Co se Sacharin honí hlavou

Kolín. Město ve středočeském kraji. Město, o kterém mi říkali, že zde není nic zajímavého k vidění. Spletli se. Byl to velmi plodný den. Jak v pozitivním, tak v tom negativním slova smyslu…

Jako první jsem navštívila Komenského park. Příjemné místo plné zajímavých stromů. Neodolala jsem a udělala pár fotek. Ale nepříjemně mě zasáhlo vidět, že ani tady to vandalové nenechají na pokoji. Park hyzdí graffiti a je to velká škoda. Najdete zde ovšem moc pěknou sochu Jana Amose Komenského. A také bustu kněze, teologa a básníka jménem Jan Anastáz Opasek. Jedná se o kněze, který byl souzen a odsouzen za údajnou velezradu a ve věznici dostal přezdívku “opat chuligán”. Amnestován byl v roce 1960. Jeho bustu se mi bohužel nalézt nepovedlo. Pán, co šel kolem, mi prozradil, že je to nejspíš proto, že ji v parku přestěhovali na nové místo. I on se někdy plánoval projít kolem a bustu nalézt. Kdybych měla trochu víc času, asi se zdržím hledáním.

Jen lehce zmíním, že cestou k parku jsem šla kolem pobočky Komerční banky v ulici Kutnohorská 273 a ta budova mě naprosto nadchla. Představovala bych si v ní spíš nějaký zámek, či muzeum, nikoliv banku. Ta se však v budově nachází od jejího vzniku mezi léty 1913 – 1914, ačkoliv tehdy to byla ještě pobočka banky rakousko-uherské podle plánu architekta Nekvasila. Alespoň pokud umělá inteligence mluví pravdu. Občas prostě najdete hezké věci tam, kde je nečekáte…

Ale nyní už pokračujeme v cestě ke slavným kolínským slunečním hodinám. Krásné venkovní památce, která zdobí fasádu domu v Brandlově ulici číslo 17. Tak, jak je známe dnes, se objevily mezi 70. až 80. lety minulého století. Ale byly vytvořeny na základě nálezu fragmentu výtvoru ze století sedmnáctého. Určitě stojí za pohled a za nějakou tu fotku.

Hned o kousek dál najdete Zlatou uličku. Je součástí historie jako část kolínského židovského ghetta. Ale musím říct, že její honosnost dávno odvál čas. Domy v ní jsou otřískané. Celé to působí neudržovaně a prázdně. I když možná by se dalo říct, že i ten zub času by se mohl považovat svým způsobem za krásný… Mě to ovšem spíš zklamalo. Obzvlášť po posprejovaném parku. A podle rozhovorů, co jsem vedla s lidmi, nejsem jediná. Zlatá ulička prý vypadá nádherně pouze v noci, když se nedostatky skryjí pod rouškou tmy a zbytek osvítí lampy. Ale za dne jako by ani nestála za návštěvu. A to přitom třeba zrovna ty lampy jsou moc pěkné. Mimochodem pozor – nespleťte si Zlatou uličku se Ztracenou uličkou – jinou, tentokrát bariérovou památkou. V tomhle případě se jedná o uličku, která je považována za ideální romantické místo na procházku. A najdete tu štítky se jmény slavných osobností města. I podle fotek vypadá mnohem lákavěji, než její zlatá konkurentka.

Abychom se zase naladili příjemněji, prozradím vám, že mě pro změnu moc potěšil Veigertovský dům. Jediné bezbariérově přístupné muzeum v Kolíně. Díky dotaci je zrenovované. Má dokonce i moc hezký bezbariérově přístupný přednáškový sál. Možná se tam někdy na nějakou přednášku podívám. Jejich seznam byste měli nalézt na webu, teď jsem tam ovšem nenašla ani jednu… Nicméně v muzeu mají hned několik dost obsáhlých a zajímavých expozic. Průvodce mi dělal jeden moc milý a informacemi nabitý pán. Škoda, že jsem si neměřila, jak dlouhou dobu jsme spolu strávili. Myslím, že to pár hodin zabralo. A vážně doufám, že i vy na něho budete mít při exkurzi štěstí. Výklad a společnost to byla parádní. Mezi stálé výstavy se počítá Svět hmyzu – zde můžete spatřit například největšího motýla na světě, nebo pasarančata. Sbírku brouků i nočních můr. Skutečné exempláře ve skleněných vitrínách pak střídají zvětšené realistické makety. A obojí vypadá hrozně pěkně. Ačkoliv pohled na všemožné vosy a včely mě jako člověka s fobií z těchto potvor rozhodně neuklidnil. Také se tam ale můžete začíst do seznamu ohrožených druhů hmyzu na Kolínsku.

