Co se Sacharin honí hlavou

Možná máte po posledním článku o jídle potravin trochu plné zuby, ale já jsem si díky němu uvědomila, že jsem vám zatím skoro vůbec nevyprávěla o turecké kuchyni. Jelikož tak ráda ochutnávám, je celkem samozřejmé, že když jedu na dovolenou, degustace tamní kuchyně k tomu zkrátka patří. A kdyby se mi to někdo pokusil rozmlouvat, nebo zakázat, asi se budu hodně zlobit.

Faktem ovšem je, že konkrétně v tomhle případě (dovolené v Turecku) jsem nedostala tolik příležitostí, kolik bych si bývala přála – myšleno počtem stravovacích zařízení. Protože kuchyni dané země poznáte nejen skrze počet jídel, ale i díky lišícím se kuchařům. Každý vaří jinak.

Můžu za to já, protože hotel, který jsem nám předvybrala a kluci odsouhlasili, stál v místech, kde bylo bez nadsázky velmi pusto. Široko daleko stály v podstatě jen další hotelové komplexy, nebo právě stavěné hotelové komplexy, smečky psů a dentální kliniky. Asi jim hodně záleží na péči o zuby… Lidí jsme tam taky celkově moc nepotkávali… Věděla jsem, jak to místo vypadá na mapě. Jenže jsem si naivně říkala, že tam přece nemůže být tak prázdno, když je tam hotel a věčně plno turistů. Že ti přece budou chtít nějaké blízké kulturní vyžití, restauraci, nebo aspoň supermarket… Věřila jsem tomu, že ty podniky prostě jen nejsou v mapě vyznačené. Což by asi teoreticky mohla být pravda tak v roce 2010, ale v současnosti mě mělo napadnout, že Turecko není Afrika. Že umí používat Google Maps a když tam nic není, tak tam nic není…

Dopadlo to tak, že jediné místo, kde se dalo najíst v docházkové vzdálenosti od hotelu, byl jakýsi stánek - něco mezi trafikou a rychlým občerstvením. Takové okénko s přístřeškem a pár stolky. Kupodivu tam vařili dobře, i když jsem tomu zpočátku nevěřila. Skončili jsme zde hned první večer a nakonec je tam trávili všechny – vyjma cca dvou. A objednávali si večeři. Napoprvé jsem si vybrala hamburger s hranolkama. Přílet byl zážitek sám o sobě, takže jsem se chtěla v klidu nacpat něčím, co znám. Čekala jsem, že jídlo budu moct uchopit do ruky ve stylu Burger Kingu. Ale dostali jsme talíř s pořádnou náloží ve stylu klasických burgráren. Velký burger i s párátkem. Překvapilo mě to. Ale byl tak povedený, že jsem si ho objednala během dovči ještě jednou. Víckrát na to nezbyl čas. Bylo to jediné místo na jídlo v docházkové vzdálenosti, jak jsem říkala, a tak jsme se snažili aspoň naplno využít, to co máme. A dohodli se, že ochutnáme z nabídky co nejvíc. Další věc, na které jsem si tam pochutnávala opakovaně, byl na první pohled prostý zapečený toast. Hrozně mi chutnal jemně pikantní salám, který dávali dovnitř… Což je paradox, protože jestli mi něco v Turecku opravdu nebylo po chuti, tak jakýkoliv jiný salám, co jsem v této zemi ochutnala. Ať už na hotelu k snídani, nebo po zakoupení v obchodě. Buď jsme vždycky sáhli zákonem schválnosti po blbé značce a kvalitě, nebo já nevím… Nejenom, že vždycky chutnal strašně divně, ale měl i prapodivné typy barev. Úplně jiné odstíny červené a růžové, než jsem zvyklá u nás. Alespoň mě to tak připadalo… Nicméně zpět k našemu večernímu stánku s jídlem. Kolem stolu se pokaždé pohybovala spousta divokých koček. To se mi moc líbilo. Těšívala jsem se tam. Bylo to trochu jako sedět v kočičí kavárně. Akorát tohle bylo spíš kočičí bistro. A když jste nedojedenou porci nechali na stole po zaplacení, kočky se o to postaraly. Tenhle podnik na mapách skutečně vyznačený není, ale najdete ho na dohled od prodejny Tiger Leather & Fur s koženým zbožím.

