoro nad jeho síly, kolektivu se straní a spolužáci ignorují jeho. Vlastně všichni napjatě čekají, zda tu školu vůbec dodělá. Zatím se zavírají oči před zjevným problémem. Možná dostuduje jen z dobroty srdce pedagogů. Jemu by možná jinde bylo líp, nebo taky ne… Praxe jako taková ho baví. A aspoň nesedí doma a nepustne. Na to bude mít dost času později. Třeba překvapí a najde do budoucna práci v oboru. Vždyť při písemkách jsme občas podváděli skoro všichni - zdraví, nebo ne. A zaměstnání máme.

V každém případě pro inkluzi existují pro i proti. Nic nebude nikdy dokonalé. Každé heslo se dá prolomit, každý dobrý skutek může být po zásluze potrestán… Ale sebrat kvůli pár lidem, kteří jsou v inkluzi skutečně možná spíš omylem (ale taky je třeba jejich začlenění jen špatně zvládnuté) šanci na vzdělání úplně všem znevýhodněným – prý že to taky ušetří dost z rozpočtu, pche – z toho je mi špatně.

Pořád se ptáme, jak můžeme udělat svět lepší. Nejít tímto směrem je jeden způsob. Protože jestli tohle odklepnou… za všechny ty děti mi to zlomí srdce.