Co se Sacharin honí hlavou

Pro pravidelné čtenáře nebude žádnou novinkou, že ráda jím. A jelikož jsem se zrovna skvěle najedla quesadilly s avokádovým dipem, je ideální čas pustit se do dalšího článku o něčem na zub. Aspoň při tom nedostanu hlad.

Čím si můžete obohatit jídelníček tentokrát? Začnu něčím, co podle mě většina z vás zná. Slávky. Velký mořský mlž, který se vyznačuje černou schránkou a oranžovým tělíčkem. V roce 2011 jsem je ochutnala ve Španělsku. A vlastně to byla úplně první atypická věc, kterou jsem kdy vzala do pusy. Tenkrát jsme si na nich pochutnávaly s mamkou. Vzpomínám, jak jsem na sebe byla v ten moment hrozně hrdá, že to jím a ochutnávám. Připadala jsem si výjimečná a statečná. Pro nás to tehdy bylo extra exotické… Na druhou stranu jsem ale nikdy nepochopila, proč jsou vlastně tak oblíbené. Je to gumové a nemá to téměř žádnou chuť. Zmiňuji je zde tedy ani ne tak proto, že bych vám je chtěla horem dolem doporučit, jako spíš právě pro onu zajímavost, že právě tady je počátek mé obliby v degustacích jídel. Právě tenhle okamžik a tahle vzpomínka všechno definuje. A dodneška mám před očima mamku, jak se v nich statečně přehrabuje, šklebí se u toho, ale nevzdává to, jako já… Nicméně vezměme to pozitivně: když vám je přinesou na talíři, tak ta kombinace černé schránky a oranžového masíčka působí velice efektně a hezky, nejen na fotkách. A právě díky tomu svému typickému zbarvení se mi i po letech podařilo dohledat, co jsem to vlastně tenkrát měla.

Pojďme ovšem k něčemu příjemnějšímu. Co takhle špízy z muflona? Nebo byste si radši dali knedlo-muflon-špenát? A co třeba gulášek? Nemusíte jako já koštovat všechny tři varianty. Stačí vám vědět, že tohle maso chutná jako něco mezi divočinou a hovězím. Může být trochu šlachovitější, ale pokud vám to nevadí, nebo šlachy odstraníte, nebudete mít problém. Pochutnáte si na výborném mase, co se rozpadá. Ačkoliv… doporučuji použít při vaření česnek. Podobně jako kozina může být maso při některém zpracování lehce cítit, ale česnek to odstraní. Maso (tohle i to následující) jsme koupili zde.

Pak tu máme zebru, u které se nemusíte žádného zápachu ani chuťového ocasu bát. Jedná se o velmi dobré světlé maso. A pozor, přestože to k takovému názoru může svádět, nechutná jako kůň. Říká člověk, co ochutnal obojí – a nejsem to já. Kdybych ji měla k něčemu přirovnat, pak je to jemnější hovězí, co neleze mezi zuby. Měli jsem tohle maso coby guláš i svíčkovou (normálně tu druhou omáčku nejím, ale, pár soust a hlavně maso jsem zvládla). Přiznám se ovšem, že všechny tyto informace bych vám asi už nebyla schopná zprostředkovat, nebýt mého instagramu a textu u fotografií. Přestože si pamatuji silný dojem, že mi zebra chutnala a klidně bych si ji dala znovu, jak přesně to bylo, už si nevzpomínám. Její chuť zapadla do pozadí ve světle jiných zážitků. Škoda.

A co takhle zabrousit k polévkám? Na tenhle nápad mě přivedl kamarád. Ta, kterou vám chci představit se jmenuje ramen. Jedná se o pokrm, který původně pochází z Japonska. A pro mě se stal tak nedílnou součástí rodinného jídelníčku (protože ho oba s taťkou milujeme), že mě ani nenapadlo, že by ho někdo mohl neznat. Ale stalo se. A když ramen nezná kamarád, měla bych ho doporučit i vám. Základem téhle polévky je hodně silný vývar. V podstatě je jedno, zda použijete vepřový, zeleninový, nebo třeba z mořských plodů. Ale musí být silný. Taťkovi se povedlo dohledat, že klidně natolik silný, aby se v něm kosti doslova rozvařily. Dále použijte nudle ramen. Jsou to speciální nudle přímo na tuhle polévku. Třetí důležitou ingrediencí je sójová omáčka, ale také miso omáčka, či rybí omáčka. Podle chuti. Doplňte to vepřovým masem, vajíčkem uvařeným naměkko/nahniličku/natvrdo (pro správných efekt ho nechte v talíři v celku – co porce, to vejce) a základ máte. Pak můžete přidat ještě sušené houby (ucho jidášovo je super), bambusové výhonky, chilli… Zbožňuju to. Kalorická bomba, ze které se najíte, ačkoliv jde “jen” o polévku. Přiznám, trošku jsme si to přizpůsobili. Nudle používáme vřetena (u nás známé jako vrtáčkové), a jelikož se lépe jí, kosti úplně rozvařit nenecháváme a miso i rybí omáčku si tam taťka případně přidá až na talíři, jelikož je nemám ráda. Ale i v Japonsku samotném existuje mnoho variací. Takže to vlastně ničemu nevadí.

