Co se Sacharin honí hlavou

Nastal čas vám povědět, která místa v Turecku jsem navštívila. A možná přidat sem tam nějakou tu historku k dobru.

První místo, které jsem v Antalyi viděla, byl Sandland. Stránky sice nejsou v češtině, ale můžete si přepnout rozhraní na jiný jazyk – např. angličtina, či ruština. Popřípadě na Google mapách prozkoumat obrázky z recenzí. Jedná se o muzeum z písčitých soch, které vznikají pouze z písku a říční vody už od roku 2006. Unikátní na tom je, že každý rok v dubnu se objevují sochy nové a staré likvidují. Protože filozofií tohoto místa je také pomíjivost. My jsme ho navštívili v lednu a bylo to trochu znát. Některé sochy už měly sem tam odlomený kousek, jiné stály zakryté úplně. A nejspíš s tím měl co dělat i liják, jenž se spustil předchozí den. Ale jinak to bylo moc pěkné místo. Tématem tohoto ročníku bylo „vesmírné dobrodružství“. Takže jste tam mohli objevit například poctu prvnímu psu ve vesmíru, nebo Avatara – ano, ten film s modrými bytostmi. Ale také se tu nacházela zdařilá kopie egyptské Sfingy, či socha bájného Promethea. Ovšem nejhezčí a nejchráněnější je rozhodně socha zakladatele turecké republiky - Mustafy Kemala Atatürka. Podobizna stála dokonce pod stříškou. Je neskutečně detailní a propracovaná, včetně vrásek kolem očí. Tohle dílo mě opravdu uchvátilo.

V areálu měli taktéž stánek s jídlem a pitím. Bylo nádherné počasí, člověku vyhládlo, takže jsme si malovali, jak si tam sedneme, až to projdeme, a dáme si něco dobrého do žaludku. Jenomže, jak už jsem zmínila, byl leden. Čas mimo turistickou sezónu. A nemile nás překvapilo oznámení, že v této době jídlo ve stánku nepodávají. Po obchodní stránce to asi chápu. Předpokládám, že v lednu moc strávníků nepřijde. Ovšem byl by takový problém tu ceduli s jídlem odstranit a křídu odmazat? Aby lidem zbytečně nedělali chutě? Museli jsme nemyslet na hlad a objednali si v plechovce alespoň výbornou limonádu bez bublin s názvem Tropicana. A jestli někdy budete v Turecku, tohle si rozhodně dejte. Já po ní koukala v každém obchodě.

Pláž Lara - místo, které jsem za těch jedenáct dní navštívila třikrát. Plavky jsem s sebou bohužel netahala, takže koupání nepřipadalo v úvahu. Navíc, i když bylo atypicky krásné počasí, voda se samozřejmě ještě nestihla ohřát, takže bych tam stejně dobrovolně jen tak nevlezla. Kluci ovšem moře i tak zkusili na vlastní kůži. Což jeden turek spolu se mnou sledoval s pobavením. To když jeden z kluků zápasil sám se sebou ve snaze vyzkoušet moře, ale zároveň se bál tehdejších vln. Skoro to vypadalo jako by tancoval. Jeden krok do vody a dva kroky zpátky. Působilo to velmi vtipně… Nakonec ani já nemohla zůstat pozadu, takže mi slanou vodou polili nohy a pocákali obličej. Brr. Ale byla jsem ráda. A tátovi, který cestuje nerad, jsem trochu toho Středozemního moře přivezla v lahvičce od šamponu. Přišlo mi to jako dobrý a roztomilý nápad, ačkoli nebyl můj.

Je tam opravdu krásně a na obzoru se proti blankytnému moři vypínají hory. Pláž je písčitá. A díky neturistickému období tam ani nebylo moc lidí. Obzvlášť mě fascinovali rybáři, kteří stáli na břehu a nahazovali prut do vln… Viděla jsem moře klidné i rozbouřené. Stála jsem na pláži v tričku i ve svetru. A každý ten okamžik měl něco do sebe.