Samozřejmě, že jsme si dali i kebab. Nebo se to tak minimálně jmenovalo. Nemůžu si pomoct, ale kdykoliv jsme dostali tortilu a něco jako kebab, to maso chutnalo úplně jinak než u nás. Místo kebabu, tak jak ho známe, to spíš připomínalo mleté hovězí. A popravdě mi to ani moc nechutnalo. Jako jíst se to dalo, ovšem nestýská se mi po tom. Kebab je lepší tady u nás.

Obecně maso v Turecku nás moc nenadchlo. Chtěla jsem si aspoň jednou sednout do zděné restaurace a vyměnit tak rychlá občerstvení a okénka s jídlem za něco pořádného. Skončili jsme ve Steak house Rosé, která online jako by neexistovala, ale ono to nevadí… Objednali jsme si čtyři chody pro tři lidi, páč jsme měli velké oči, chuť objevovat a nemohli se rozhodnout… Nacpali jsme se pořádně, já se skoro nemohla ani pohnout a byla vlastně vděčná, že se nemusím zvedat ze své židle. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli bych v tomhle stavu někam došla po svých, i kdybych mohla. Jenže nacpat se k prasknutí a pochutnat si jsou dvě rozdílné věci. Moje panenka na paprikách byla sice jemná a zelenina dobře uvařená, ale jinak to bylo vlastně bez chuti. A to říká člověk, který dokáže brambory nebo míchaná vajíčka jíst úplně nesolená a nevadí mu to. Ta panenka se dala jíst, ale prostě jí chyběla nějaká výrazná chuť, která by to jídlo vystřelila na měsíc. Dochutit jsem to bohužel neměla čím. A ani kluci si na svých porcích a jídlech zrovna nedebužírovali. Reakce byly vlažné. Jíst se to dá, ale… A to čtvrté jídlo s mletým masem mě sice hrozně chutnalo, ovšem jen díky tomu, že mi od dětství chutnají mírně připálená jídla. Jako třeba přismahnuté grilované kuře, nebo extrémně připálené topinky. Neříkám, že jím taková jídla často (není to zdravé) ani že to nesním nepřipálené, ale když se to stane, vlastně mi to nevadí. Takže čtvrté jídlo donesli zespodu připálené (a my doteď nevíme, jestli to bylo schválně jako součást receptu, nebo omylem) a já byla asi jediná, kdo si to užíval… Tudíž – jo, nacpali jsme se, jízda to byla (a dostali jsme dokonce předkrm zdarma), ale zároveň jsme se shodli na tom, že znovu už bychom tam nešli.

O mnoho víc nám paradoxně chutnalo v přímořské restauraci, která fungovala opět na bázi výdejního okénka. Objednali jsme si obalované kalamáry (byly fajn), jeden burger s treskou a druhý s lososem místo hovězího. A víte, co vám řeknu? Já už kdysi měla vegetariánský burger, tam ovšem místo hovězího dali bochánek z brokolice. Mám to ráda. Ale když mi někdy do burgeru nabízeli rybí variantu, zdálo se mi to vždycky jako hodně divná kombinace. Ovšem u moře? Řekla jsem si, proč si nedat trochu ryb. Vždyť ony k těm přímořským státům jednoduše patří. A vyzkoušela to. Od té doby… jsem tomu propadla. Treska mi osobně chutnala mnohem víc než losos, ale to je jen o chuťových preferencích každého z nás. Každopádně jestli i vy chodíte kolem rybího burgeru s despektem, za sebe můžu doporučit, dejte mu šanci. My vše jedli na vzduchu s výhledem na moře, jedna z divokých koček se nám uvelebila na stole a roztomile stočená spala, zatímco naše trio konečně spokojeně mlaskalo. Řekla bych, že tohle bylo to nejlepší jídlo v Turecku… A když jsem si šla pro nášup v podobě hranolek, navíc mi je posypali mletou paprikou. To chutnalo taky strašně dobře. Hledejte ji na pobřeží u parku Duden.

