Proč nosí muži ženám květiny?
Původní publikace: 24. 8. 2018
Přestože blogerka Nisa se včera celkem trefně vyjádřila, že potřeba vlastně není nic (tady) - a mně logicky nezbývá nic jiného, než s ní souhlasit -, pojďme na chvíli předstírat, že tomu tak není. Vezměme si do hledáčku zbytečnosti, co nutně potřebujeme za předpokladu, že ustoupíme z onoho tak nekompromisního postoje, že potřeba je jen svoboda, důstojnost, láska a tak dál. Konkrétně vám předestřu jednu - z mého pohledu zbytečnost -, kterou osobně neuznávám. Dopředu předesílám, že počítám s tím, že většina z vás se s tímto názorem asi neztotožní. Přeci jen doba a společnost už nějaká je a máme jisté sociální návyky. Mě to (bohužel?) minulo a dívám se na věc jinak. Nejde mi ovšem o to, o něčem vás přesvědčovat, či se zlobit, zakazovat a moralizovat. Jen popisuji svůj postoj a vy to můžete brát třeba jako exkurz do atypičnosti mé osobnosti.
Přesnou historii zvyklosti, že muži nosí ženám květiny, přiznám se, neznám. A jsem líná hledat. Každopádně muž s květinou je vnímán jako milý gentleman. Je to symbol romantiky, roztomilé pozornosti, úcty možná... dosaďte si tam popis, jaký chcete. V ten moment mi nezbývá, než s vámi souhlasit. Taktéž jsem byla vychovávána v tomto duchu. Muž s květinou to je milé a pozorné a hezké a fajn. Jenomže ta dáma ve mně se z květiny potěšeně červená asi přesně dvě vteřiny. Poté jdou všechny archetypální předobrazy do háje a nastoupí racionální úsudek.
Možná si vzpomenete na můj článek o vegetariánství (zde), kde se píše:
"Sněz, nebo budeš sežrán. Lev taky žere antilopy a nemá výčitky svědomí. Je to masožravec. Kráva taky nebrečí pro sežranou trávu. A mohla by. Věděli jste, že vůně posečené trávy je vlastně její nářek, že jí právě něco bolí? (To posekání, chápejte.) Možná bychom měli přestat jíst i petržel, ne? Třeba jí to taky bolí."
A právě to je ono. Vycházím-li z faktu, že trávu bolí posekání, musí logicky i ostatní květiny bolet, pokud je utrhnete. Následných několik dní ve váze, než uvadnou, protože jen ve vodě se prostě přežít nedá, je vlastně tedy jakýsi druh pomalého mučení živého organismu, než konečně skoná, nezdá se vám? Jako by vám někdo pomalu pouštěl žilou. Či snad vás mučil hlady, ale než lidově řečeno - chcípnete - aspoň vám dával napít. A pro co to všechno? Pro parádu? Pro potěchu oka, která pomine po několika dnech? Trochu málo se mi zdá. Až se budu chtít potěšit květinou, půjdu do parku, nebo do přírody, kde volně rostou. Kde žijí, neumírají. Nebo si je vysázím na zahradě. Tedy až nějakou budu mít. Však tak nějak se to i říká, ne? Že kdo má skutečně rád květiny, tak je nechá růst a žít a netrhá je.
Nechme teď stranou otázky humánního zabíjení a plýtvání jídlem, protože to je zcela jiné téma a současný stav toho se mi nelíbí, ale jako všežravec - masožravec chápu, že kuře umře, abych se najedla. Má to smysl. Stejně jako když mravenečník loví mravence. Ale proč mám zabíjet kytky a mučit je ve váze pro potěšení z vůně a okrasy, tomu nerozumím. To je - alespoň pro mě - malicherná zbytečnost, kterou leckteré ženy oceňují/potřebují (neříkám, že všechny), ale já ne. Kupte mi radši čokoládu.
Pokud už mi muž chce nosit květiny, tak má přeci jen několik možností:
1. doneste mi bylinky - a já si z nich uvařím čaj (to už smysl má)
2. kupte mi květinu umělou (ta navíc neuvadne)
3. pořiďte mi kaktus - samozřejmě v květináči (jednak dál žije a jednak ujíždím na kaktusech!)
A to by bylo k tématu dneska tak akorát všechno. :-) Prostě jsem jiná.
A jak to máte s květinami vy? :-)