Důležité je také podotknout, že nedaleko stojí armáda grilů, které můžete volně použít. Ta vůně, co se line kolem je neskutečná. Ani si nemusíte věci brát s sebou, protože v nedalekém kiosku se dá uhlí i maso v pohodě koupit. Aspoň za nás to tak bylo. Jenže já stejně nejvíc toužila po tom, abych si mohla nad ohněm opéct klasický český špekáček…

Reptile ZOO a Delfinárium Antalya. Dva zážitky, které najdete pohromadě. A web je k mému vlastnímu překvapení dostupný i v češtině. Delfinárium funguje od roku 2012 a nabízí dvě aktivity – delfíní a tulení show, nebo plavání s delfíny. Obě tyto akce mají stanovený přesný čas začátku. Show v 11:00 a 15:00, plavání vždy hned po představení ve 12:00 a 16:00. Doporučuji ovšem přijít tam alespoň o hodinku dřív a užít si zároveň časově neomezenou Reptile ZOO (nebo kavárnu, či obchod se suvenýry). V ZOO objevíte pavouky, hady, želvy i rybičky a jiné potvůrky. Nejvíc mě fascinoval a utkvěl v hlavě had, který se ve vzpřímené poloze opíral o sklo terária a spal. Vážně. Nechápala jsem, proč nespí stočený v klubíčku na zemi. Trochu připomínal člověka znuděně se opírajícího o okénko v autě. Z nějakého důvodu jsem si také při pohledu na něj vzpomněla na Harryho Pottera. Takovýhle had by se jim tam opravdu hodil. A další zajímavostí se staly pářící se želvy. Rozhodně se nenechaly rušit a máme několik skvělých fotek. Snad mi to odpustí, protože já bych na jejich místě samozřejmě nechtěla, aby mě někdo fotil v nejlepším… Ale nejde jen o zvířata. Originálně pojatá byla i úprava samotných terárií. Uvnitř jednoho například bylo něco, co se podobalo lebce nějakého zvířete. Nevěděla jsem, co fotit dřív. Ale kdybyste se náhodou mrkli na Instagram, zrovna Reptile ZOO tam nenajdete. Když jsem totiž dávala dohromady fotky z delfinária, Reptile ZOO mi nějak vypadla a já už později nenašla vhodný způsob, jak ji tam doplnit. Fotky ze všech ostatních míst tam ovšem najdete. A pro zobrazení ani nemusíte mít na Instagramu účet, ačkoliv já bych samozřejmě měla radost, kdyby ano a sledovali jste mě.

A teď už k samotným delfínům a tuleňům. Show se nám moc líbila. Do předních řad cákala voda a některé záběry jsou opravdu nádherné. Tuleň jménem Tata byl/a moc šikovný/šikovná. Znáte to, klasika, chytání kroužků, tleskání… Zatímco její delfíní kolegové malovali štětcem. A pozor – mohli jste si to i koupit. Ale upřímně, i když by se to dneska pravděpodobně dalo považovat za abstraktní umění, to, že delfín vezme do tlamičky štětec a něco mázne na papír, je sice hezká podívaná, nicméně na konci dne je to pořád jenom splácanina barev, takže mě šokovalo za kolik euro se ten „obraz“ pokoušeli prodat. Neúspěšně. Překvapivý a zajímavý byl naproti tomu moment, kdy jeden z ošetřovatelů na delfínovi začal surfovat. Jo, pěkné to bylo. Miluju delfíny, tuleně, tučňáky a spoustu jiných zvířat, takže jsem si to užila.

Plavání jsme ovšem oželeli. Pro jednotlivce totiž trvá chvilka s delfínem pět minut. A já než bych se svlékla, oblékla… A to kvůli pěti minutám? Nechtělo se mi. Skupinové plavání pro tří- a vícečetné rodiny ale trvá patnáct minut. A to už zní lépe. Dokonce vám půjčí vestu, pokud neumíte plavat. Každopádně se s delfíny můžete vyfotit. Ať už po show, nebo při plavání.

