Co se Sacharin honí hlavou

Kdybyste se mě tak před rokem a půl zeptali, jaký jsem typ turisty, odpověděla bych vám, že mám nejradši relaxační dovolenou. Pláž a wellness. A rozhodně jsem na tenhle druh oddechu nezanevřela. Jenže minulý rok v Madridu jsem si to vyzkoušela i trochu jinak a aktivněji. A při tom prolézání památek, parků a zahrad jsem přišla na to, že mně to nejenom dost baví, ale zároveň je mi líto, že my Češi (mě do té doby nevyjímaje) často v cizině fotíme jako blázen každou zajímavou hloupost, ale tu naši Českou republiku, její krásná místa a památky, tak trochu přehlížíme. Neříkám, že všichni samozřejmě. I v Čechách jsou nadšení objevitelé, kteří putují po naší zemičce. Ale pořád mám tak nějak dojem, že když se vás v ČR někdo zeptá na plány ohledně dovolené, automaticky tím myslí a očekává info o té zahraniční… Rodná zem je až na druhém místě. A tak jsem se letos rozhodla, dokud máme to hezčí počasí, už naši vlast nepřehlížet. Přinést vlastní svědectví o tom, že cestovat stačí u nás. Že tu máme krásně. A byla by škoda některá místa nepoznat na vlastní oči. A možná někdy vybrat i taková, co vás s pojmem turistika, hned tak nenapadnou. Není nadto hledat skryté poklady.

Možná proto jsem si jako první vybrala Jihlavu. Nechci tím tohle město nějak urazit. Jde pouze o to, že v porovnání s Prahou nebo Kutnou horou či Karlovými Vary je Jihlava na seznamu měst, o kterých se říká, že je musíte vidět, trošičku níž.

Samozřejmě celé cestování ovlivní můj elektrický invalidní vozík. No a? Někam se sice nepodívám, ale svět je tak obrovský (a v tomhle kontextu ČR taky), že na jedno nepřístupné místo najdu určitě tři jiné. A i kdybych byla úplně zdravá, není v lidských silách vidět všechno, co by za to stálo. Vždycky bude něco, co prostě za život nestihnete. Takže, když něco vyšachuje můj handicap, nevadí. A teď už pojďmě na to…

Jako dopravní prostředek používám zásadně v 98 % případů vlak, takže i do Jihlavy jsem tak jela. Nebyla pro mě navíc cílem zcela neznámým. Tudíž jsem například už věděla, že stačí nasednout u hlavního jihlavského nádraží na trolejbus B, nebo A a dojet až na Masarykovo náměstí.

Nebyla jsem tam ovšem docela dost let a tak mě trošku zaskočily přítomné stánky, přestože patří k obrazu jihlavského náměstí. Ale ono to bude asi i tím, že téměř každý hlásal, že prodává jahody. Včetně jednoho velkého transparentu. Takže to spíš vypadalo, že jsem města dorazila v průběhu nějakého jahodového festivalu. Jahody jsem ale nekoupila. Mnohem víc mě totiž zajímaly jihlavské barokní kašny z 18. století (Neptunova a Amfitrité) – každou najdete na jiném konci náměstí.

Další dominantou je Mariánský (morový) sloup ze století sedmnáctého. Najdete na něm pět soch svatých. Obklopené je to celé lipami. Ten kontrast historie schované mezi korunami zeleně se mi líbil. Jen pár lidí se po mně dost divně dívalo, když jsem si celé náměstí fotila. Jako by na zájem o zdejší památky opravdu nebyli zvyklí. Přitom je to škoda.

Jestli vás ovšem něco na tomhle místě opravdu praští do očí je to kostel svatého Ignáce. Impozantní stavba, která vás upoutá, aniž byste tušili, co to vlastně je zač. V tomhle případě mě opravdu mrzelo, že není bezbariérový. Protože už jen ta architektura zvenčí… Páni. To chcete vidět i uvnitř.

Místo toho jsem se vydala k Bráně Matky Boží. Což je poslední dochovaná brána z pěti původních bran opevnění města. Má úctyhodných 24 metrů… Musela jsem stát na silnici, pokud jsem si ji chtěla prohlédnout pořádně a zpříma. Ještěže tam nebyl takový provoz. Neodolala jsem a prošla se i pod ní.