Druhou expozicí je ta zaměřená na bitvu u Kolína – konkrétně se jedná o bitvu odehrávající se v roce 1757, v níž císařsko-královská armáda se saskými spojenci poprvé porazila armádu pruského krále Friedricha II. a ve svých důsledcích tak byla udržena územní integrita Českého království… Najdete zde třeba 3D maketu bitvy, nebo různé zbraně…

A do třetice tu máme Dějiny Kolína. Expozice historie města od jeho založení v polovině 13. století až po konec 20. století. Je velmi rozsáhlá a znázorňuje každodenní život, tehdejší styl… Najdete zde třeba starou pračku, kolo, náboženské předměty nebo fotoaparát, nábytek či cechovní zástavy… Je toho vážně hodně. A víte, že to kolo (přední kolo malinké, zadní obrovské) dokonce v muzeu rozjeli? Proháněl se na něm pán, tuším, že majitel, který na něm umí jezdit a hlavně ví, jak na něj nasednout. U toho bych teda chtěla být!

Neopomenu vás ani pozvat do sklepení. V gotickém sklepě pro změnu totiž najdete historii samotného Veigertovského domu od 13. do 21. století - včetně modelu, jenž znázorňuje jeho podobu na počátku století devatenáctého… Já se tam sice přes ty schody nedostala, ale můj ochotný průvodce mi to vše milerád nafotil…

No a na konec jedna dočasná výstava. Kolín ve stínu smrtihlava, která se zaměřuje speciálně na válečné roky 1939 – 1945. Opravdu působivá sbírka exemplářů. A ještě působivější výklad. Válka ve všech jeho hrůzách na nás opravdu dolehne… To opravdu doporučuju vidět a slyšet.

Teď začne ovšem ta méně příjemná část. Nejvíc ze všeho jsem se v Kolíně těšila na Bartolomějské návrší. Místo, kde vedle sebe najdete chrám svatého Bartoloměje, Kostnici, zvonici i tzv. zahrady na Parkáně… Moc dobře víte, že před každým výletem telefonuji a zjišťuji si informace. Jenomže tentokrát mi to trochu nevyšlo, protože jsem čas na telefon měla v pondělí. A to měli v chrámu zavřeno. A na webu informace pro vozíčkáře žádné. Řekla jsem si, nevadí. Kde jinde by to měli vědět, než v kolínském informačním centru? A tak jsem zavolala tam. Nepříjemná paní mým uším subjektivně zněla jako: co se jí sakra dovoluju ptát na bezbariérové památky v Kolíně. V Kolíně přeci není bezbariérového vůbec nic. Třeba měla blbý den, či pro mě nepříjemný hlas, nevím… Ale na každou památku odpovídala NE takovým tónem, že jsem si připadala, že chci něco neslýchaného… Nejen, že mě zarazil její přístup, nýbrž i podávaná fakta. Chtěla jsem, moc jsem si přála, aby tenhle hovor byl jen potvrzovací. Google mi tvrdil, že minimálně zahrady a chrám bezbariérové jsou. Zahrady mi nakonec odsouhlasila také, u chrámu váhala… Ale kolínská synagoga přístupná být měla. A já poprvé tvrdě narazila na to, že Kolín přístupnost svých památek zrovna moc neřeší…

Vyrazila jsem. A jelikož muzeum sídlí hned vedle kolínského informačního centra, rozhodla jsem se si informace ověřit ještě jednou. (Popravdě mají stejné zaměstnance.) Paní jsem poznala po hlase a opět to vypadalo, že by mi nejradši předala jen jedno velké červené ne. O to větší bylo překvapení, že její kolega byl zase jedno velké ano. (Přesně ten, co mě doprovázel po muzeu.) A já je jen sledovala, jak se dohadují, diskutují… jako zápas v tenise. A čekala, kdo vyhraje. A říkala si, co je to sakra za město, za informace, když takovou věc neví… Oba se shodli jen na tom, že zahrady na Parkáně bezbariérové jsou, pokud je obejdu druhým vchodem. Následně z toho vyšlo, že chrám i kostnice jsou bezbariérové také, protože tam na schody disponují nájezdy. Což mě potěšilo, obzvláště proto, že synagoga z toho nakonec vylezla jako bariérová. Jako vážně? Ok.

Jenže tenhle zmatek dovršili zaměstnanci na Bartolomějském návrší. Pán, který nás uvítal, vůbec netušil, že nějaké nájezdy existují. Jeho kolegyně sice ano, ale chvíli trvalo, než je objevila. A jakmile je donesla, v podstatě mě uvítala vynadáním. Vyjela na mě, co tam dělám bez předchozí domluvy (o čemž na webu není ani slovo), a pořád na mě dorážela, kde jsem vzala, že jsou bezbariérový. Což je paradox, protože nájezdy měli, takže byli – svým způsobem – a ona to říkala, jako bych po nich chtěla hodinky s vodotryskem. Ignorovala několikrát nadhozený fakt, že mi to řekl Google a infocentrum a místo toho dokola opakovala, že na stránkách nic takového nevidí. No ano, jak jsem řekla, stránky o bezbariérovosti neříkali ani ano, ani ne… nic. A právě proto jsem se obrátila o pomoc jinam. Problém byl v tom, že prý na vozíčkáře zvyklí jsou, jenže na mechanickém vozíku. Nájezd (dvě samostatné ližiny) nechávají ladem a přehoupnou vozík přes schod ručně… Hezké. Ale kdyby to nedělali, došlo by jim, že ten postranní vchod potřebuje nájezdy dva – jeden zvenku, druhý zevnitř. Ano, byl to ten typ, kdy zvenku vylezete na schod a při vstupu dovnitř do budovy zase sestoupíte níž. A schod nebyl tak široký, abych se tam mohla uvelebit, počkat až nájezd přendají na druhou stranu a sjet. Takže přišli na to, že musíme použít přední vchod. Jenže klíče měl duchovní a toho nejdřív museli najít…

