Co se Sacharin honí hlavou

Pro tentokrát jsem se rozhodla, neobjevovat zapomenuté kouty, či opomenutá města, ale vyrazit do často chválené Kutné Hory. Říká se o ní, že je to město, které jako milovník turistiky navštívit musíte. A já… to udělala rovnou dvakrát.

Nejprve jsem se loni v létě vypravila do zahrad GASK. Je to park s květinovými záhony, uměním a výhledem na chrám sv. Barbory. Úžasně si tu odpočinete a budete se kochat jednou hezčí květinou než druhou. Navíc tam najdete spoustu známých exponátů – jako třeba ruku kostlivce - fotky zde a nebo na Instagramu. Příjemné místo pro načerpání energie, oblažení smyslů a hezkou procházku…

Když už jsme u výhledu na svatou Barboru, rozhodně vám doporučuji restauraci Barbora. Brilantně vyřešili bezbariérový přístup - vchod rozpůlili na nájezd a schody. Je tam moc milá obsluha a já si vážně pochutnala na jídle. A při nacpávání bříška se můžete dívat přímo na chrám.

Já snad mezi turisty neznám známější chrám, než je ten kutnohorský. Svatá Barbora je na seznamu UNESCO. Má nádherná vitrážová okna, překrásné sošky… Výstavba začala ve 14. století, ale v polovině 16. století, když v kutnohorských dolech došlo stříbro, musela být stavba prozatímně ukončena. Následující staletí přinesla spoustu rekonstrukcí a výměny inventáře - zejména v barokním duchu. Současná podoba chrámu je z přelomu 19. a 20. století, kdy proběhla rozsáhlá regotizace a celková obnova chrámu. Je zasvěcen panně Barboře, křesťanské mučednici, která je brána jako pomocnice v nouzi, přímluvkyně za dobrou smrt a patronka těch, kdo mají nebezpečné povolání, zejména horníků. Monumentálnost a úcta na vás dýchá úplně všude. Za jedinou nevýhodu tohoto chrámu považuji to, že prohlídku máte bez průvodce. Dle mého dojmu totiž s průvodcem (viz. například chrám svatého Bartoloměje v Kolíně) z celé té návštěvy máte o trošku víc. Ovšem záleží jenom na vás, jestli preferujete větší chrám bez průvodce, který si v klidu projdete sami, nebo menší chrám s průvodcem s větším balíkem informací z návštěvy.

A tady končí můj první výlet. Nikoli proto, že by tyto tři zastávky zabraly celý den. Já jsem občas jednoduše moc ukecaná. Když jsem tu tedy potkala turistky z Barcelony, neobešlo se to bez povídání. A nakonec jsem skončila v obchůdku se suvenýry (přímo v chrámu, což je skvělé a zvláštní zároveň), kde jsem se pro změnu zakecala s paní prodavačkou. Aspoň jsem si odtamtud odnesla nádherné zrcátko. A byl to super den!

Nicméně právě proto, že jsem toho viděla z města tak málo, jsem se letos do Kutné Hory vrátila. A tentokrát jsem zavítala do od chrámu nedaleké Galerie Středočeského kraje = GASK. Abyste se k ní dostali, můžete projít skrz galerii soch na nádvoří chrámu – jedna zajímavější socha než druhá. A navíc je odtamtud super výhled na město! Nicméně teď už do galerie - několikrát od svého vzniku v roce 1963 změnila název i místo působení. Do zrekonstruovaných prostor jezuitské koleje se přesunula v 2009. Měla jsem zde předem vyhlídnutou výstavu obrazů Jakuba Janovského – Dům z karet, kterou můžete vidět až do 12. října 2025. Ale pravda je taková, že mě ještě víc než výstava samotná zaujala budova galerie jako taková. Je obrovská a výstav se tam najednou koná strašně moc. Vybere si každý. A esteticky tu působí i odpadkový koš. To musíte vidět!

Nicméně odtamtud bylo na čase vyrazit do Kutné Hory-Sedlec. Je to okrajová část města, kde ale najdete dvě úžasné památky.

Když se přebrodíte lesem, houštím a silnicí, dojdete k velice známé kamenné rozhledně jménem Kaňk, neboli Havířská boudě, s výhledem 360 stupňů ve 30m výšce. Nahoru vede výtah, nebo 144 schodů. Stavba je impozantní už zvenčí. Ale ten výhled nahoře taky stojí za to. Na Kutnou horu, Kolín… a les. Věřte, po tom zálesáckém výšlapu až sem ho berete skutečně jako odměnu… Navíc si tam můžete odpočinout a dát si něco k pití přímo nahoře, nebo něco k jídlu v přilehlé restauraci dole. Tu ovšem z vlastní zkušenosti moc nedoporučuju. A Google recenze mi dávají za pravdu. Jídlo nic moc. Raději investujte do suvenýru.

Prozatím ovšem největší radost v Kutné Hoře mi udělala návštěva kostnice. Vím, že někomu tahle místa přijdou morbidní, ale já to beru úplně stejně, jako bych navštívila něčí hrobku. Mám k těm kostem úctu. Zároveň obdivuji umění, s jakým ty dotyčné uložili ke spánku. Kdybyste se mě zeptali, zda by mi po smrti nevadilo být součástí něčeho takového, odpověděla bych, že ne. Možná naopak. Spíš bych měla pocit, že je to způsob, jak zůstat trochu méně zapomenutá v dějinách. A to je právě to jediné, co mi na těchto místech vadí. Chtěla bych znát konkrétní jména dotyčných lidí, možná i jejich příběhy, abych při procházení toho místa mohla dotyčné v myšlenkách více uctít. To se bohužel nedá. A konkrétně kostnice v Kutné Hoře je celá zahalená tajemstvím. Nic se neví ani o kostech, ani o autorech výzdoby. Nicméně je to naprosto jediná bezbariérová kostnice v republice. Taktéž mají usměvavý a milý personál a toho člověk prostě musí využít. Když jsem byla dole, skoro jsem se rozbrečela, protože jsem se domnívala, že kostnice je jedno z míst, kam se jednoduše nikdy nepodívám. Byla jsem s tím napůl smířená, ale pak se mi ten sen splnil. Bylo to hrozně zvláštní. Umocněné tím, že je umístěna přímo na hřbitově... Rozhodně to umění obdivuji, zároveň na vás padá jakási tíseň, smutek a znovu – úcta. Máte tendenci šeptat, abyste nevyrušili mrtvé. Ale vypadá to krásně a oni aspoň zůstali v dějinách, jak říkám.

Poslední věc, kterou vám alespoň prozatím, můžu doporučit v Kutné Hoře, je tamní Lego muzeum sídlící hned naproti kostnici. Všeobecně chválené muzeum, které jsem ovšem osobně navštívit nemohla, protože je bariérové - jak jsem věděla dopředu. Mile mě ale překvapilo, že některé exponáty (v rámci lákání návštěvníků) najdete i mimo budovu muzea. Hned u paty schodů vás vítá tygr - který dokonce kývá hlavou! Když se podíváte do vchodu nahoru, tak zde vás vítá muž v havajské košili. A kousek dál od muzea se houpe dost věrohodná kostra. Byl to jenom ždibíček toho, co dotyčné místo nabízí, ale potěšilo mě to a dalo zážitek navíc. Tak jestli můžete, nevynechejte!

Kutná Hora je rozhodně místo, které stojí za to navštívit. A kdo ví třeba se tam vrátím potřetí, až příští rok, - například kvůli každoročnímu Královskému stříbření.