Další věc, co jsem si v Turecku hodně oblíbila (a dokonce si to dovezla domů) jsou „obyčejné“ sušenky zn. Hoşbeş. Kakaová oplatka plněná kokosovým krémem. A já nejspíš nebudu jediná, komu chutnají. Protože při pokusu nakoupit mi zásoby domů jsme v obchodě uviděli všechny ostatní příchutě téhle značky vrchovatě dostupné, ale ta moje oblíbená byla téměř vyprodaná a zůstalo posledních pět balení… Trošku mi to připomíná situaci, kdy si jdete do Penny nakoupit kukuřičné trubičky zn. Alaska s mléčnou náplní - ostatní varianty plné, krabice s tou mléčnou je prázdná. Dost často… Balíček Hoşbeş sušenek už mi zbývá poslední. Takže jestli vám to podle popisu připomíná nějakou sušenku, která by se dala sehnat tady, dejte mi prosím vědět. Já se totiž do Turecka možná vrátím, ale hned tak to nebude.

No a úplně poslední večer jsme si koupili alkoholový nápoj s názvem Volim. Ty lahvičky byly skleněné a zhruba třetinové. Slavili jsme nejen odjezd domů. Od pohledu to vypadalo, že by každému jedna na chuť mohla stačit. Až na to, že obsah alkoholu, byl poněkud silnější než jsem čekala a chuťově to připomínalo likér. Vzhledem k tomu, že jsme ten poslední večer skoro, nebo vůbec nespali, nakonec to dva z nás vzdali, protože jsme se báli, že nás to položí a neprojdeme kontrolou na letišti, jak budeme ztřískaní. I vlivem nevyspání. Tudíž jsme pouze decentně koštovali a musel to všechno dopít třetí z nás. Ještěže je na alkohol tolerantnější. Každopádně mě nejvíc chutnala asi třešňová varianta. U ní mě také pobavilo, že s názvem Volim a třešněmi na obrázku působila jako dokonalá reklama na komunistickou stranu. Citronová verze připomínala spíš nějaký čistící prostředek. A jak chutnala jahodová varianta si už vůbec nevybavím, takže předpokládám, že nic moc.

Turecko mě jednoduše zaujalo spoustou věcí – místy, co jsme navštívili (k tomu se taky dostanu), krajinou i samotnými zážitky. Ale jídlo mezi těmi top body není. A moc to nevylepšil ani hotel, vzhledem k tomu, že jsme každý den dostávali úplně stejnou snídani. Byl to v podstatě obložený talíř. Což by mohlo působit hezky, kdyby tam pokaždé nebyl jen jeden plátek plátkového sýru, jedna kostička sýru typu feta, malé hotelové balení medu, malé hotelové balení marmelády a taktéž čehosi typu Nutella, hrstička černých oliv, trocha míchaných vajec a jedno kolečko salámu. Teď to možná vypadá jako fajn výběr, ale když máte jeden plátek tohohle, jeden plátek tamtoho a k tomu tři krajíčky veky, brzy zjistíte, že abyste se toho vůbec nejedli, vlastně si nemůžete vybírat, sníte vždycky všechno. Pokud tedy můžete a nejste alergičtí, třeba na oříšky v tom čokoládovém nadělení. Což se naší skupiny týkalo. A já zase nejsem stavěná na to, abych jedla každý den téměř dva týdny to samé. Trpěla jsem. A na tu snídani mám averzi ještě teď. Ovšem vtipné bylo, že dokud jsme byli dva místo tři, kolečka salámu k snídani jsme dostávali také dvě. Když se k nám ovšem přidal poslední pasažér, kolečko k snídani jsme každý měl už jenom jedno… Jako takhle, celý pobyt v tom hotelu byl moc fajn. Majitel je vstřícný, milý… pokoj bezbariérový a velký… ale ta snídaně…

A můžete hádat, co jsem si dala jako první po návratu domů a ještě ke všemu rovnou k snídani? B-Smart z KFC - přímo na letišti. Hlavně, že v tom nebyly černé olivy. Domov, sladký domov.