Dobrá zpráva navíc (nejen) pro vozíčkáře je i to, že hned u památky se nachází bezbariérová kavárna. Kdybych bývala nebyla na začátku své cesty a neměla s sebou sladkou svačinu, určitě bych tam zakotvila. Takhle jsem se jenom spokojeně usmála a pokračovala dál.

Mým dalším cílem byl secesní most U Janů. Šla jsem pěšky - mimo jiné i proto, že jsem chtěla využít situace a lépe si prohlédnout město. Původní plán byl dojít až k němu, stejnou trasou zase zpátky a šup ke kostelu svatého Jakuba. Dál by se vidělo. Protože když to jdete pěšky na invalidním vozíku (ne, já to nepovažuju za protimluv), nikdy jste tam nebyli, takže se pořád díváte do navigace, a ještě u toho musíte dávat pozor na cestu, která - ač má Jihlava spoustu bezbariérových nájezdů na chodník - je velmi často také rozbitá, zvlněná, nakloněná nebo všechno najednou, zabere to nějaký čas navíc.

Během té procházky jsem neminula park Gustava Mahlera. Příjemné místo, které některým místním přijde obyčejné. Já zde ovšem potkala paní, která si tam na lavičce četla a já jí úplně rozuměla. Sice to bylo uprostřed rušného města, ale najednou jako by to bylo jedno. Hotové pohlazení po duši. Také bych si tam chodila číst, kdybych byla jihlavská… Jsou tam lavičky, stromy a zbudované jezírko. Pásy zeleně a socha samotného pana Mahlera - hudební skladatel… Kontrast k poklidu paradoxně tvoří zde také stojící jihlavská synagoga. Nebo aspoň to, co z ní zbylo po vypálení německými nacisty 30. března 1939. Ruiny většinou stávají v kopcích a nepřístupných místech, takže když něco najdete uprostřed města, když se toho můžete dotknout bez problémů i na vozíku… je to zážitek. A znovu ten protipól krásného místa a děsivé historie… Něco je cítit ve vzduchu.

Já ale neměla čas sedět tu na lavičce a číst si. A tak jsem pokračovala dál kolem Horáckého divadla. Pozor, bezbariérového divadla, jak tvrdí webové stránky. Od pohledu, kudy jsem šla já, vidíte spoustu schodů… Lístek na představení jsem ovšem stejně neměla (třeba příště), takže jsem i tuhle budovu jen tak minula. Ale i projít kolem ní bylo fajn. Každá stavba, kde sídlí divadlo, mě zvláštním způsobem fascinuje. Možná proto, jak mám sama divadelní představení ráda - je to pro mě vždycky povznášející zážitek.

Opojení z budovy mi ale nevydrželo dlouho. Dorazila jsem totiž k bodu, kde se potkává ulice Srázná, Úvoz a Na Stoupách. Navigace mě samo sebou posílala tou nejrozbitější, nejrozvlněnější a nejprudší z nich. Jak jinak. Taky byla pořádně frekventovaná – jedno auto za druhým. Z mého úhlu pohledu jsem ke všemu ani nedokázala odhadnout v jakém stavu - a jestli vůbec - je tam chodník… Takže jsem tam stála u zaparkovaných aut, zírala směrem, kterým jsem se chtěla dát, a netušila co teď. Předem jsem se tak do detailu na Google mapy nedívala, tudíž tohle bylo nemilé překvapení… A i kdybych to udělala, nafocené to mohlo klamat, nebo už dávno vypadat jinak. Takže bych na to zřejmě nebrala tolik zřetel. Ale teď jsem tam stála, onen most už jen pár metrů přede mnou (což vás deptá) a mě se fakt nechtělo pokračovat.

V ten moment mě zachránil pámbíček a kolemjdoucí slečna. Nejenom, že mi poradila, abych to vzala souběžnou ulicí o trochu výš, ale taky šla se mnou. Takže jsem měla o něco menší obavy z toho, že to někde nedobrzdím. Cestou mi ale běželo hlavou, že se mi sakra nebude chtít tou příšernou cestou zpátky. V tu chvíli mi opět slečna pomohla, protože mi poradila, ať to nazpět vezmu od mostu novou cyklostezkou. Tohle setkání mi tedy nejen pomohlo, nýbrž i drasticky změnilo plány celého zbytku dne. Takže ještě jednou, díky!

