Co se Sacharin honí hlavou

Publikace původní: 11.  8. 2018

Žijeme ve spotřební době. V době se 14-denní zárukou spokojenosti. Náš život. Naše volby. Ponožka s dírou se nezašívá, koupí se nová. Vztah v krizi se neopečovává, nýbrž vyměňuje za jiný. Špatné dárky k Vánocům se dají vrátit a vyměnit za vhodnější. Koupíme si činky, že začneme posilovat. Po pár dnech letí do kouta, že nás to nebaví. Nakonec skončí na Sbazaru a místo cvičení si běžíme pro čokoládu. To byl teda blbý nápad! Stejně to dopadne s permanentkou do fitka a finsky se přestaneme učit po několika týdnech, protože na to prostě nejsme a je to tak těžké! Místo toho začneme chodit na lekce zumby... Každý den, každou vteřinu se rozhodujeme. A v naší současné společnosti víme, že si spoustu těch rozhodnutí můžeme dovolit rozmyslet. I ty vlasy si po ostříhání můžete nechat vzápětí nastřelit. Jak svobodomyslné.

Ptám se, kdy lidské rase jako komplexu dojde, že by měla své potomky učit také tomu, že jistá rozhodnutí jsou nevratná. A že ať se člověku důsledky, nebo okolnosti daného rozhodnutí líbí, či nelíbí, musí s tím žít. Že být vyzrálou osobností znamená toto respektovat a přebírat zodpovědnost za své činy. Co tím myslím?

Vezměme si to hezky od začátku. Když s někým nechráněně spíme, může vzniknout miminko. Když si usmyslíme, že po miminku toužíme, když si s partnerem jedno uplácáme (promiňte mi ten výraz), prostě ho musíme přivést na svět, nebo podstoupit interrupci. Tehdy ještě máme na vybranou, tak trochu. Protože každá interrupce je pro ženu zároveň riziko, že už další děti mít nebude. Ale pokud se jednou rozhodneme být rodič, jakmile se to bezbranné stvoření poprvé nadechne vzduchu, je to volba doživotní, volba, která se nedá vrátit zpátky.

Zaráží mě a znechucuje, kolik - převážně rodičů mužského pohlaví - se stále jaksi domnívá, že býti rodičem - otcem - je něco jako koupit si autíčko v hračkárně. A když to živé "autíčko" v noci začne plakat, kakat, slintat a blinkat, dojdou k názoru, že se unáhlili, že autíčko nechtějí a radši by cínové vojáčky. No jo, jenže reklamační oddělení pro děti, ještě nevymysleli, našťouchat to do partnerky zpátky pomocí zvonu na toalety taky nejde (pokus o vrácení a následný vstřebávací proces v děloze na bázi zpětného chodu prostě selhává), tak co s tím? Zdrhnout! A nejlépe i se selektivním vymazáním paměti, že takovou hovadinu jako dítě vůbec kdy chtěli. Vždyť by je ten hororový zážitek jinak ještě dost let budil ze spaní! A dítě ať si zůstane s matkou, stejně ho pod srdcem nosila devět měsíců ona... Tak ta dotyčná zůstane s miminkem sama, přestože jste to byli hlavně vy, kdo dítě chtěl. Ona se necítila připravená... ale když ji muž tak láskyplně ujišťuje, že to spolu zvládnou, že už má na to věk a těší se, až svého dědice bude učit na kole, kdo by odolal?

S teorií, kdo koho nosil pod srdcem, na mě nechoďte. Chcete mi říct, že kdyby matka příroda byla prozíravější, předpokládala tedy, že muž je debil (omluvte můj slovník) a přišla se střídavým těhotenstvím, jednou muž, jednou žena, měly by ženy v případě mužského těhotenství větší právo opustit rodinu? A co kdybychom vymysleli umělou dělohu a pod srdcem další generaci dětí nenosil ani jeden z páru? Necháme je pojít hlady v lese, až si to hraní na maminku a tatínka rozmyslíme, jako psa uvázaného u stromu? (Lidi, útulky, haló!) Ne, jistě, že ne... starat se má vždycky žena, co?

