O vlcích a lidech (a nejen o nich)
Zhruba před třemi týdny zprávy vysílaly informaci, že se do našich lesů vrací vlci. A nezapomněly připomenout, že v Německu jsou jejich počty ještě vyšší. Ochránci přírody jásají, že jsme o krok ustoupili od vyhubení dalšího tvora. Jiní už se tak neradují, že jim tyto šelmy roztrhají zvěř. Další jsou rádi, že návrat vlka udrží přirozený ekosystém. A mně blízký houbař lamentuje, že představa potkat při procházce vlka promění příjemný lesík v tajemný a nebezpečný les.
Kladu si otázku, co s tím dělat. Abyste pochopili: opravdu si myslím, že vyhubit živočicha (přímo, nebo zánikem jeho přirozeného prostředí) není dobře, také se domnívám, že každé vyhubení může ovlivnit ekosystém a potravní pyramidu. Na druhou stranu chápu, že každý živočich pro život něco potřebuje, tudíž si to někde musí vzít. Například vlk sežere zvěř myslivcům, vydra vyloví rybník, který někomu patří… A to se těm, co budou škodní logicky nezamlouvá. Sama navíc z představy, že při courání přírodou narazím na šelmu nejsem odvařená a nechci být sežrána. Jak z toho ale sakra ven?
Je nás prostě moc. Jako lidí. Je nás tolik, že pro ostatní tvory zbývá omezené množství prostoru. A jedna chytrá hlava nadnesla, že problém tkví v tom, že je Země je absolutně rozparcelovaná. Zamyslela jsem se nad tím a souhlasím. Každý pro nás obyvatelný milimetr někomu patří. Státu, městu, jednotlivci… Někdo tam něco pěstuje, buduje, žije. A všude musí být „bezpečno“. Pro nás. Třeba i na cestě z Vesnice do Vesnice. Přírodě jsme ponechali místa, kterými pohrdáme, nedokážeme zkrotit, nebo tzv. CHKO apod. Samozřejmě je to trochu nadnesené. Ale snad budete souhlasit, že jsme se rozlezli jako mor a ostatním moc místa nenecháváme. Samozřejmě se potřebujeme cítit v bezpečí a ne se bát, kdy a kde nás roztrhá medvěd, ale…
Ta jedna chytrá hlava prohlásila, že tenhle problém pomine, až jednou dojde ropa. To by nás měla minimálně polovina pochcípat a místo se uvolní. Promiňte, umřít. Citovala jsem.
To mě se na celosvětovou katastrofu čekat nechce. Sním. V představách se inspiruju městy z dávnějších dob. A fantasy příběhy se toho drží rády pořád. Hradby. Obyčejné, ale bytelné hradby. Nebylo by krásné, kdybychom se dokázali vzdát místa a vytvořili o něco větší (a ano na obyvatelstvo koncentrovanější) města? Mohli bychom růst do výšky po vzoru knižní Budoucnosti současného ruského autora, nebo si poradit jinak. Obehnaly bychom svá životem kypící městečka bariérami a za nimi, respektive mezi nimi, nechali bujet a vládnout přírodu. Z jednoho do druhého se pak potulovat terénním autem na vlastní pěst, nebo vzdušnou čarou? Bláznivé? Já vím! Ale muži by aspoň upotřebili tu svou nezaměnitelnou touhu po ochranářství a hrdinství, když by nebezpečnou džunglí doprovázeli cestovatele. (Tedy ne, že by si lecjaké ženy nemohly poradit i samy, ale chápete… ach, ty archetypy.) Samozřejmě, chtělo by to na uskutečnění spoustu změn a plánů… při budování by se narazilo na určitě několik problémů… ale ta představa je hezká… Ačkoli pouhá představa, navíc takto nepropracovaná nezmění nic, já vím. Tento článek nezmění svět. Ale… přemýšlet co se světem ještě nikoho nezabilo.
Má to ale jeden podstatný háček. Minimálně tenhle jeden. Lidstvo se nepodělí. Ne dokud nebude muset. Ne dokud mu nebude hořet pod zadkem. Nezbývá než čekat, až dojde ta ropa… Anebo věřit, že to prostě nakonec dobře dopadne. Se Zemí, s životem a s námi.