Aby vám po těch výživných jídlech trošku slehlo, slyšeli jste někdy o okurkovém melounu? Je takový malinkatý, velikosti připomíná pomeranč či mandarinku v závislosti na velikosti pomeranče nebo mandarinky. A chuťově je přesně tím, co indikuje název. Vypadá jako meloun, ale chutná jako okurka. Dokonce i semínka uvnitř má podobné. Ale aby to nebylo tak nudné… čím blíže meloun vykusujete ke slupce (přesně jako klasický meloun), tím víc se chuť mění – je sladší a připomíná jiného svého jmenovce - meloun cukrový. Někdo v něm dokonce najde podtóny kedlubny. Chuťově to tedy sice není žádný originální zázrak a svou velikostí taktéž nebude výhodný pro pětičlennou rodinu, ale pokud máte rádi jídlo, které v sobě má určitou originalitu a vtip, jen tím, že existuje, tak stojí za to ho vyzkoušet.

A víte co? Když už jsme ten dnešní článek začali tím, co mi ne tak úplně chutnalo, tak ho v tomhle duchu pojďme i zakončit. Podělím se s vámi i o další zážitky, které sice stály za to, ale rozhodně mi nepřirostly k srdci.

Pro dnešek jsem vybrala víno bez alkoholu. Všichni určitě znáte nealkoholické pivo. Ale co takhle víno? Když jsem ho uviděla poprvé v nabídce obchodu, nevěřícně jsem kroutila hlavou. Pak mi ovšem došlo – proč ne? Proč by si měli v nealko verzi užívat svůj oblíbený nápoj jen pivaři a milovníci koktejlů? Když je dobré nealko pivo, proč by nebylo dobré nealkoholické víno? Koupila jsem tuhle německou značku. Jenže… víno má oproti pivu za mě osobně jednu nevýhodu - obsahuje kyselinku, tedy je kyselé. A mám pocit, že je to částečně právě alkohol, který tu kyselost (obzvláště u suchých a polosuchých vín) vyvažuje, aby byla v onom nápoji snesitelná. Bez alkoholu se jedná o kyselou štiplavou tekutinu, která nezahřeje po těle, na rozdíl od originálu. Nebylo tam nic jiného, na co by se dalo chuťově soustředit… Tvářila jsem se statečně a hledala na vínu pozitiva, jenže s odstupem… Už bych si ho nekoupila. Měla jsem jen smůlu při výběru? Možná. Zkusím to někdy znovu? Možná, ale rozhodně nebudu spěchat. To raději dětské šampáňo.

A jako bonus zmíním pizzu s mořskými plody. Já už jsem někde napsala, že přes jejich diskutabilní chuť mi mořské plody nevadí. Něco chutná víc, něco míň… Ale zkouším to dál. Z minulého článku třeba víte, že chobotnice mi chutnají moc. A pizzu si dokážu dát úplně se vším - včetně ananasu. Tenhle italský pokrm je v podstatě jenom těsto, které si obložíte tím, na co máte zrovna náladu. Podobně jako si rohlík jednou dáte se šunkou, podruhé s plátkovým sýrem a jindy ho namažete džemem. Takže pro mne byly mořské plody zajímavým nápadem. Do chvíle, než jsem otevřela donáškovou krabici. Smrděla tak pronikavě po mořských potvorách, až to bylo moc. Dary moře mi nevadí, ale jejich typická vůně někdy ano. Pokud je až moc silná, zvedá se mi dokonce žaludek. Bylo mi tehdy jedno kolik to stálo, ale nedokázala jsem do toho ani kousnout… A když jsem to následně vyprávěla známému, prohlásil: „To je jasný. Mořský plody se mají maximálně smažit, ne péct!“ No, já vám nevím, pečené kalamáry v troubě mám ráda. Co myslíte vy?

Co dobrého jste v poslední době ochutnali vy? A těmito dotazy bych to pro dnešek uzavřela. Tak zase příště.