Delfinárium zároveň nabízí i transfer z hotelu k nim a opačně, což je skvělé. Ale dá se tam dojet i veřejným autobusem, jako jsme to udělali my.

Zajímavý mi také přijde fakt, že poskytují delfinoterapii lidem se speciálními potřebami. Trenéři spolupracují s terapeuty na vytvoření vhodného prostředí. Terapie dotykem, plavání s delfíny a účast na cvičení… Přijde mi to skvělé.

Ovšem nedávno jsem zároveň viděla krátké video z Dominikánské republiky, kde paní vysvětlovala, proč oni žádné delfinárium neprovozují. Chápu to. Jestli tam trpí a umírají steskem, asi to do budoucna nemá smysl a ochránci zvířat to v dohledné době právem zakážou. Jen jsem si nemohla pomoct. Kéž by to alespoň tady pro delfíny nebylo tak děsné, jak se povídá… Už kvůli té terapii, byla by to škoda.

Dalším zajímavým místem jsou Dolní antalyjské vodopády (Lower Duden Waterfalls). Musím přiznat, že hlavní antalyjskou atrakcí jsou pravděpodobně druhé tamní vodopády - Duden Waterfalls. Příroda kolem nich působí jako ztracený ráj. Jenže podle Google mapy také bariérový ráj. Takže to vyhrály ty druhé. Nacházejí se v parku Duden. A myslím že jsme nelitovali. Bez problémů jsme se dostali až k vyhlídkovým místům na vodopády. Ačkoli občas musíte chvilku čekat, než se to kolem uvolní a vyprázdní. A teď mi tak došlo – ano, i v lednu, mimo turistickou sezónu! Přišli jsme tam zrovna navíc v době, kdy byla na obloze vidět dokonce i duha. A mít fotky s vodopádem a duhou… A ten výhled… Voda padá dolů ze čtyřiceti metrů. To místo samotné nabízí i spoustu jiného vyžití. Je to park. Takže jsme si poblíž pochutnali na zmrzlině, zacvičili si na volně přístupných posilovacích strojích, zakoupili suvenýry… Ale hlavně tam narazili na nečekané překvapení. Na pána, co tam provozoval stánek se třemi papoušky. A ačkoliv jsem to nikdy dopředu neplánovala (to já spoustu věcí) a měla mírný respekt i z andulky mého bývalého přítele, jež mi hrozně ráda lezla do vlasů, v rámci vycházení z komfortní zóny a touhy nenechat si proklouznout žádnou zajímavou příležitost jsem si nakonec jednoho z nich podržela na ruce. Skvělý pocit, to vám řeknu. A od té doby jsem tak nějak ujetá na papoušky. Pán se svými mazlíčky předvedl i pár hezkých kousků a já byla nadšená. Dokonce tak moc, že jsem plánovala v Praze navštívit Království papoušků, abych si ten zážitek zopakovala. Ale ceny jsou zde tak vysoké, že jsem si to prozatím rozmyslela.

Teď zpátky do Turecka s menší poznámkou k těm druhým vodopádům. Gogle se sice zatím tváří, že jsou bariérové, ale společnost Mobility Turkey k nim už provozuje bezbariérově přístupný výlet. Potřeba je podle všeho dvou asistentů, které společnost zajistí. To mi zní, jako by vozík ve dvou někam společně přenášeli, takže vezměte raději mechaničák. Nicméně těch výletů společnost nabízí víc. A bylo dost lákavé některý absolvovat. Dali jsme ovšem přednost výletům na vlastní pěst a myslím, že nám to dost ochránilo peněženku. Ale kdoví, třeba příště…