Přiznám se, že dodnes žasnu nad tím, že ačkoliv byla paní vážně mistrovsky protivná a já se měla chuť se sebrat a jít pryč, protože jsem nabyla dojmu, že zde nemám co dělat, napnula s kolegou všechny síly, aby mě dostala dovnitř. A to doslova, protože – jelikož šlo o ližiny – byl problém je seřídit. Vzájemnou vzdálenost zadních a předních kol má vozík jinou. Taky byly docela úzké a kdyby mi to podjelo, sletím dolů. Ale nechtěla jsem se toho vzdát, dokud nás sami nevyhodí. (A že jsem to čekala každou chvíli.) Na to jsem si nepříjemných momentů užila až dost…

Takže… po značných nervech jsem se nahoru a do chrámu sv. Bartoloměje (též nazývaný kostelem) skutečně dostala. Jedná se o mohutnou gotickou stavbu z druhé poloviny 13. století. Nejlepší na něm asi, a teď mi promiňte, byly velké svícny. Jsou vysoké. A historické, už nevím z jakého století… Památka je menší, než chrám sv. Barbory v Kutné hoře. Ale co nemá do velikosti, má do historie a výkladu pana průvodce – třeba o ničivém požáru v roce 1796… Sem se totiž na rozdíl od Barbory bez doprovodu nesmí. Což je podle mě vlastně dobře, protože tak vám neunikne spousta zajímavostí… Menší historka. Takhle si stojím, kochám se vitrážovými okny, poslouchám výklad… když tu nám dojde, že stojím na dvířkách od krypty. A že jsou ze dřeva. A že já mám i s vozíkem kolem 190 kilo. Po menší úvaze, co kdyby to ta dvířka nevydržela a já bych se nerada propadla dolů, mě pán mírně nervózně poprosil, jestli bych raději nemohla poodstoupit. Mileráda. Zážitek by to byl sice originální, ale nevím, zda příjemný…

Ačkoliv mi výklad mírně zvedl náladu a pán byl na rozdíl od své kolegyně milý, podvědomě jsem se nemohla dočkat, až budu mít za sebou sestup po schodech dolů. A pak si zchladím nervy pozorováním přírody v zahradách na Parkáně (nájezd ke kostnici nepasoval, tak jsem dostala alespoň výklad venku a nakoukla dveřmi). Když mi paní ale triumfálně oznámila, že ty přece bezbariérové taky nejsou, moje nervy toho měly akorát dost. Vždyť to bylo jediné místo, na kterém se internet i lidé shodli, že bezbariérové je. Že stačí jít druhým vchodem. A ta ženská tu teď stála a kysele mi říkala, že o žádném jiném vchodu neví… Bylo šest odpoledne, já byla unavená a měla přístupu lidí v Kolíně a zmatených informací plné zuby. Myslím, že ještě nikdy jsem na žádném výletě nebyla tak naštvaná… Komu by se chtělo v tomhle zmatku plánovat ještě někdy výlet do Kolína… Kdo měl pravdu? Netuším. Neměla jsem už chuť ani sílu to zjišťovat… A radši si před odjezdem domů dala večeři v OC Futurum. Obchoďáku, kam jsem si s kámoškou chodívala kdysi sednout na dvojku bílého… To byly časy.

A ještě než to dneska ukončím, dám vám poslední tip – na zmrzlinu v gelaterii MIA! Tu bych si klidně dala zase… Mňam.

Tak co říkáte vy na dnešní výlet? S nadsázkou mohu říct, že ve světě zanechal stopu. Ovšem je hořkosladká. Pamatujete, jak jsem říkala, že na webu o bezbariérovosti nebylo před mou návštěvou ani slovo? Teď tam najdete následující nepřehlédnutelný nápis: „Vážení návštěvníci, areál není nijak upraven pro osoby se sníženou schopností pohybu. Objekty včetně chrámu nejsou bezbariérové. Ve vstupu do objektů je vždy více než jeden schod.“ I když tuhle informaci oceňuji, přijde mi to spíš jako krok zpátky. Ani slovem totiž nezmínili, že by i tak byli vozíčkáři vítání, protože disponují nájezdem. A vzhledem k tomu, že málokoho by taková možnost napadla, když o ní neví a nenapíšou to tam, působí to skoro jako snaha se jich úplně zbavit. Tak už to v tom životě bývá…