Co se Sacharin honí hlavou

Autorka: Iva Karlíková

Národnost: česká

Anotace: Kniha Ivy Karlíkové je pokračováním autobiografického románu Muslimské peklo. Iva Karlíková svoji knihu uvádí slovy: "Senad byl bosenský muslim. Když jsem si ho vybrala za partnera, netušila jsem nic zlého. Jenže jakmile se nám narodila dcera Denny, z milého a galantního muže se stal tyran. V Německu, kde jsme nejprve žili, to ještě šlo, ale pak nás Senad donutil přestěhovat se k němu domů, do Bosny, a tam se naplno ukázalo, co je zač. Několikrát mě málem připravil o život, a nakonec se mě pokusil připravit o dceru. Svůj příběh jsem zaznamenala v knize Muslimské peklo, kterou uzavírá smutný happyend: Senad putoval za mříže a já se s dcerkou usadila v Čechách. Jenže tím to celé neskončilo. Když už jsem si myslela, že já a malá Denny máme všechny útrapy za sebou, přišla nabídka, abych se vrátila do Bosny. Jako tlumočnice pracující pro české vojenské jednotky, které dohlížely na obnovu válkou zničené země. Neměla jsem to dělat. Mohla jsem tušit, že Senad zjistí, kde mě najít, a jednoho dne mě v Bosně skutečně vyhledá. A bude mít připravený ďábelský plán na pomstu. Kvůli své naivitě jsem se znovu nechala vtáhnout do jeho života. Opět jsem musela začít bojovat o svoji budoucnost i o dceru…" Zdroj (i obrázku)

Můj názor: Tato kniha je na hodnocení trochu oříšek. Můžeme ji hodnotit buď jako literární dílo obecně, nebo lidsky po stránce toho, že jde o něčí životní příběh. Protože - ač chceme, či nikoli - někteří čtenáři hodnotí knihu i podle toho, jak moc se ztotožňují a chápou jednání hlavních hrdinů. Když ho nechápou, bývá kniha automaticky špatná. Protože je z jejich pohledu nelogická a tudíž nevěrohodná. S dovolením bych zkusila obojí.

Po stránce stylistické mi přijde hodně dobrá. Rozhodně lepší, než částečně zmatená a střípkovitá první část "Muslimské peklo". Což bylo snad také jedním jediným smítkem na kráse prvního dílu. Buď autorka literárně vypilovala své schopnosti, nebo uklidnila mysl, či snad je to tím, že událostí, které popisuje zde je o něco méně. Každopádně za to jsou rozhodně plusové body.

Příběh coby literární dílo je na tom trochu hůř. Vysvětlím to následovně. Když jdete číst "Muslimské peklo", ještě netušíte, koho na stránkách potkáte, jak moc je zlý, co se tam bude tedy dít a hlavně CO bude tím posledním dílkem, který hrdinku přesvědčí odejít, a JAK odejde… Kromě toho, že nic z toho netušíte, a celý příběh je tedy záhada, objevují se i naprosto nečekané události, které příběh zamotají ještě trochu víc. Lsti, zrada. Zážitek nejen po stránce autobiografické, kdy je vám hrdinky strašně líto, ale i z knížky jako takové, protože je v jistých momentech překvapující. A to máme u knih rádi - když děj dopředu nedokážeme odhadnout, minimálně ne úplně. Ovšem "Muslimská pomsta" žádná taková překvapení nenabízí. Knížku jdete číst s tím, že odhadujete povahu hlavních hrdinů i vedlejších postav a skládáte si představu o tom, co by se asi tak na těch 170 stránkách cca mohlo dít. A vaše rámcová představa příběhu je taková: "No tak, když se ho minule zbavila, tak to ji zase bude muset nějak ukecat, něco předstírat, pak ale uklouzne, a jestli není hlavní hrdinka "úplně blbá" (což není), okamžitě ji to vrátí do reálu, probere z poblouznění a bude chtít opět okamžitě zdrhnout. A přesně to se také stane. V naprosto stejném pořadí. A ani o chlup navíc. Tedy až na druhou a pátou kapitolku od konce. Ale ty už tolik nehýbou s původním příběhem, pouze ho dokreslují jako bonbónek na závěr. A nepomáhá tomu ani nastíněná Senadova brutalita. Protože vydechnete - panebože - kvůli soucitu s hlavní hrdinkou a vzápětí dodáte - no to bych od něho přesně čekala - protože prostě na vás působí tak, že to, co koná, byste klidně odhadli, že vykoná. Vřískající, hysterický, násilnický magor... Příběh, který mě nijak nepřekvapil.