No a nakonec Selfie park Antalya. Je to v podstatě ještě novinka, protože byl otevřen teprve v roce 2022. Nápad sice vznikl už v roce 2019, nicméně byl odložen kvůli pandemii. Ale teď tu stojí podle všeho největší Selfie park v Evropě s více než 50 místnostmi k focení. Je to místo, kde si můžete zablbnout. Fotit se v různých interiérech. Ať už víceméně obyčejných jako pokoj plný třešní, nebo se spoustou žárovek nad hlavou, přes ty zajímavější například tematicky věnované Srdcové královně z Alenky v Říši divů, či perníčkovi ze Shreka, až po ty iluzorní. Co takhle foto v obřím platu na vejce, či konzervě kaviáru? Zde si to jednoduše užije každý, kdo má aspoň trochu smysl pro humor a rád se vyřádí, ať už může chodit, či nikoli. Například na houpačku jsem z vozíku zbytečně neslézala, ovšem v pokoji plném zrcadel jsem si to užila moc i v invalidním křesle. Je to prostě taková příjemná relaxační záležitost, po které vám zbyde spousta krásných či komických fotek i vzpomínek. Součástí areálu je rovněž občerstvení, kde si můžete dát něco k pití či jídlu.

Park pořádá také narozeninové oslavy pro děti, při kterých zajišťuje občerstvení. Součástí oslavy může být zároveň kouzelnické vystoupení či klaunská show. Vzpomínám si, že jsme právě seděli u stolu a popíjeli milkshake, když jsme si opodál takové oslavičky všimli. Zdálo se, že si ji děti užívají a já se nedivím.

A teď ještě menší odstavec k tomu, jak se do této atrakce bezbariérově dostanete. To teda stálo za to. Když jsme k Selfie parku přišli, zjistili jsme, že dovnitř vede hromada schodů. Obešli jsme budovu, ale žádné jiné dveře, které by byly otevřené, jsme nenašli. Nebo které by aspoň vypadaly, že někam vedou. Nikde nikdo a jediný, kdo se byl schopný domluvit, jsem já. Jak mám ty schody přeletět, abych našla někoho, kdo mi otevře bezbariérový vstup? Navíc jsem začala pochybovat, zda tam vůbec nějaký je. Myslela jsem si, že se Google tentokrát zmýlil. Pak se ale objevila jedna ochotná turecká slečna, která pracovala ve stejné budově, jen z druhé strany a v jiném podniku. Uměla anglicky a potvrdila mi, že Selfie park bezbariérový vstup má. Zároveň právě ona došla pro dva tamní zaměstnance a vysvětlila jim, co hledám.

Pak jeden z nich šel a otevřel podzemní garáž. Garáž, nikoli dveře. A vedl nás dovnitř. Tady mi trochu zatrnulo. A měla jsem sto chutí říct, že nikam nejdu. Pán totiž neuměl anglicky, se slečnou mluvili docela dlouho výhradně v turečtině (na můj vkus až moc, když šlo jen o bezbariérový vchod) a mě v tu chvíli napadlo, že vlastně vůbec nevím, o čem se doopravdy bavili a že ty lidi absolutně neznám. Co když jsem požádala o radu špatné lidi? My s ním komunikovat nemohli, byli na něho odkázaní a mířili bůhvíkam pod zem. Vrata se za námi pomalu zavírala… Říkejte si, že jsem paranoidní, ale proběhla mi hlavou i možnost, že nás teď podvedou, někam zavřou a unesou… A už nás nikdo nikdy nenajde. Měla jsem fakt divný pocit a bylo to hodně nepříjemných pár minut… A uklidňovala mě trochu jen myšlenka, že tu nejsem sama. Asi si říkáte, proč jsem byla tak vyděšená, když ten chlap vylezl ze Selfie parku, takže tam pravděpodobně skutečně pracoval. Jenže taky nemusel. A mohl to být slečny známý, co se tam zrovna pohybuje shodou náhod. A i kdyby tam pracoval, proč by nemohl mít nelegální vedlejšák? Prostě to byl fuj moment. Ovšem, světe div se, přežili jsme a skutečně vylezli v Selfie parku. Takže až tam půjdete vy, už se nemusíte bát.

Samozřejmě jsme neviděli všechno, co se v Antalyi vidět dá. Známá je třeba Hadriánova brána nebo Motýlí svět, či Muzeum hraček, ale aspoň máme inspiraci na příště.