Nezlobte se na mě, ale za zbabělost mužské části populace si lidstvo - dle mého skromného názoru - může tak trochu samo. Nepovažuji se za žádnou radikální feministku, která by nenáviděla muže (naopak, já muže miluju a moc!), ale genderové sociální uspořádání společnosti mi pije krev. Abyste rozuměli, chápu, že aby společnost fungovala, musí mít nastavena nějaká pravidla a role. Ale proč by tu roli měla definovat nějaká naše pseudopředstava pohlaví? Jediné, co nás limituje je biologie. Žena menstruuje, muž nikoli. Muž si holí tvář, žena - až na výjimky - nikoli. A tak dál. Ale... prý jsou ženy více empatické. A co když jsou jen proto, že je to tak učíme? Protože muž ten nebrečí, muž je ten silný, statečný? Proč? Proč by nemohl muž uronit slzu a přiznat, že se bojí? Proč by ho nemohla chytit za ruku a provést tmou statečnější žena? Proč v ženách, co se nebojí samy si vyměnit žárovku a natřít plot, vzbuzujeme pocit, že nejsou dost ženské? A proč v mužích, kteří by se místo fotbalu raději mrkli na díl Esmeraldy, (a že já jich pár znala!) budujeme představu, že to musí tajit? Věřím tomu, že moje dcera může být šťastná hrabajíc se v motoru aut a syn třeba mistr světa ve vyšívání. Bránit jim nebudu. Nezáleží na tom, jestli budou splňovat sociální představu společnosti o svém pohlaví, ale na tom, aby byly šťastné. A věděly, že až budou mít vlastní děti, nemohou je opustit. Ani jeden z nich. Záleží jen na tom, aby byly dobrým člověkem...

Možná, že kdybychom přestali lidi deformovat v rámci sociálních představ společnosti, mohli by být skutečně tím, kým chtějí být. Nemuseli by nic tajit, předstírat a mohli prostě žít. Možná, že kdybychom vychovali naše děti stejně, přestali by muži vnímat ženu jako tu, co se stará, a sebe jako bezstarostné pouhé "rozsévače semene"... Konečně by byla mužská část populace dovedena k respektu za svá nevratná životní rozhodnutí. Za to být rodičem. Protože už by konečně přišli na to, že rodiče jsou dva. Že nezáleží na pohlaví. Že zůstat musí oba. Muž i žena. Že chlap nemůže odejít jenom proto, že nemá dělohu a naopak má pocit, že chromozomální složení XY ho opravňuje k tomu, aby se vykašlal na potomka i partnerku, které před tím sliboval hory i doly, když toho má plný brejle. Ona třeba taky, ale co jako? Dítě se prostě vrátit nedá.

Převážné většině žen jsme výchovou vštípili, že od dítěte se neodchází. Převážná většina žen si při zvažování těhotenství pohrává s myšlenkou, co budu ale dělat, když mě opustí? Proč? Kdo dal mužům právo přetvořit svou sociální roli na predátora, co může kdykoli opustit rodinu? Na někoho, komu se vlastně nedá důvěřovat? Pojďme stejný respekt k rodičovství vštípit i mužům. Ať ubude opuštěných matek a smutných dětí...

---

Věnováno všem ženám, které doplatily na zbabělost svých protějšků.

A zároveň všem mužům, kteří se dílem osudu dostali do stejné pozice. Avšak přes zažité konvence a role se dokázali vymanit z jejich předpisu, postavit se k životu čelem, k zodpovědnosti... a postarali se o své děti - sami -, když se naopak zbabělou stala žena, nebo - nedej bože - umřela. Jste důkazem, že to jde. Že to závisí jen na výchově a morálních hodnotách člověka. Že zodpovědný rodič nemusí být jenom žena. Nemá jím být jenom žena. Rodiče jsou dva. A konec debaty.