Ale to na úplném začátku nemůžete vědět. A tak ty první kapitoly hltáte se zoufalým přáním a staženým hrdlem, aby se z muslimské pomsty nezrodilo něco opravdu jiného - třeba bosenský masakr motorovou pilou - a hlavou vám běží obrazy ze severských detektivek. Nestal. Díkybohu. Koncept nasliboval - ublížil - zdrhnout se stal skutečností. Ale vy během toho zjišťujete, že se vám to moc hezky čte a kapitoly příjemně ubíhají…

Pokud jste knihu už četli, nebo až si ji přečtete, mohli byste mne nyní považovat za bezcitného blázna, protože knižní Iva trpěla a hodně. Prožila hrůzy a násilí. Bojovala o život. Jak mohu tedy prohlásit, že mě příběh nedostal, že mě nepřekvapil, nešokoval… No jo, jenomže musíme oddělit literární kritiku od soucitu. A pokud bych knihu hodnotila bez toho, že se skutečně stala, pak jsem ji opravdu celou odhadla a nepřinesla mi žádné nečekané zvraty. Pokud budu na příběh nahlížet z pohledu výdělku nakladatelství - tak ano, hrdinka bojovala o život - ale nebojovala o něj náhodou už před tím? A pragmaticky řečeno - má smysl psát pokračování o tom, jak vám někdo vrazí facku, když předtím do vás hlava nehlava kopal? Nemá. I v pokračování do vás musí kopnout, minimálně. Atmosféra šokujících knih se - chtě, nechtě - musí držet stejné úrovně násilí, nebo ho zvyšovat. Jinak má čtenář pocit, že "to ztrácí šťávu". Tak to prostě je. Tudíž mi skřítek v hlavě našeptával, že pokud se vydalo pokračování knihy, kde hrdinka málem přišla o život, tady o něj málem přijde taky. Logická čtenářská dedukce. Takže žádné překvapení. Kdyby jí aspoň něco usekli…

Tak a ta poslední věta je most mezi čtenářem a lidstvím. Samozřejmě, že jsem ráda, že se to nestalo. Samozřejmě, že jsem ráda, že jsem příběh odhadla. Že nebyl více nehumánní, bolestný a zamotaný. A uvědomuji si, že to, jak příběh dopadl, byla i notná dávka štěstí. Že to tak dopadnout vůbec nemuselo. Nechci ani pomyslet, co to tehdy v tu chvíli bylo za nápor na nervy… A kdybych mohla, otočím kouzelným prstenem a vymažu první byť sebemenší zkřivení vlásku. Nechtěla bych to zažít, nechtěla. Je to otřesné. Z pohledu lidského života jo. A rozhodně to na celoživotní trauma stačí... Vidíte, jak se najednou mění perspektiva? Soucit z knihy dělá bolestný příběh o naději, utrpení, benzínu a žluté opičce. Protože ty literární obrazy, co vás nepřekvapily, se stávají něčím, co byste nechtěli prožít. Co vás mrzí, že prožil někdo jiný.

A když se tyto dvě roviny snoubí, dostanete něco, co hodnotíte na databázi knih čtyřmi hvězdičkami a oficiálně 90 %. Stejně jako u prvního dílu. Důvod? Co u "Muslimského pekla" pokazil styl vyprávění, zachraňoval příběh, co u "Muslimské pomsty" pokazil příběh, zachraňuje vyprávění… Navíc autorka přeci nevymýšlí, co napsal život. A my jsme rádi, že napsal kapitoly tak, jak je napsal… Ale fakt, že je to autobiografie, při hodnocení prostě roli hraje… Co literárnímu kritikovi nestačí, srdce staví na piedestal a modlí se za to, aby se nikdy nikomu dalšímu nestalo… Co literární kritik čekal, srdce šeptá - Ježíši Kriste a lapá po dechu… Tak to prostě je.

Jako doplnění předchozí knížky určitě doporučuji. Jen si tak říkám, že vyjít oba příběhy jako jeden… Stránek by to mělo průměrně akorát, příběh by to ozvláštnilo a já bych tu nemusela vést úvahu, co jsem literárně čekala, či nečekala od pokračování… Místo toho bych jen zírala, jak se to zas zašmodrchalo a kdy to KONEČNĚ dobře dopadne…

Obálka: Hypnotické oko fungovalo natolik dobře, že jsem se do čtení pustila o den dřív večer napůl spící… Prostě jsem musela. :-) Za to taky body nahoru. Ale ta řasenka mi k muslimským ženám nějak nejde. Navíc pod okem a v jeho levém koutku způsobila nečistoty, kterých je při takovém detailu opravdu škoda. Jinak chválím.

Hodnocení: 90%

Poznámka ke knize: Možná si také na konci budete klást otázku: "Proč? Proč se to muselo stát? Proč hrdinka zopakovala chybu minulosti?" Nabízím vám svojí teorii - není to hloupostí, ani naivitou. Někdo neodolá cigaretám, někdo nákupům ve výprodeji, jiný čokoládě… Někdo zvládne ze dne na den pít alkohol, ale chleba se sádlem se vzdát nedokáže… Každý máme svoje limity a místečka s oslabenou vůlí. A někdo neodolá lidem. A nemusí to být jen tyranský partner. Co ta sestra, co vás pokaždé donutí půjčit jí vaše nové oblečení, ačkoli nechcete. Bratr, kterému pořád a pořád půjčujete peníze, ačkoli si říkáte, že příště už ne… Lidem, kteří na nás takto působí a chtějí něco, co se vám nelíbí, je dobré se vyhnout stejně tak jako cukrárně, pokud neodoláte dortu… A autorka utéct chtěla, ovšem… to si přečtěte sami. Škoda, škoda, že tenkrát před svou slabostí včas neutekla.a