Co se Sacharin honí hlavou

Původní publikace: 5. 9. 2018

Žijeme v takzvané humanitní době. Lidé jsou vedeni (ačkoliv to ne všichni dělají, nebo se to ještě neděje) k lidštějšímu, nebo vůbec žádnému zabíjení zvířat, k ekologické kosmetice, třídění odpadu, minimalismu a nepoužívání plastů. Snažíme se zamezit chybám minulosti - učíme o holocaustu. To všechno je v podstatě humanita - lidštější chování k planetě, ke zvířatům, k sobě navzájem. To všechno je fajn. Sama sebe považuji za humánního člověka, který se k tomu všemu dopracovává tak nějak postupně. (Kromě veganství, ze mě vegan nebude, ale to už asi víte. Ne? Tady.)

Jelikož ale věřím na to, že vše má svou stinnou stránku, když se s tím nenakládá uvážlivě, přeci jen všeho s mírou, ptám se - nemá i ta naše humanita místa, kde se naše společností nařízená lidskost mění spíš v nelidskost a zbytečné riziko? Já si to myslím. A ačkoli se chlácholíme tím, že takhle je to dobře, co když to vůbec není dobrý?

První, co mi leží v hlavě, je otázka eutanázie. V naší zemi je zakázaná. Zabít druhého člověka nelze za žádných okolností. Ani na jeho výslovnou žádost. A přihlížet sebevraždě se rovná neposkytnutí pomoci. Ačkoli ono to s tou sebevraždou taky není tak jednoduché, pokud nejste sadisti, nebo už totálně mimo. Bolí to, je to hnusný a musíte potlačit pud sebezáchovy. A pak to dopadá tak, že někdo vám blízký trpí na nemocničním lehátku, zatímco ho držíte za ruku a šeptáte - to bude dobrý. Jenže ono to vůbec není dobré, když pro utišující léky buď už absolutně nevnímá okolí, nebo mu vůbec nezabírají. Ten člověk umírá a trpí. Proč? Proč by si nemohl vybrat den v době, když mu ještě není tak zle, užít si ho, rozloučit se a odejít důstojně? Proč má chrchlat v agónii a čekat?

Kromě těžce smrtelně nemocných mi k tomu ještě vždycky naskočí téma roztroušené sklerózy, Alheimera a Parkinsona. Abych to nějak složitě neokecávala, řeknu to za sebe. Pro mě osobně je funkční mozek to jediné, co mám. Jsem sice závislá na pomoci druhých (protože jsem na vozíku, náhodný čtenáři), ale díky hlavě v pořádku si můžu o pomoc říct, sdělit, co se mi nelíbí, cestovat, pracovat, studovat, plánovat volný čas... být sebou a žít. Ten mozek mi dovoluje ovládat svůj život. Ale bez něj? Bez něj jsem jen schránka z masa, která postupně nebude schopná nic. Nesnažím se nikoho urazit, kdo takovou nemoc má. Ale je to tak. Ztrácíte sebe sama, svoje já. Proto za sebe úpěnlivě doufám, že až mi bude devadesát, buď se mi ta nemoc vyhne, či trh nabídne dokonalejší léky, nebo už bude legální nechat se usmrtit. Vážně - nechci s takovou diagnózou žít. Chci umřít plně si vědoma sebe sama. Chci umřít jako já, ne jako nějaký můj pozůstatek, který už příbuzní těžce rozpoznají. A nejsem sama. Film Pořád jsem to já to krásně dokladuje. I hlavní hrdinka chtěla umřít, až už nebude sama sebou. Jak já jí přála úspěch! Víte, ono je sice hezké, že se o vás v těch konečných stádiích postará rodina, či personál v instituci, ale vy už tam vlastně nejste. A trápit člověka zmateného vlastním tělem i duší, respektive celým světem kolem, trápit ho životem v něm mi nepřijde moc humánní...

Ještě abych to upřesnila - nechci rušit domovy se zvláštním režimem, nebo lidi s takovou diagnózou rovnou posílat do plynu. Chci jen svobodnou možnost volby, zda takhle chtějí žít. Já bych třeba nechtěla, odpusťte mi. A věřím, že nejsem sama. Klidně se o takové lidi budu v práci starat, nic proti nim, ale nechci být jednou z nich. Pro mě je ta představa duševní utrpení.

Ano, vím, že se dá eutanásze zneužít, ale co nedá? Od toho jsou jiní, aby to ošetřili natolik, aby nebylo možné tím jednoduše vraždit. Prohlášením, povoleními, svědky a rozhovor s psychologem... já nevím. Ale stálo by za to být humánnější lépe a dovolit lidem rozhodnout, jak žít a kdy umřít. Tedy za mě určitě.

Druhým tématem je přesný opak. Trest smrti. Já bych ho zavedla. Pro obzvlášť závažné činy jako brutální vraždy, masové vrahy, sadisty, kanibaly, sexuální predátory... Nedávno jsem viděla dokument Nejhorší ruská vězení. V jednom takovém je kanibal, který maso člověka dal dokonce kamarádově rodině, že prý klokaní maso. Snědli to s knedlíkem. Z té věznice se prý jinak než po smrti nedostanete. Je to konečná. Pro ty nejhorší. Ptám se, co je humánního na tom nechávat takhle nebezpečné lidi naživu? Stejně mají z toho života tam houby (a to je dobře), ale co kdyby se nedej bože někdy něco stalo a oni utekli? Navíc provoz stojí peníze. Vím, že jsou to lidi, ale extrémně nebezpeční. A v takových případech na resocializaci nevěřím. Tak proč je proboha necháváme naživu? Protože bachaři mají co dělat? To tak leda...

Možná si myslíte, že ČR je moc malá na to, abychom tu měli taková monstra. Že to bude dobrý. Bohužel vás musím osobně vyvést z omylu. Jsou všude. Nejen v Americe, Rusku, nebo Chille. Jsou i u nás. Vím to. (Bohudík? Bohužel?) Tenhle článek vás ale nemá přesvědčit o monstrech v ČR a opatrnosti, takže... Řeknu jen - někteří ještě pořád na ulici, aniž by se o nich vědělo - to logicky předpokládám, jiní už zase mezi námi propuštěni vadným systémem (to vím, bohužel) a jiní (naštěstí) zavření. Ale proboha proč? Psychopata, co vyvraždí celou svoji rodinu, bych (a omlouvám se) zabila bez pardonu. Nebo budeme čekat, až uteče a udělá to zas? Na co? Na co, ptám se. Vím, že i takoví lidé mají rodiny, ale copak je tak nepochopitelné to zbytečné riziko? Kdyby bylo referendum o trestu smrti, jsem pro - ale muselo by být jasně dané, pro koho by byl eventuálně určený. Jedna vražda z vášně není ok, ale rozhodně bych pachatele ještě nezatracovala (pokud opak neřeknou psychiatrické testy). Oproti někomu, kdo znásilňuje a vraždí, mučí děti...

A jak se na trest smrti díváte vy?

Co si myslíte o eutanazii?

Je to dobrý tak, jak to je?