Ale zpět ke kýženému mostu U Jánů (1908) vedoucího přes řeku Jihlavu. Památce, které dokonce hrozila likvidace. Místo toho byl v roce 2012 znovu otevřen veřejnosti po rozsáhlé rekonstrukci. Ano, dorazila jsem tam. Ale… no, je to železobeton. A to zelené zábradlí… Stála jsem tam a říkala si, že to vůbec historicky nepůsobí… Chyběla tomu duše. Ačkoliv je zajímavé vědět, že tramvaje tudy jezdily do roku 1948.

A hurá zpátky. Poslechla jsem radu a vydala se cyklostezkou. Trasou, kterou Google ve své navigaci tak úplně nemá. Já, která má orientační smysl houpacího koně. Nebudu vám lhát, byla jsem z toho malinko ve stresu. Několikrát jsem se znovu ptala na cestu, když jsem si nebyla jistá, navigace mě posílala podezřelým směrem, nebo úplně zamrzla. Ale stálo to za to. Oproti rozbitému a uskákanému terénu města to bylo… revitalizující. A velmi příjemné. Uchvátila mě cesta kolem řeky a pohled na ni. Všude klid, příroda… a hele viadukt! Co je to viadukt? Most, který překlenuje údolí. A slouží jako dopravní tepna.

Nakonec jsem došla až k oblíbené turistické atrakci - kamennému tunelu u městského nádraží. Docela strašidelné místo. Nechci moc dramatizovat, ale… když jsem tak stála před ním s vědomím, že jím mám projít skrz, vzpomněla jsem si na všechny pohádky, kde někdy figurovala jakákoli brána do pekla. Vypadá opravdu tajemně. Nicméně vlezla jsem tam, co jiného mi zbývalo. A byla jsem hrozně potěšená, když mi moje dojmy z tunelu potvrdila procházející maminka s dítkem. Víte, je to vlastně obyčejný kamenný tunel se zářivkami, jenže… ta tma, akustika, chlad… něco na něm je. Říkám jí to, že ten tunel vypadá úžasně, a ona odvětí: “Úžasně, ale strašidelně.” Ha! Tady to máte. Navíc já tím tunelem procházela za denního světla, ona mi vyprávěla, jak ho někdy musí přejít za tmy. Brr.

Z tunelu vylezete rovnou do parku Karolíny Světlé (česká spisovatelka). Oproti uhlazené zeleni cyklostezky působí o něco víc zdivočele. Nepomáhá tomu i fakt, že veškeré východy z něj jsou docela prudký kopec. Byla bych tam nejspíš uvězněná ještě doteď, kdyby neexistovala jedna jediná cesta, jak se z parku dostat pozvolně. A kdyby mi lidé nepomohli ji najít.

Asi bych z něj tolik nespěchala a více si ho prošla, (je to další místo, co vás dokonale odřízne od ruchu města) jen kdybych toho za celý den neměla už docela dost. Věřte nebo ne, tahle cesta Jihlavou mi zabrala několik hodin. Zbývalo mi zhruba 60 minut, než mi pojede vlak domů. Možná jsem to ještě mohla stihnout na náměstí a ke dříve zmíněnému kostelu sv. Jakuba. Ale po všech těch peripetiích, dlouhém dni na čerstvém vzduchu, jsem ráda zastavila na nejbližší zastávce trolejbusu a odjela si na nádraží číst. Pro tenhle den toho bylo akorát. Navíc onen kostel (jak jsem vypátrala později) sice bezbariérový je, ale… jen v dobách bohoslužeb! Takže žádná velká škoda.

Tenhle výlet mi Jihlavu ukázal v trochu jiném světle. Potvrdil mi, že zajímavá místa můžete najít skoro všude. Jihlava stále nepatří k mým oblíbeným městům. Přestože má minimálně v centru hodně bezbariérových nájezdů, je kopcovitá a působí neudržovaně, pomláceně… Ale má své kouzlo a jednou se tam vrátím. Třeba kvůli divadlu, nebo abych navštívila ZOO, kterou jsem viděla naposled jako mrně v kočáru… Jak vidíte, pořád je co objevovat. Tohle byla jenom malá ochutnávka toho, co vám může Jihlava nabídnout. Vyhlášené je třeba i jihlavské podzemí – bohužel zatím bariérové. Tak někdy jindy na viděnou.

Fotky - TADY